22.04.2024, Michal Špírek

JUBILANTI: Petr Podlaha byl hráčem, trenérem i prezidentem klubu. V lajně hrál s Karlem Brücknerem

V únoru oslavil osmdesátiny Petr Podlaha, který zanechal v budějovickém hokeji výraznou stopu jako hráč, trenér i jako funkcionář. U příležitosti životního jubilea mu byl, jak je v Motoru zvykem, věnován od zástupců klubu dárek a od fanoušků v Budvar aréně aplaus. Právě s Petrem Podlahou vám nyní nabízíme rozhovor.

Vraťme se ještě k vaší únorové slávě - jak jste si užil potlesk Budvar arény k osmdesátinám?

Byl to příjemný pocit. Poprvé jsem byl na stadionu na ledě někdy ve dvanácti, třinácti letech, teď jsem se tam zase vrátil. Na hokeje se chodím dívat občas, mám vyřízenou permici. A veškeré dění bedlivě sleduji.

Do historie českobudějovického hokeje jste se zapsal ve třech rolích. Jak jste se ale k hokeji vůbec dostal?

V páté třídě jsem se přistěhoval z Krumlova do Budějovic do Tylovy ulice. Tehdy tam v okolí bydlelo několik hráčů, kteří už hráli za žáky pod panem Štropem. S bráchou jsme se přihlásili a přijali nás.

Tehdy ještě nebyl v Budějovicích zastřešený stadion. Můžete popsat, jak se v mládeži trénovalo?

Už si na to úplně nevzpomínám (úsměv). Ale tréninky byly jednou dvakrát týdně. Neměli jsme jako žáci stálou šatnu, takže se musela nosit výstroj na ramenou. Když zimní stadion vyhořel, pamatuji se, jak jsme se na to běželi z gymplu v České ulici podívat a ve spáleništi jsme hledali brusle a další věci.

Právě z gymnázia jste zamířil na vysokou školu do Olomouce.

Je to tak. Rodiče mě dali do školy už v pěti letech. Tím pádem jsem chytil osmiletku a jedenáctiletku gympl. Maturoval jsem tak už v šestnácti letech a pak odešel studovat do Olomouce na pětileté studium. Když jsem byl ve čtvrťáku, ozval se mi budějovický trenér Bartoň, že v Budějovicích chtějí dát dohromady silné mužstvo a postoupit. Oslovil mě, zda bych se nevrátil. Dopadlo to tak, že jsem pátý ročník dodělával později a v Budějovicích mi, samozřejmě tehdy na základě protekce, zajistili místo asistenta na katedře tělesné výchovy na zemědělské fakultě, kdy v Budějovicích byla pobočka pražské zemědělky.

Vysokoškolský titul jste tedy získal a jste doktorem přírodních věd. Jaký obor jste studoval?

Tělesnou výchovu a biologii. Doktorát už jsem pak dělal vyloženě z tělocviku.

Ale i při studiích v Olomouci jste před návratem do Budějovic pokračoval s hokejem. Tam už jste hrál za muže?

Začal jsem v dorostu, ale už v dorosteneckém věku jsem začal hrát za muže druhou ligu, tehdy byla východní skupina společná pro Moravu a Slovensko. A zajímavostí je, že oba roky jsem hrál v jedné lajně s pozdějším úspěšným fotbalovým trenérem Karlem Brücknerem.

Šlo mu to?

Byl velice chytrým hráčem. V lajně s námi hrál ještě Jarda Štefan a všichni tři jsme byli poměrně slabší bruslaři a byli jsme vyloženě techničtí hráči. Dělali si z nás legraci, že když už do té třetiny jednou dojdeme, tak nám ten puk už nikdo nevezme.

Zůstali jste s Brücknerem posléze v kontaktu?

Párkrát jsme se potkali, byli jsme spolu třeba jednou ve vipce na jednom budějovickém fotbalu. Popovídali jsme si, ale jinak jsme spolu ve spojení nebyli.

Zmínil jste svého staršího bratra, ten to ale v hokeji tak daleko jako vy nedotáhl, nebo mě opravíte?

I on hrál za Olomouc ve druhé lize, zůstal v jejím kádru několik let. Na rozdíl ode mě totiž v Olomouci zůstal, přitom původně za mnou při studiích přišel z Prahy, kde se mu tolik nelíbilo. Přestoupil na školu do Olomouce a čtyři roky jsme byli v jednom ročníku a skupině. V Olomouci se brácha oženil a jeho syn Josef nyní už léta dělá sportovního manažera olomouckého extraligového klubu.

Na vojnu jste v roce 1966 zamířil do Trenčína. Jak tam to bylo s hokejem?

Měli jsme trenéra, který byl na útvaru plukovníkem. A byl to opravdu spíš voják, než trenér. Byl jsem tam ale hned s několika hráči z Budějovicka. Můj brácha, Otta Horčička a Jirka Helmich. Vzpomínám na to rád, hráli jsme dobrý hokej, Trenčín byl tehdy také ve fázi, kdy postupoval a sestupoval z první ligy. Jako četař absolvent jsem se i dostal domů, měl jsem řekl bych taková vojenská privilegia a byl v Trenčíně jen na rok. Měl jsem profesi zdravotník, ve vojenské knížce, kterou mám schovanou, jsem měl uvedeno "Vojenská profese: zdravotník, střelec, hokejista." (smích) To mi přišlo krásný.

A dostáváme se k vašemu hráčskému působení v Budějovicích, kde jste působil vyjma zmíněné trenčínské přestávky mezi lety 1964 a 1972. Motor tehdy také pendloval mezi nejvyšší soutěží a druhou ligou, vy jste postup zažil dvakrát. V tomto období chodily v Budějovicích historicky nejvyšší návštěvy, to musely být pořádné oslavy...

Na rozhodující utkání se tehdy v Budějcích na stadion narvalo jedenáct tisíc diváků. Když jsme přijeli po posledním venkovním zápase kvalifikace, čekalo na náměstí kolem pěti tisíc lidí a šlo se průvodem na stadion, kde se oslavovalo. Rozbíjeli jsme rakev, která byla takovým symbolem pádu a její rozbití symbolem postupu. Bylo to velké a vzpomínám na to a na postupová utkání hrozně rád. Shodou okolností jsme o postup hráli v sezóně 1967/68 v Trenčíně, kde jsem rok předtím vojančil a místní hráče tak dobře znal. Vyhráli jsme tam, vítězný gól dával Jula Šembera.

Zahrál jste si i za reprezentační béčko v lajně s legendami Vladimírem Martincem a Bohuslavem Šťastným. Jaký to byl zážitek?

To byla svým způsobem náhoda. Centr Jiří Novák tehdy jako člen reprezentace na sraz nemohl. Ona dvě utkání se hrála v Budějovicích a v Plzni. Na základě toho, že jsem byl dostupný, mě myslím trenér Bartoň jakožto centra doporučil a já si tak mohl zahrát po boku těchto borců dva zápasy proti Finsku.

S hokejovou kariérou na nejvyšší úrovni jste skončil i na tehdejší poměry velmi brzy. Zastavilo vás zranění kolena, je to tak?

I to hrálo trochu roli. Ale hlavní věcí bylo, že přišel trenér Bukač a ten chtěl do hokeje dávat hodně fyzičky. Představoval si takový ten hodně kanadský hokej, silový, nastřelovat puky a bojovat. A já mu s mojí koncepcí hry pomalejšího, technického hráče do jeho sestavy nezapadal. Šel jsem tak do Milevska, kde se vytvořilo výborné mužstvo, hráli jsme dokonce kvalifikaci o první ligu. V té době už jsem učil, bylo pro mě náročné vše skloubit a šel jsem tak do Vimperka do krajského přeboru. A i tam jsme během pár let bojovali v kvalifikaci o ligu.

A začal jste tam s trenéřinou.

Už ve svém třetím roce ve Vimperku jsem byl veden jako asistent trenéra. Když jsem skončil s hraním, hned jsem přebíral vimperské mužstvo. V roce 1980 si mě pak jako asistenta k áčku Motoru vybral Karel Pražák.

A byl jste tak i u zisku budějovického stříbra 1980/81, které je druhým nejlepším výsledkem klubu v celé jeho historii. K titulu chyběl krůček...

Měnil se tehdy systém bodů oproti minulým sezónám (čtěte ZDE, pozn. autora), tím jsme o pár bodů přišli. A hrozně dobře si pamatuji utkání na Spartě, kdy jsme vedli 4:0, mysleli si, že už se nemůže nic stát a budeme mistry. Ale nakonec jsme to utkání ztratili 5:6 a tohle boj o titul rozhodlo.

Jako trenér jste v Motoru skončil v roce 1983. Pak už jste se trenéřině nevěnoval?

Dál už jsem netrénoval a věnoval se zaměstnání. Na katedře tělesné výchovy jsem byl od svých dvaceti let. Učil jsem vše, co se dalo, fotbal, volejbal, tenis. Později golf, bowling, plavání a další. Byl jsem řadovým členem katedry, po revoluci mě zaměstnanci zvolili jako vedoucího katedry. To jsem dělal do nějakých pětasedmdesáti. Zároveň jsem doteď předsedou Vysokoškolského sportovního klubu Slavia Jihočeská univerzity.

Tehdy bylo pravidlo takové, že jeden ze dvojice trenérů má být z vysokoškolského prostředí a druhý z hokejového. A já byl zvolen do výkonného výboru České asociace univerzitního sportu, stal se ekonomem celého vysoškolského sportu, kterým jsem doposud. A byl jsem jmenován s trenérem Pavlišem trenérem univerzitního týmu, pak tam byl se mnou Vláďa Caldrů a pak Jarda Lišků, de facto jsem si je k sobě stahoval jakožto Budějčáky. A Jarda u toho zůstal dodneška.

Prezidentem byl v té době Jarda Pouzar, já byl členem výboru. Tehdy jsem před jedním zápasem dostal zprávu, abychom se jako užší vedení sešli v Solné bráně. A Pouzar na této schůzi nebyl. Členové tehdejšího výboru tam sdělili, že jsou nespokojení a chtějí na pozici prezidenta změnu. Já ještě tak naivně říkal, no chtít vyměnit můžete, ale koho na to máte? No tebe, odpověděli. Moje první reakce byla, jestli se nezbláznili. Učil jsem ve škole a měl toho hodně. Ale že prý to zařídí. Kývnul jsem na to tedy s tím, že si ale chci ponechat jako generálního manažera Mojmíra Šatavu. Po hokeji přišlo na řadu pravidelné zasedání výboru. Jánský z Budvaru jako člen výboru na začátku navrhl změnu programu, první bod - odvolání prezidenta. Schváleno. Druhý bod - volba nového prezidenta Podlahy - schváleno. A takhle jsem se stal prezidentem (úsměv).

Jak to vše Jaroslav Pouzar bral, neměl vám to za zlé?

Bavili jsme se spolu o tom a pochopil to. Na všem jsme se domluvili, funkci mi předal a byli jsme kamarádi dál, bez jakýchkoliv problémů. Vídáme se na hokeji, na volejbale.

Jak jste své působení v roli prezidenta klubu hodnotil, co se vám ve vašich očích povedlo?

Myslím, že tehdy se velmi povedlo ustanovení spolupráce s městem. Tehdejším primátorem byl Tetter. Který byl také vedoucím na zemědělské fakultě a byli jsme spolu z vysokoškolského prostředí za dobře. Podařilo se nám tehdy domluvit jako tři prezidenti největších budějovických klubů, Čermák za volejbal, Čadek za fotbal a já za hokej, že město vůbec poprvé dalo peníze vyloženě na vrcholový, profesionální sport. Nikoliv jen na mládež. Všechny sporty dostaly velice slušnou dotaci. Do výboru a mezi sponzory jsem dostal třeba Milana Teplého a Vlastislava Břízu, místo Jánského šel za Budvar do výboru Jiří Boček. Výbor byl sedmičlenný, čtyři členové byli zástupci největších sponzorů, tři jsme pak byli z hokejového dění. Ti, kdo dávali peníze, tak mohli ostatní přehlasovat. A po šesti letech ve funkci prezidenta došlo k tomu, že jsem byl odvolán, už jsem pro ně zkrátka nebyl dostatečně silným partnerem.

Hráč, trenér, funkcionář. V jaké roli vás hokej bavil nejvíce?

Určitě jako hráče. Jak v Motoru, tak v Milevsku a Vimperku šlo o krásná léta.

Nyní jste tedy v roli fanouška. Co říkáte aktuálnímu dění v Motoru?

Myslím, že to v Motoru dělají výborně. Mají velice dobře poskládané mužstvo a je hrozná škoda, že se nyní přes Třinec nepovedlo přejít. Ale je pravda, že Třinec měl zatím přece jen ještě o trošičku lepší kádr. Byla to moc hezká, povedená sezóna.