16.04.2021, Michal Špírek

Bývalý útočník Ferdinand Hovora oslavil 75! Vzpomíná na kariéru i své trable s Bukačem

Bývalý útočník Ferdinand Hovora v Českých Budějovicích odehrál na přelomu 70. let sedm sezón. Stal se dorosteneckým mistrem Československa. Podílel se na postupech do nejvyšší soutěže v letech 1968 a 1970, v nejvyšší soutěži nasbíral 57 bodů ve 124 zápasech. S Motorem se ale kvůli zajímavým okolnostem rozešel ve svých 27 letech.

Oslavil jste pětasedmdesátiny, klub vám přál na dálku na sociálních sítích. Doneslo se vám to?
Dozvěděl jsem se to, přání mi ukázala vnučka a volal mi to také můj bývalý spoluhráč Jarda Beran. Udělalo mi to samozřejmě radost, potěšilo mě, že si na mě v klubu ještě takhle vzpomenou. Já už byl překvapený při sedmdesátce.

To vás tehdy zvali, jestli si nepřevezmete dres s číslem 70 v Budvar aréně před diváky. A vy jste prý nechtěl, je to tak?
Je to pravda. Nějak se těmto větším slávám vyhýbám. Ale dres jsem od pana Bednaříka dostal, předal mi i hodinky, dokonce s vyrytou gratulací od Motoru.

Pojďme přiblížit vaši hokejovou kariéru. Kdy jste s hokejem začal?
Za tím, že jsem sportoval, stál hodně můj táta, měl jsem staršího bráchu a chodili jsme hrát hokej na rybník. Na zimáku jsem se ocitl poprvé v roce 1958, v mých jedenácti dvanácti letech. Přestěhovali jsme se tehdy do Komenského, blízko zimáku, kde bydleli i Šrámkovi nebo Robovi. Někteří z mých spolužáků tehdy chodili na zimák a tak jsem i já začal hrát za Slavoj. V žákovských letech jsem hrál pod trenérem Standou Píchou.

A dala se podle všeho dohromady velmi dobrá parta, v roce 1964 jste se stali mistry dorostenecké československé ligy.
Když se na to zpětně podívám, sešli jsme se jako dobří kluci právě už v žákovských letech. Vyhrávali jsme nějaké turnaje. Většinou se povede, že z týmu žáčků se povedou jeden dva hráči. Já měl štěstí, že jsem se dostal dál, v dorostu nás trénoval Vacovský, a ve třetím roce, co nás vedl, jsme vyhráli ten československý dorostenecký přebor. Na to jsem byl vždycky tak nějak pyšný, medaili pořád mám. Byli lepší hokejisté před i po, ale nevyhráli to. Když se dívám na tehdejší fotku, tak čtyři pět hráčů z toho týmu pokračovalo i dál ve špičkovém hokeji.

Pak jste odešel na vojnu a po ní se vrátil zpět do Budějovic.
Odešel jsem ze Slavoje, ale vrátil jsem se do Motoru (úsměv), který to tu mezitím převzal. Byl jsem na vojně v Písku, sešli jsme se tehdy s Motorem ve druhé lize.

Dočetl jsem se, že v létě 1967 jste s Motorem s novým trenérem Slavomírem Bartoněm, na tehdejší dobu asi nezvykle, vyrazili na jakési soustředění do Itálie.
Řeknu, jak to bylo. Jestli to mělo být soustředění, tak to ne. Jely dva autobusy lidí, i z výboru, asi na dvacet dní pod stan, Bartoň to myslel spíše na utužení party. V Cortině předtím trénoval asi tři roky, Itálii znal, chodili jsme po památkách, takže to bylo takové dovolenkové.

Jak byste popsal svou roli v týmu v Motoru?
Po návratu z vojny jsem neměl problém se dostat do sestavy. Ocitl jsem se mezi Julou Šemberů a Frantou Neumaierů. Druhou ligu jsem odehrál s nimi, s výbornými hráči.

A byl jste vždy dost gólový. Ve výsledku jste ve 210 zápasech za Motor nastřílel 81 gólů, to je slušné, ne?
Tehdy jsme dvakrát spadli a dvakrát postoupili, takže v té bilanci jsou i druholigové zápasy. Ale bylo tehdy jen deset mužstev v tabulce, takže 36 zápasů za sezónu, o dost méně, než se hraje třeba dnes, takže ten počet je myslím docela dost. V mé první sezóně jsme pod Bartoněm ve druhé lize neprohráli ani jeden zápas, kvalifikace poté byla dost divočina, ale postoupili jsme. Pamatuji si, jak Bartoň dokonce hned říkal, že je to na nás brzy. V mužstvu nás bylo hodně mladých. Nakoupili tehdy nějaké posily, které úroveň hodně zvedly. Ale nestačilo, skončili jsme v první lize poslední a spadli.

A zase obratem postoupili v roce 1970 zpět a vy jste byl opět u toho.
Po Bartoňovi to vzal Hajšman a opět jsme zvládli druhou ligu bez prohry. V první lize jsme pak nějakým zázrakem skončili devátí, pár zápasů před koncem jsme ztráceli na Plzeň dost bodů a my tam prohráli velkým rozdílem. Tu tehdy trénoval Gustav Bubník, který se vrátil po úspěchu ve Finsku, ale tady ho moc nevzali. Na mě to dělalo dojem, že v závěru to tehdy všichni odehráli proti Plzni, protože neměli rádi Bubníka. A nakonec spadla právě Plzeň. Hajšman po sezóně u Motoru skončil a převzal to Bukač. Odehrál jsem pak dva roky a tím pro mě byly Budějovice tak nějak konečná.

Jak to, co se stalo?
Měl jsem bohužel vždy nějaký problém s trenérem. Třeba u Vacovského v dorostu mi vadilo, že zatímco nás Pícha tlačil do starší kategorie, tak Vacovský nás do týmu jako nejmladší s Horčičkou hned nevzal, jezdil jsem tak za béčko nějaký krajský přebor a vnímal to jako ztrátu roku. U Bartoně došlo k tomu, že si do Motoru přivedl svého kluka. Samozřejmě, že mu chtěl dát šanci, ale provedl to takovým stylem, že mě osobně kvůli tomu odrovnal. Syn byl jako já střední útočník. Pamatuji si ten zápas, doma s Bratislavou, chodil jsem na buly s Golonkou, a v jeho průběhu mě po obdržené brance trenér posadil a dal tam kluka. A půlku ligy jsem se pak nedostal na led, osmnáct zápasů jsem nehrál a hrál místo mě Bartoňův syn. Chtěl mě dát na křídlo, já mu dal najevo, že nechci. A odnesl jsem to. Ale v pohodě, Bartoň byl dobrý trenér. Ale myslím, že obecně nedělá dobrotu, když je v týmu trenér a syn. Jako to měli třeba teď v Hradci. Pak mě Bartoň do centra vrátil, do jiné lajny, a mě se povedlo v té druhé části sezóny dát deset branek.

A co u kouče Vlastimila Hajšmana, tam jste měl také nějaké potíže?
Ne, tam to bylo v pohodě! Zažil jsem ho ve Slavoji už ve fotbale, který jsem také hrál. U něj došlo k něčemu, čemu se strašně divil můj táta. Vlasta mě totiž dal na pravé křídlo k Neumaierovi a Klabouchovi, a já k tomu svolil. Táta to nemohl pochopit, že jsem si rok předtím postavil hlavu, abych byl na centru, a teď jsem přešel. Kdybych v sezóně předtím povolil, mohlo to asi také být úplně v pohodě.

A pak přišlo ono působení trenéra Luďka Bukače. Co se tedy přihodilo?
Hrál jsem pod ním s Klabouchem a Kolarem a řekl bych, že jsme si dost rozuměli. V první sezóně jsme skončili šestí, což na oko působilo dobře, ale stačilo pár bodů a byli bychom devátí. Druhý rok už se ale zase nevedlo, byli jsme na desátém místě, následovat měla kvalifikace (dnes baráž, pozn autora). Z rozhodnutí Bukače nám tehdy po lize nebyly vyplaceny prémie za vyhrané zápasy. A řekl, že až podle toho, jak dopadne kvalifikace. V kabině jsem tehdy pronesl: „Nedá se nic dělat, za málo peněz málo muziky.“ A byl z toho průšvih, Bukač se to dozvěděl. A první kvalifikační zápas s Chomutovem už jsem nedohrál, po ztrátě puku mě seřval a posadil. Hádali jsme se pak v kabině s Karlem Masopustem a v ten moment přišel Bukač, což byl Masopustův tchán. Uklidnil nás, myslel jsem, že je vše v pohodě. Ale druhý den jsem přišel na trénink, a Bukač mi sdělil, že se rozhodl mě vyloučit, že mužstvo demoralizuju. A že už nemám ani chodit do kabiny. Musím říct, že dodnes mě trochu mrzí, že se k tomu žádný starší hráč nevyjádřil, že se mě tehdy před panem Bukačem nikdo nezastal.

Luděk Bukač přitom po této sezóně v Motoru končil, i tak nebyla cesta zpět?
Odešel jsem do Milevska do druhé ligy. Mrzelo mě to, bylo to zbytečné, ve dvaceti sedmi letech jsem v Motoru skončil. Z Motoru se mnou tehdy před sezónou mluvili, že je vše v pořádku, a ať přijdu na trénink na zahájení letní přípravy. Ale já už byl rozhodnutý a na trénink nepřišel. Hrozili mi pak tím, že nedostanu plat a budu muset chodit do práce. Od éry Bartoně jsme byli dá se říct profíci, kdy jsme sice byli zapsaní v zaměstnání, ale nechodili tam, trénovali jsme, hráli a brali nějaké peníze. Asi si mysleli, že mě to zlomí a začnu znovu trénovat, než abych chodil do práce. A já se druhý den ráno hlásil na dílně.

A nelitoval jste později tohoto brzkého odchodu z Motoru?
Každopádně. Mohl jsem nějaké sezóny ještě v pohodě odehrát. V Milevsku to nebylo špatné, ve druhé lize jsme hráli nějaká čtvrtá místa, do práce jsme tam vlastně také nechodili, udělali to stejně jako v Motoru. Ale ani nevím, jak jsem tam mohl vydržet těch osm let (úsměv).

Kariéru jste si prodloužil nakonec až do 37 let, když jste ještě přidal dva roky v Jindřichově Hradci v krajském přeboru.
Lidi mě měli v Milevsku tak nějak rádi, vyhrával jsem tam nejlepšího střelce, ale po letech už jste pro lidi okoukaný a odešel jsem. V Hradci jsem se ocitl náhodou. Domlouval jsem se totiž na pokračování v Krumlově. Hradec tehdy trénoval pan Charypar a pozval mě na jejich zápas právě s Krumlovem. A Hradec jim tehdy dal 10:0. Po něm se mě zeptal, jestli by to nebylo lepší v Hradci a bylo rozhodnuto.

Hrál jste s číslem třináct, které si hráči z pověrčivosti přitom tehdy moc nechtěli brát.
Já pověrčivý nebyl. Vzal jsem si třináctku při přechodu do mužů a už mi zůstala nafurt.

Zažil jste v jejich vstupu do seniorské kategorie Jaroslava Pouzara a Miroslava Dvořáka. Poznal jste na nich hned, jakými budou hvězdami?
Míra byl dobrý, kamarádský, hokejově výborný. Jarda byl na tu dobu dobrý na bruslích, opravdu rychlý. Dali ho tehdy ke Karlu Pražákovi, který byl špičkový chytrý hráč, ten mu to dokázal v příhodné chvíli namazat, Jarda udělal dva kroky, byl za hráčem a branky dával.

Hokej byl v Budějovicích vždy sportem číslo jedna, na vás chodilo hodně fanoušků, že?
Většinou to bylo k stání, hlava na hlavě, takže chodily pěkné návštěvy, pamatuji si i deset tisíc diváků. Lidi tu hokej vždy bavil. Hlavní je neprohrávat. I když jsme hráli ve druhé lize, tak když se neprohrávalo, tak lidé přišli. Občas mi někdo říká: Jo, za vás to byl pěkný hokej. S dneškem se to těžko srovnává, ale z mého pohledu byl hokej tehdy takový líbivější. Dnes když vidím to vyjíždění ze třetiny, zajíždění do třetiny, samé kroužení… Ale co mě fascinuje, jak je možné, že dřív byl třicetiletý hokejista starý, ten byl pro nejvyšší soutěž na odpis. Dnes hrají hráči klidně o deset let starší. Přitom my jsme trénovali, oni trénujou. Jak je možné, že se to tolik posunulo?

To vám nepovím. Ale prozradíte, na jaký zážitek vzpomínáte nejraději? Jsou to postupy do ligy?
Co je poprvé si člověk zapamatuje, takže první postup z kvalifikace budu mít před očima furt. Poslední zápas jsme tehdy hráli venku a když jsme se vraceli, tak nás zastavili, že musíme jet na náměstí, že na nás čekají fandové. A fakt že jo, náměstí bylo úplně plné, fanoušci s námi šli na zimák a byl to fantastický zážitek.

Jak se vám daří dnes? Jste prý velkým sportovním fanouškem, že sledujete v televizi množství přenosů.
Koukám, ale v téhle době mě to ani moc nebaví, stadiony bez diváků působí divně i u té televize. Koukám na Ligu mistrů, na NHL, formule, koukal jsem dříve na KHL, ale tenhle rok byl divácky hrozný.

Z čeho máte v současné době největší radost?
Z rodiny. Díky Any, vnučce, mám pravnouče. Vnuk mi zase sdělil, že se právě zasnoubil. Takže samé takové radosti. Vnoučata mám celkem čtyři. Dcera se synem jsou také v pohodě, takže jsem rád, že to v rodině funguje.