01.02.2023, Michal Špírek

JUBILANTI: S Josefem Novákem o kariéře, přezdívce Slamák nebo synovi Filipovi

Bývalý českobudějovický obránce Josef Novák v Motoru odehrál celkem jedenáct sezón. Během 351 zápasů zaznamenal 12 gólů, 26 kanadských bodů a 298 trestných minut. Nejčastěji nastupoval s Jaroslavem Kočerem nebo Josefem Květoněm. Byl členem stříbrného týmu v roce 1981 a celku, který vyhrál základní část ligy v roce 1988. Nyní oslavil sedmdesátku, od Motoru obdržel kromě daru i speciální dres. Co řekl v rozhovoru pro klubový web?

Jak jste oslavil sedmdesáté narozeniny?
Přály mi dokonce i děti v kabině (smích). Na to jsem koukal jako z jara, když za mnou kluci jeden po druhém chodili. Moc mě to potěšilo. Ale jinak nějaké oslavy, to já už nevedu. Vždyť já už deset let nebyl pořádně v hospodě. S naší novákovskou bandou to ale teprve oslavíme.

V Motoru se věnujete trenéřině, jste jedním z asistentů u kategorie základny B.
Dal jsem se na trenéřinu až na stará kolena, dělám to nějaké dva roky. Nalákal mě na to syn Filip. Vyloženě mě to baví, on člověk u těch prcků tak trochu omládne.

Sám jste ale jako dítě takové tréninky nezažil. Prý jste rád prohlašoval, že jste posledním rybníkářem, který se uchytil v ligové soutěži.
To je pravda (úsměv). Já totiž až do čtrnácti let nepoznal umělý led. Zatímco moji vrstevníci, z mého ročníku, už začínali s tréninkem v těch šesti až osmi letech. Mě si všiml na školním turnaji pan Mládek z Krajského domu pionýrů a mládeže. Turnaj tehdy probíhal u Dlouhého mostu na přírodním ledě. Ještě s jedním kamarádem nás pan Mládek po turnaji vzal v půlce sezóny do týmu KDPM, mistrovský zápas jsem tak odehrál poprvé jako starší žák v krajském přeboru. Následující rok jsem šel do učení do Plzně. Kouč Charypar mi tehdy dal doporučující dopis do Škodovky, abych se v Plzni přihlásil na hokej. Absolvoval jsem tam trénink, naše pětka vyhrála miniturnaj, já trenérovi ale dopis nepředal. A dokonce jsem mu ani nepřiznal, že už jsem někde zaregistrovaný, když mi řekl, abych za ně začal hrát, abych přinesl fotku potřebnou pro registraci. Už jsem tam pak raději víckrát nešel a rok jsem tak hokej vůbec nehrál. Takhle troubovitej já jako mladej byl! Ve třeťáku už to pak šlo skloubit a hrál jsem v Budějovicích druhou ligu dorostu, kdy se tým KDPM sloučil s Pozemními stavbami. To nás trénoval Josef Buřič. Před nástupem na vojnu jsem hrál poté ještě v Písku druhou a třetí ligu za Jitex, v Písku jsem dělal po vyučení průmyslovku.

Jak to, že jste narukoval do Trenčína?
Po maturitě za mnou přišel pan Houdek z Písku, v době, kdy už jsem měl povolávací rozkaz do Dukly Hodonín, a říká mi: ´Ty, Josef, nechceš jít raději do Trenčína? Mám tam známého Jardu Waltera.´ Tak jsem souhlasil, přišel mi nový povolávací rozkaz a bylo to. Při výběru do mužstva v Trenčíně jsem byl dost nervózní, nic moc jsem nepředvedl a tak mě Walter poslal hrát za civily, také druhou slovenskou ligu, za Spartak Dubnica. My tehdy Duklu Trenčín v sezóně ze čtyř zápasů třikrát porazili, mně se ty zápasy povedly a dokonce jsem dal i nějaký gól, což u mě jinak byla vyloženě výjimka, já byl pes obranář (smích). Jako mazáka mě tak Walter stáhl zpět do Dukly. Tehdy jsem za to nebyl moc rád, za civily jsem totiž měl zhruba čtyři tisíce měsíčně na prémiích za zápasy, v Trenčíně to bylo sto padesát korun nebo tři stovky. A hlavně, v Dubnici jsem kasárna pomalu neznal, s vojnou to prakticky nemělo nic společného (úsměv).

Ale zase jste zažil s Trenčínem postup do ligy.
Trénoval nás výborný trenér, právě Jarda Walter. Neskutečně nás honil, měl takový ruský styl trénování. Kondici jsme tak určitě měli na vojně všichni. Ale oceňovali jsme, že když byl nějaký průšvih, Walter se za nás postavil. Sešla se tehdy v Trenčíně dobrá parta, postoupilo se. Všiml se mě tam Zlín, Motor a myslím, že Slovan, a měl jsem tak nabídky do ligy. Třeba Zlín za mnou přijel rovnou s penězi za přestup, ale já jim řekl, že se chci vrátit domů. A tak jsem šel do Motoru.

A strávil jste v něm následujících jedenáct sezón.
V té první ještě jen na hostování z Jitexu. Pak už mě Motor musel koupit, na tu dobu za těžké peníze. Mám k tomu historku. Tehdejší budějovický starosta byl pan Drajer. Byl to sice přesvědčený komunista, ale férový chlap, proti němu nemohl říct nikdo nic. Chodil často na zimák, někdy s námi i jezdil na zápasy. A jednou mi říká: ´Krucinál Josef, ty jsi z Budějc, a my za tebe museli zaplatit tři sta tisíc! Jak to, že se tě nikdo z Motoru nevšiml dřív?´ (smích).

No a měl pravdu, ne? Na co z působení v Motoru vzpomínáte nejraději? Jakého úspěchu si ceníte nejvíce?
Vyhráli jsme sice stříbro, ale pro mě to zrovna nebyla dobrá sezóna a nevzpomínám na ni rád. Možná nejpříjemnější byla sezóna hned po vojně. Kde jsem se tehdy objevil, tak mě chválili, že válím. Byl jsem z vojny namakaný, to obecně říká hodně lidí, že nejlépe se jim hrálo po vojně. V hokeji je to tak, nebo já to tak vnímal, že můžete prohrát jako mančaft, ale když víte, že jste zahrál dobře, tak až tolik naštvaný nejste. Pokud nejde o spadnutí. Na druhou stranu, když tým vyhraje a vy víte, že jste něco pokazil, tak jste chtě nechtě naštvaný. Sám na sebe. Peníze se dají vydělat i jinak než sportem, ale jedno je fakt. Pocit po vyhraném zápase, ve kterém zahrajete dobře, vám žádné civilní zaměstnání nedá. Tyto pocity krásné nálady se střídají s pocitem zmaru po porážkách. A to je atmosféra pro chlapa. Atmosféra, kterou už poté jinde než mimo sport po kariéře nenajdete.

Jak jste se živil po kariéře?
Ještě jsem šel v pětatřiceti hrát do Milevska, které chtělo postoupit do druhé ligy. To se nepovedlo, klukům se tam moc nechtělo trénovat a máknout. Pak jsem sháněl práci. U mančaftu místo nebylo, ne všichni bývalí hráči se uživí u hokeje, já ani nikdy nebyl takový průrazný, schopný si něco vykecat. Spolužák ze školy mi tak nabídl místo elektrikáře u něj na pile v Heřmani. Bavilo mě to, i když jsem tam dělal dá se říct vše. A se dřevem mě baví dělat dodnes. Jenomže pak mě začala hodně bolet kyčel, kulhal jsem. Bylo to na operaci, musel jsem tak práce na pile nechat. Pak jsem šel jinam, do stavební firmy, poté jsem dělal u pokládky kabelů. A nakonec jsem kvůli kyčlím šel do invalidního důvodu.

Jaký původ má vaše přezdívka Slamák, kterou posléze podědil i váš syn Filip?
To vám řeknu přesně. Sotva jsem přijel z vojny, tak mi večer volal pan Pejcha, že druhý den mám jet s Motorem trénovat do Tábora. V Budějovicích se totiž tehdy opravovala ledová plocha. A že mám brzy ráno čekat na křižovatce za Nemanicemi. Já jsem tam přijel na mamčiným kole, které jsem zahodil do kukuřice a čekal jsem. A měl jsem na sobě, co jsem měl. Zatímco v Motoru to byly samé kožené bundičky, džíny, vyladění kluci, tak já přišel v oblečení, které jsem měl doma před vojnou. Odepínací kožíšek na bundě, tesilový kalhoty s pukama, no něco takového (smích). Jen jsem nastoupil do autobusu, Venca Mařík pronesl: ´Á, slamák nastoupil.´ Jakože mi čouhá sláma z bot. A bylo to. Přezdívka mi první dva roky dost vadila, nadával jsem jim, ať mi tak neříkají, ale pak jsem ji přijal, už to nešlo odpárat. Podědil jí syn a třeba jí převezme i vnuk (úsměv).

Váš syn se skutečně potatil a udělal parádní kariéru. Bylo na něm odmala znát, že z něj bude výborný hokejista?
Úplně v dětském věku si nemůžete být nikdy jistý. Ale od žáků bylo vidět, že bruslení má takové, že i když něco pokazil, téměř každého dojel. Bruslení tak měl a to byl základ k tomu něco dokázat. Filip rozhodně byl k tomu. Snažil jsem se mu samozřejmě i poradit. Ono totiž záleží, na jaké trenéry v mládeži narazíte. Někdo chce třeba už v těch žácích hrát na jistotu. Já tohle nesnáším, když někdo řekne, proč jsi to nevyhodil, nemuseli jsme dostat gól. Vyhazovat puky a hrát takzvaně na jistotu se totiž můžete naučit i ve dvaceti. Ale někoho objet, naučit se spolupracovat na ledě, to už je horší. Já jsem tedy pro to, aby se u mládeže podporovala individualita.

Zatímco Filip díky hokeji procestoval kus světa, vy jste kariéru strávil v Budějovicích.
No jo, jiná doba, to se prostě vůbec nedá srovnávat. Ale pozor, my jsme možná byli větší frajeři, než jsou hokejisti dnes! Jezdili jsme totiž na zájezdy do zahraničí, minimálně jednou nebo dvakrát do roka. Do Švýcarska, Finska, Německa nebo Itálie. A povinně do Ruska, kde jsme z toho tedy spíš měli prču. No a když jste si přivezl ze zahraničí pomalované tričko, tak se za vámi prostě lidé na náměstí ohlíželi. Nebo s igelitkami z obchoďáků tehdy holky chodily jako s kabelkou (úsměv). Každej jen vyvalil oči: Vy jste byli ve Švédsku? Klepání na ramena nebo závist, to bylo možná větší než dnes.

ČTĚTE TAKÉ:

Tweet