10.10.2023, Michal Špírek

JUBILANTI: Kamil Ťoupal o hraní v Německu, Nizozemsku nebo po bratrově boku

Padesátku oslavil v dubnu, na začátku nové sezóny si pak převzal v Budvar aréně za potlesku fanoušků od zástupců Motoru dárek. "Cítím padesátku jen jako číslo, žádný rozdíl nevnímám," usmívá se bývalý českobudějovický obránce Kamil Ťoupal. V rozhovoru ale nevypráví jen o angažmá v rodném městě, ale třeba i o zkušenosti z Nizozemska, srovnání s bratrem Radkem nebo o tom, že brusle na hřebík ještě zdaleka nepověsil.

Rovnou zavzpomínejme. Zajímá mě, proč jste po úspěšné sezóně v Budějovicích zamířil na sezónu 1994/95 jako mladík do Pardubic a posléze do Nizozemska?

Rok předtím jsem odehrál v Motoru první kompletní sezónu. Dokonce jsem vyhrál týmové bodování obránců, ale nějak jsem nepadl do oka novému příchozímu trenérovi, panu Pražákovi. Ten mě vyřadil z kádru týden před začátkem soutěže. Druhý den u nás hrály přátelák Pardubice a rychle jsme se domluvili na ročním hostování. Já tak do Pardubic odešel a odehrál tam nakonec dvaadvacet zápasů. Jenomže nastala situace, kdy se extraligové kluby domluvily na uzavření soutěže, s Pardubicemi jsme tehdy byli mimo šance na účast v play-off. Pardubice tak začaly budovat mužstvo na další sezónu a všichni hráči, kteří nebyli kmenoví a byli v týmu na hostování, byli přesunuti na lavici náhradníků. Nechtěl jsem po zbytek sezóny jen takhle paběrkovat a chtěl jsem jít sezónu dohrát někam pryč. A dohrál jsem ji v Holandsku, kde jsem strávil tři měsíce. Mezitím odvolali v Budějcích trenéra Pražáka a já se tak po sezóně vrátil do Motoru a odehrál tu další čtyři roky.

Ale proč jste si zvolil Nizozemsko? To není a asi ani tehdy nebyla zaslíbená hokejová destinace.

Nepamatuji si, že by tam v první lize tehdy byl nějaký další Čech. Nebyla to žádná móda, odejít do Nizozemska, ale já se znal s panem Tůmou, který mi později dělal agenta, a když se dozvěděl, že něco sháním, ozval se mi s nabídkou do Holandska. Kam on v šedesátém devátém ze Sparty emigroval. Byla to výborná životní zkušenost, které rozhodně nelituji. Po hokejové stránce to samozřejmě nebyl žádný krok dopředu, ale na druhou stranu, byl jsem mladým hráčem a najednou byla veškerá odpovědnost na ledě na mě. A na dalších cizincích. A ti cizinci, to nebyli žádní nazdárci. Rus Igor Akulinin měl za sebou spoustu sezón v sovětské nejvyšší soutěži, byli tam dva Kanaďané, jeden z nich byl dvakrát v kempu Bostonu Bruins. A i v dalších mužstvech byli cizinci. Rozhodně to nebylo tak, že by si člověk mohl projíždět hřiště a dávat si gól za gólem.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste v Nizozemsku zůstal déle?

To ve hře nebylo, bral jsem to jen jako řešení, jak dohrát sezónu. Byl jsem rád, že jsem mohl jít zpátky do Budějovic. V jednadvaceti letech jsem chtěl hrát hokej na nejvyšší úrovni a chtěl jsem se tak vrátit do české extraligy.

A jak jste uvedl, vrátil jste se domů, do Budějovic. Na které okamžiky z budějovických angažmá nejraději vzpomínáte?

Vzpomínám moc rád na dobu z mé první sezóny, kdy jsem hrál za útokem Vošta - Turek - Györi. V jedné čtvrtině soutěže jsme tehdy jako lajna nedostali v jedenácti zápasech jediný gól a osmnáct gólů jsme vstřelili. Tehdy jsem tak byl jedním z nejlepších v extralize v plus mínus. Šlo nám to, bavili jsme se hokejem. V obraně jsem hrál s Michaelem Kubíčkem, který plnil defenzivní úkoly a když kluci z útoku měli den a bavilo je to, tak to byla nádhera. Ono se jim tehdy říkalo, že jsou to hrozní kličkom*di, což tedy byla pravda (úsměv), protože si puk byli schopní vyměnit i před prázdnou bránou, jen aby to vypadalo hezky, ale byla to tehdy čistá radost z hokeje.

Ještě vylovíte nějaký další oblíbený moment?

Rád vzpomínám na rok 1996, kdy jsme hráli Evropskou ligu. Měli jsme tehdy výbornou partu. Vzpomínám si na prohraný zápas v Oslu, kde jsem půl minuty před koncem namazal na rozhodující gól a byl z toho úplně vyřízený. V dalších zápasech jsme vyhráli v Moskvě a ve Färjestadu, s Dynamem Moskva jsme z těžké skupiny nakonec postoupili dál, Dynamo pak celou soutěž vyhrálo. Zážitky byly už jen ze samotných cest na zápasy, kdy jsme létali speciálem z Plané. Do Moskvy jsme odlétali se zpožděním, místo obědu v Českém domě v Moskvě jsme dostali v letadle sekanou s bramborovým salátem. Do Osla jsme letěli dvakrát, s tím, že jednou jsme odtud přejížděli do Färjestadu vnitrozemím. Po cestě zpět jsme jeli sněhovou vánicí, poprvé jsme viděli soby. S manažerem Färjestadu, bývalým skvělým hokejistou Håkanem Loobem, jsem se bavil a divil se, proč jsme nepřiletěli přímo do Färjestadu, že je tam odpovídající letiště. Starší hráči hned začali řvát na Planteho (přezdívka Vladimíra Pláničky, který tehdy plnil roli sekretáře klubu, pozn. autora), že nemuseli jet hodiny autobusem.

Jakým jste byl obráncem? V jednom článku bylo zmíněno, že jste měl, cituji, typicky přikrčenou postavu. Sedí to?

To je pravda, dělali si ze mě srandu, že jsem neměl krk, jak jsem byl nahrbený. Myslím, že jako bek jsem uměl nahrát, na druhou stranu mě třeba Láďa Caldr jako trenér nechával hrát osobku na různé hráče, třeba v play-off se Slavií na Viktora Ujčíka a pak na Vladimíra Růžičku. Řvali na mě, ať se jdu věšet na někoho jiného (úsměv). Uměl jsem puk vždy nějak vypíchnout, vyšťourat, můj způsob hry byl možná absolutně nestylový co se týče tehdejší hry, kdy se to ještě hodně mlátilo. Já na to neměl potřebnou sílu a musel si tak najít jiný způsob hry. Defenzivní práci jsem zvládal, Eda Turek mi začal říkat Tarantule, že jsem byl na ledě jak pavouk.

Nemůžeme minout ani další téma. Jaký vliv měl na vaši kariéru jeden z nejúspěšnějších hokejistů budějovické hokejové historie, váš bratr Radek?

Brácha byl skvělej hokejista, možná i pod jeho vlivem jsem u hokeje zůstal, protože ještě v žácích jsem byl lepším fotbalistou, než hokejistou, chodil jsem i trénovat s Dynamem. Ale byli jsme hokejová rodina, brácha už hrál v té době extraligu, takže jsem tíhnul k hokeji. Svůj druhý ligový zápas jsem hrál v sedmnácti letech proti bráchovi, který byl tehdy na vojně v Trenčíně. A nechtěně jsem mu v rohu hřiště vyhodil rameno. Po zápase mi říkal, že jestli kvůli tomu nepojede na nároďák, tak mě zabije. Naštěstí se dal nějak dohromady a já tak přežil. Zajímavostí je, že se vrátil do Budějovic v průběhu sezóny, před kterou jsem já odcházel narychlo do Pardubic, první zápasy tak odehrál v mém dresu s číslem 24, který už byl před sezonou připravený a zůstal tu. Ono mu to v něm šlo, takže se rozhodl, že si číslo 24 nechá a já jsem si tak po návratu musel vybrat jiné. Ale bylo mi to jedno, já si na ta čísla nepotrpěl (úsměv). Bylo hrozně fajn, že jsme se s bráchou v týmu potkali.

Bylo pro vás ale vždy prospěšné mít takhle slavného a úspěšného bratra hokejistu? Určitě jste neušel různým porovnáváním...

Byl jsem moc rád, že jsem hrál obránce a nebyl útočníkem, protože to by to srovnání s bráchou pro mě vycházelo ještě o to hůře (úsměv). Takhle jsme nebyli dáváni úplně vedle sebe. Byl vždycky lepším hokejistou. Hrát s ním jsem si užíval, dokázal mi vždy dobře poradit, většinou abych nevymýšlel na ledě kraviny a hrál jednodušeji, což jsem občas potřeboval slyšet.

Zahráli jste si spolu předpokládám i v jedné lajně.

Ano. Jednu sezónu hrál s Láďou Caldrem a Radkem Bělohlavem a já hrál za nimi. Odehráli jsme spolu i spoustu přesilovek, pamatuji si třeba, že když dal v Opavě 250. gól v nejvyšší soutěži, kterým se dostal do Klubu ligových střelců, tak jsem mu vyzvedával puk.

V roce 1999 jste zamířil do německého Landshutu. Strávil jste tam čtrnáct sezón, nasbíral parádní statistiky. Otázka je jednoduchá - už máte dres pod stropem tamějšího stadionu?

Nemám (smích). Sundali svoje staré legendy a od té doby nic nepřibylo, jinak je pravda, že by mě asi těžko mohli vynechat.

Tušil jste při odchodu do Landshutu, že by z toho mohlo být dlouholeté pouto?

Šel jsem tam s tím, že tam odehraju tak dva roky. Odcházel jsem z české extraligy, Landshut tehdy z finančních důvodů prodal svou licenci a šel až do třetí ligy. Bylo mi šestadvacet a říkal jsem si, že je to taková degradace mojí kariéry. Agent mi ale říkal, ať neváhám, že toho nebudu litovat, že se budu mít dobře. A měl pravdu. Vydržel jsem tam čtrnáct let. Začínali jsme tam společně s Davidem Brukem, současným trenérem Karlových Varů. Postupně se tam vedle mě mihlo několik Čechů. Dlouhá léta tam byl brankář Martin Cinibulk, skvělej kluk, poslední roky jsem byl v klubu s Jardou Kracíkem a Frantou Mrázkem. Já už ale po letech ani nebyl nijak závislý na tom, abych měl v týmu nějakou českou skupinu. Už jsem byl po čase brán jako domácí, fanoušci mě brali jako jednoho z nich.

A nakonec vám hokejové angažmá vyneslo i pracovní příležitost v pohokejovém životě, je to tak?

Ještě tři roky před koncem v Ladshutu za mnou přišel Gerd Truntschka, německá hokejová legenda. Jeho bratr byl v klubu generálním manažerem. Ptal se, zda vím, co budu dělat po kariéře, že by si dovedl představit se mnou spolupracovat. Založil firmu LaVita, která vyrábí vitamínové koncentráty. Nechal jsem si to projít hlavou a rozhodl se, že by mě to zajímalo. Pak jsem vždy v letní pauze ve firmě absolvoval kolečko po různých pozicích, abych poznal, co vše práce obnáší. S manželkou jsme se pak rozhodli pro návrat do Budějc a domluvili jsme se ve firmě na tom, že budu společnost zastupovat na českém a slovenském trhu. Teď už to dělám téměř deset let.

A vedle toho jste na hokej nikdy nezanevřel, dokonce poslední tři roky jste hrál krajský přebor za Samson. Jak jste bral, že klub před letošní sezónou ukončil činnost?

Mě to hrozně mrzelo, říkal jsem si, že bych si ještě rád zahrál. Ale protože jsem celkem vytížený, nechce se mi jezdit někam jinam, dál. Do poslední chvíle jsme se to snažili dát dohromady a zachránit to. Když se ukázalo, že bychom to dokázali zvládnout finančně, tak to nakonec ztroskotalo na tom, že by nás prostě bylo málo, kádr se rozpadl a náhradu jsme nenašli. Takže platí, že bych si rád ještě zahrál, ale v Budějcích nic jiného není a v rybníkářské lize změnili teď kvůli mně pravidla, že ani hráč nad padesát let nesmí být bývalým profesionálem, takže ani tam si občasně nezahraju. Chodím si tak zahrát za veterány, absolvuji pár výjezdů s českým veteránským nároďákem a uvidíme, co bude dál. Zdravý jsem, baví mě to, tak uvidíme, třeba si ještě někde zahraju.

Chodíte koukat na hokej do Budvar arény?

Byl jsem na zápase s Hradcem, určitě se půjdu podívat na utkání s Karlovými Vary, kde, jak jsem zmiňoval, trénuje můj kamarád. Když to časově stíhám, rád se zajdu na extraligu podívat. Atmosféra tu byla vždycky dobrá, ale po tom znovuzrození klubu je to úplně parádní.

ČTĚTE TAKÉ Z CYKLU "JUBILANTI":

Peter Bartoš

František Tikal ml.

Josef Novák

Milan Filipi

Miroslav Hönig

František Ševčík

Josef Anderle

Filip Turek

Ferdinand Hovora