10.11.2023, Michal Špírek

JUBILANTI - Michal Vondrka st.: Syn v porovnání se mnou na bruslích létal

Sedmdesátník Michal Vondrka st. převzal v průběhu sezóny před fanoušky v Budvar aréně dárek ke svému jubileu. Povídali jsme si s ním ale třeba i o jeho synu Michalovi, Václavu Prospalovi nebo o tom, jak vnímá dnešní hokej.

ČLÁNEK O ŽIVOTĚ A KARIÉŘE MICHALA VONDRKY ST. ČTĚTE ZDE

O převzetí daru k sedmdesátinám v Budvar aréně

Je pěkné, že si na vás někdo takhle vzpomene, je to přece jen už dávno, co jsme hráli. Potkal jsem se tam s plno známými a bylo to příjemné. Co jsem skončil s kariérou, chodili jsme s partou na hokej v Budějcích pravidelně. Znám se dobře s klukama z vedení. Standa Bednařík s námi hrál veteránský hokej, který jsem já hrál do pětapadesáti let. S Edou Turkem se znám od doby, kdy jsem trénoval malé kluky, tehdy po návratu z vojny za mnou přišel, jestli by nemohl v pondělí chodit pomáhat s trénováním brankářů. Já za to byl moc rád, kluci ho pak hltali. Petra Sailera jsem zase s Frantou Čechů trénoval ve starším dorostu.

O fandění českobudějovických fanoušků v době jeho aktivní kariéry

Tehdy tady chodilo v sedmdesátých letech i jedenáct tisíc diváků. Už dvě hodiny před zápasem lidi začínali chodit na zimák, každý k tomu svému klandru (úsměv), to jsem obdivoval. Horní patro bylo totiž víceméně celé k stání. Jinak, když jsem začínal v žácích, tak byl stadion ještě otevřený, bez střechy.

Michal Vondrka st.
Bývalý českobudějovický útočník oslavil v květnu sedmdesátiny. V A týmu hrál 7 sezon (1971-73, 1975-80), sehrál cca 213 zápasů, vstřelil 21 gólů (2 vítězné, 1 remízový) a posbíral 40 kanadských bodů a 16 trestných minut.

O svém zápase, na který dodnes vzpomíná

To je těžké. Dnes máte tak detailní statistiky, pomalu, zda hráč buly vyhrál doleva nebo doprava. Tehdy žádné statistiky neexistovaly, někdo udělal čárku, ve skutečnosti dal gól někdo jiný a tak podobně. Když pak vycházely různé články, tak jsem se třeba dozvěděl, že jsem nedal v Budějcích ani jeden gól. Někde pak napsali sedm, jinde dvacet. Úplně přesně si ale pamatuji na svůj první gól, to mi bylo osmnáct let, hráli jsme v Košicích a branku jsem dal Jirkovi Holečkovi.

Nejlepší spoluhráč, se kterým si zahrál

To bylo v Dukle Jihlava, když jsem hrál centra a na levé straně mi hrál Jirka Holík a napravo Honza Klapáč. To byly hokejové modly (úsměv). Pamatuji se, jak jsme jako dorostenci hráli ve dvaasedmdesátém přebor republiky v Praze na Štvanici a chodili jsme se pak po našich zápasech dívat na mistrovství světa. Tam jsem se díval na tyhle pardály a za dva roky se pak s nimi sešel v jednom týmu. Jinak si vzpomínám, na tom přeboru republiky jsme skončili čtvrtí a tehdejší předseda hokejového svazu Andršt se divil, protože jsme měli nabitý tým. Jenomže tehdy v Budějcích rozpustili led a my jeli na přebor po dvou měsících bez tréninků na ledě (úsměv).

O tom, zda má v současném kádru Motoru nějakého oblíbence

Šikovný je Adam Kubík, na puku je hodně vidět. Máme výborné brankáře, Hrášek chytal od začátku sezóny jako ďábel, teď ho výborně zastoupil Strmeň, kterého já si pamatuji ještě z Chomutova, kde hrál s Michalem.

Michal Vondrka ml. o svém otci
"Táta v mé kariéře sehrál velmi významnou roli. Jednak hokej sám hrál, takže jsem k němu odmala vzhlížel. A co bylo ještě důležitější, tak že on i mamka mě od mých čtyř let v hokeji plně podporovali. Sám teď mám děti u sportu a dokážu si tak představit, jaká oběť to musela být. Byl na mě přísný nejen jako trenér, ale hlavně jako táta. Mnohdy to samozřejmě nebylo úplně příjemné. Vlastně to bylo dost nepříjemné - ale jak se ukázalo, asi to k něčemu bylo. Tátu jsem jako hráče v lize nezažil, takže úplně nedokážu říct, zda jsme ve hře měli něco společného. Oproti mně je opravdu horká hlava, co si myslí, to řekne, to já jsem spíše klidnější typ."

O synovi Michalovi

Na zimák jsem s ním chodil odmala, pak jsem ho i trénoval. V dětství byl šikovný, ale nebyl nijak výrazný. U někoho to trvá déle, než se naplno ukáže. Mám za ta léta zkušenosti s tím, že kluci, kteří vystřelí nahoru hodně brzy, tak pak zase rychle padají. Při rozhovorech v dospělosti pak zmiňoval, že jako dítě i brečíval, protože jsem na něj byl náročný. Jednou ale uvedl, že jsem na něj jako táta byl tvrdší, ale že když promluvil s Pepou Beránkem a o jeho výchově od táty, tak že na tom byl ještě relativně dobře (úsměv). Dneska mu říkám: "Vidíš to, stálo to za to, ne? Kde jsou ti, co je rodiče jen chválili." Michal byl šikovný na ruce, měl dobré hokejové myšlení. Myslím, že ani já jsem nebyl úplně špatný bruslař, ale Michal byl proti mně letec, když za to kopnul třeba v nároďáku, tak to jsem koukal. Dnešní hráči už se také oproti nám staví k hokeji jinak než my, jak se třeba Michal staral o své tělo, jak řešil jídlo a tak podobně, to klobouk dolů.

O Václavu Prospalovi, kterého trénoval v sezóně 1992/93 v mistrovském týmu dorostenců

V týmu jsme s Frantou Čechem měli kromě něj třeba ještě třeba Standu Neckáře nebo Petra Sailera. Vencův táta je se mnou stejný ročník, hráli jsme spolu odmala. Tehdy jsem i jemu říkal, že Venca v áčku tehdy neměl šanci po starším dorostu hrát. V Budějcích byli tři centři, co se neměnili. A Venca měl navíc horší bruslení. V rukách a v hlavě to ale měl, to jsem jako trenér viděl. Trenéři áčka by na nás s Frantou Čechem nedali, komu dát šanci, udělali si to stejně podle sebe. Venca odešel do Ameriky a vydržel, zatnul zuby, i když tam na vás zkoušejí všechno možné. V roce 97 jsme pak byli s veterány v Americe a dostali jsme se na zápas play-off Philadelphie, kde dostal Venca šanci. Pamatuji si, jak si stoupnul s pukem za bránu, začal se tam tak kývat, přesně jako to dělával jeho táta (úsměv), dal žabičku před bránu, Lindros do toho plácnul a gól. Vencovi se začalo dařit a jakou pak udělal kariéru. V hokeji musí člověk něco umět, ale musí mít i sportovní štěstí. Jakmile se třeba hráč dostane k trenérovi, se kterým si nepadne do oka, tak se může stavět na hlavu a nic z toho není.

O dnešním hokeji v porovnání s minulostí

Některé zápasy se povedou, některé hokeje zase nejsou takové, jako bývaly. Ale jde to všechno dopředu, pozoruji to, jezdil jsem koukat na Michala na Slavii, do Bratislavy, do Chomutova, už jen z toho bylo v průběhu času znát, jak to šlo nahoru. Hokej se strašně zrychlil, výborně se bruslí. Když jsem se teď chodil dívat na tréninky áčka, tak když se posadíte těsně k ledu, je to hukot, na nic není na ledě čas a jezdí se naplno. Kluci strašně zesílili, dneska junioři na bench pressu zvednou třeba sto padesát kilo. Když u nás tehdy někdo zvedl devadesát, tak to už byl přeborník.

ČTĚTE TAKÉ Z CYKLU "JUBILANTI":

Tweet