před 2 dny, Michal Špírek, foto: neckarhockey.com

KDE JE JIM KONEC: Stanislav Neckář na postupovou sezónu často vzpomíná

Usazen je na Floridě, ale klub, ve kterém dostal šanci prorazit mezi muži a ze kterého se vydal za úspěšnou kariérou, stále po očku sleduje. Ostatně k tomuto rozhovoru došlo na popud toho, že zareagoval na facebooku Motoru komentářem na nedávný článek o Františku Čechovi, trenérovi, na kterého bývalý obránce velmi rád vzpomíná. Mistr světa, vítěz Stanley Cupu, ale také znalec doutníků, zdatný bubeník a rybář - Stanislav Neckář!

Zdravíme z Motoru na Floridu. Jezdíte ještě vůbec někdy do Čech?

Zrovna před pár dny jsem se vrátil. V Čechách jsem byl předtím shodou okolností ještě v říjnu, to jsem ale přijel sám. Teď jsem tam byl s celou rodinou, jel s námi už i přítel mé dcery. Ale předtím jsem nebyl doma asi šestnáct let.

Ještě jste to tu po takové době poznával?

Řekl bych, že se nezměnilo vůbec nic a je to pořád to samé (smích). Alespoň v Písku a Budějcích, když si projdu ta náměstí, mi to přijde stále stejné.

Takže to máme náměstí, pak hádám proběhla návštěva Masných krámů...

Ne ne, kdepak, já projel Budějovicemi jen rychle, na výlety jsme vyráželi z Písku. Chtěl jsem rodině ukázat, kde jsem také chvíli vyrůstal. Ale samozřejmě jsem to vzal i kolem zimáku. Jen zvenku, ale ukazoval jsem jim, kde jsem hrál.

Teď už jste tedy zpět v Tampě. Můžete přiblížit, proč je bydlení na Floridě takovým lákadlem?

Stanislav Neckář
Narodil se 22. prosince 1975. S hokejem začal v Písku, v mládeži se přesunul do Budějovic a zde také v sezóně 1992/93 zažil premiérovou sezónu v československé nejvyšší soutěži. V roce 1994 byl ve druhém kole draftován Ottawou, za kterou hned v prvním roce odehrál 48 zápasů. Nakonec jich v NHL nasbíral 539, kromě Ottawy hrál za Rangers, Phoenix, Nashville a nejdéle za Tampu Bay. S tou také v roce 2004 oslavil vítězství ve Stanley Cupu. V roce 1996 se stal mistrem světa. Má čtyři děti, s rodinou žije na Floridě.

Jsem tu spokojený. V Čechách jsem odpovídal na otázku, proč nejezdím častěji domů, jestli mi to nechybí. Já na to odpověděl tak, že se zkrátka cítím doma tady, na Floridě. Má manželka je Kanaďanka, takže hlavně v létě trávím dost času i v Kanadě. Ale všechny čtyři naše děti se narodily v Tampě. Další věcí je, že jsem odešel z Čech velmi mladý a většinu mého života už jsem tak v Americe. Tomu odpovídá to, jak to nyní s domovem cítím.

Hádám, že velkým plusem je teplé počasí, možnost být stále u vody...

Nebydlím přímo na moři, to já zase pláže tolik nemusím, stejně to má i má rodina. Ale pravdou je, že mě baví rybaření. Na ryby chodím dost, třeba i dvakrát do týdne. Ale na vyvalování na pláži zrovna nejsem. To si spíše vyjedeme sednout na pláž až večer na západ slunce, vykoupat se a zase zpátky domů.

To rybaření se vás drží už hodně dlouho, že?

Na ryby chodím od nějakých dvaadvaceti let a pořád mě to baví. Mám tu kamaráda, se kterým chodíme pravidelně, jezdíme i mimo Floridu. A když jsem v Kanadě, tak tam chytám skoro každý den.

Co se tak chytá na Floridě?

Tady je dobré to, že se tu dá chytit hodně úlovků. Od redfish, groupers (kanic), snooks (robalo), barakudy. Můžete klidně i na žraloky, ale to moc nikdo nedělá, s tím je akorát práce to pak vyháknout (úsměv), abyste nepřišli o prsty. Těch možností je hodně, záleží i na roční době a teplotě vody.

Na Floridě se zabydlelo poměrně dost bývalých hokejistů. Držíte s někým partu?

Většinou se s klukama potkám na zimáku. Dělám tu nějaké privátní lekce a kempy pro obránce, poslední tři roky jsem tu měl i svůj mančaft. Takže s Vencou Prospalů, Radkem Dvořákem nebo Tomášem Vokounem jsem se potkal právě na zimáku. Venca ode mě jinak bydlí nějakých dvacet minut, ve městě, ale třeba ten Dvořák s Vokounem jsou až v Miami.

Máte před sebou roky, kdy budou přicházet kulatá výročí událostí, které se vás týkají. Začalo to už letos - je tomu dvacet let od vašeho zisku Stanley Cupu s Tampou Bay. Uspořádali v klubu nějakou vzpomínkovou party?

Jo, kluci se sešli na zimáku, bylo jich asi devět. Já jsem nemohl, protože jsem tu zrovna nebyl. Po deseti letech od Stanley Cupu jsme tehdy dorazili snad všichni, teď po dvaceti letech už méně, plno kluků je zaneprázdněno, dělají skauting, někde trénují a tak podobně.

Nedal jste si alespoň sám na připomínku nějaký doutník, nebo v tom už nejedete?

Doutníky si dávám pořád, možná i čím dál více, protože mi chutnají. Třeba zrovna na těch rybách je na to čas. Sednu si, chytám a kouřím doutník. Nebo když přijdu po tréninkách ze zimáku, tak si doma sednu a dám si.

Vím, že s doutníky jste měl rozjeté podnikání. Kromě prodeje doutníků jste provozoval i pronájem pojízdných, luxusně zařízených camperů, ve kterých si klientela mohla zakouřit. Ještě v tom děláte?

Doutníky pořád frčí, vyrábějí se a prodávají. Máme stále i ty autobusy, i když je pravda, že teď s nimi už vlastně vůbec žádné akce neděláme. Už je to déle, ale když se můj syn ponořil do hokeje, neměl jsem na to už tolik času a já jsem byl vždy takový, že jsem u toho chtěl přímo být, nechtěl jsem si jen najmout lidi, kteří by kolem toho vše dělali. Takže zrovna to jsme pozastavili.

Přece jen, představa kuřáka doutníku mi úplně nejde dohromady s typickým životem sportovce. Nezasahoval vám tenhle koníček do životosprávy?

Když jsem hrál, nikdy jsem si doutníky nedával v sezóně. Spíš jsem to měl tak, že když sezóna skončila, tak jsem si dal doutník na těch rybách, dovolené a tak podobně. Více jsem s tím začal až po kariéře. Ale musím říct jednu věc. Doutník totiž není jako cigareta a neměl by tak vadit. Je pravda, že jsem tedy hrál i s kluky, kteří kouřili cigarety (úsměv). Doutník je ale úplně jinej, je zkrátka spíš na chuť, na rozdíl od cigarety ho nevdechujete do plic.

Zpět k hokeji. Jak jste v kontaktu s organizací Lightning? Hlásí se ke svým bývalým hráčům?

Vědí o nás, chovají se k nám všem dobře, alespoň pokud budu mluvit za sebe. Mám takovou permanentku, můžu jít na každý zápas. Když s sebou chci vzít dceru nebo syna, řeknu si a dají mi většinou dva lístky na utkání. Lightning také pořádají různé kempy, které jsou buď pro úplné začátečníky, nebo i pokročilejší děti. A právě ty bývalé hráče, kteří na Floridě zůstali, se organizace do těchto kempů snaží zapojit. Díky tomu se s ostatními bývalými hráči na tom zimáku také potkáváme.

Jdeme k dalšímu jubileu. Už v jednom rozhovoru těsně po čtyřicátinách jste v roce 2015 avizoval, že oslava vašich padesátin bude velká. A on se ten okamžik už začíná pomalu blížit.

Tak to si ani nevzpomínám. Ale jestli jsem tehdy mluvil o nějaké velké oslavě, tak to se úplně změní. I s věkem jsem dospěl k tomu, že bych chtěl být s lidmi, kteří jsou mými dlouholetými kamarády, nic velkého to určitě nebude.

A příští rok to bude to také dvacet let od postupové sezóny, které jste prožil s Budějovicemi.

To je tedy pěkná doba. Neuvědomuji si to tedy ani tak podle hokeje, ale spíš podle dětí, jak ten čas letí. Těm mým je 23, 21, 18 a 15. Jinak by mi to ani nepřišlo, že už je to tak dávno. Tu sezónu, oslavy si pořád vybavuji. S dětmi se dost díváme do starých fotek, z téhle sezóny jich mám dost. Venca Prospal, Radek Dvořák, Roman Turek, Andy Ference a další, když to album otevřeme, ptají se mě, kdo je tohle, kde hrál a tak podobně. I díky tomu si tu sezónu a okamžiky dobře vybavuji. Jsou na to hezké vzpomínky, které se nezapomínají.

Za Budějovice jste odehrál v A týmu všehovšudy 91 zápasů. S ohledem na vaši dlouholetou kariéru v NHL, jak hluboko v srdci vlastně České Budějovice máte?

Hluboko. Za Budějce, i když jen chvíli, hrál už můj táta, pak odešel do Písku. Když se ohlédnu, s jakými kluky jsem v Budějcích jako mladík hrál, tak ten mančaft byl vynikající. Hodně jsem se toho naučil, mým partnerem v obraně byl Pavel Bláha, s kterým se mi hrálo perfektně. A musím vzpomenout i trenéry. Měl jsem jich v Budějcích plno a byli vynikající. Měl jsem Šrámky, Frantu Čechů, Jágra, Jouna, Lišku. Když se ohlédnu a srovnám to třeba se stavem v Americe, kde děti často trénují tátové, tak my si tehdy ani neuvědomovali, kdo nás vede a jaké máme štěstí.

Zrovna František Čech už je v klubu padesát let a vy jste právě na to reagoval na motoráckém facebooku. Takže klub nyní sledujete právě přes sociální sítě?

Jo, klub sleduji na facebooku, takže přehled mám tak zhruba o tom, co se mi tam ukáže. Kdo v týmu hraje, jací jsou tam trenéři, jak Budějce hrajou, rád si přečtu článek, jaký byl třeba o tom Františku Čechovi. Sledoval jsem také, jak si vedli u áčka Venca Prospal nebo Modrák, kluci, se kterými jsem hrál a znám se s nimi, ale výsledky jsem sledoval třeba i ten minulý rok. V Budějcích jsem přece jen něco odehrál, i s Romanem Turkem, Standou Bednaříkem a Petrem Sailerů, a přeju jim tak vše nejlepší.

U týmu jako kustod kromě vámi jmenovaného Pavla Bláhy působí i Pavel Vlašic. I s ním jste se tu potkal, dokonce už ve vaší premiérové sezóně v nejvyšší soutěži v roce 1992.

Je to tak. Mně bylo šestnáct let a myslím, že on se zrovna do toho mančaftu celkem čerstvě dostal, šlo snad o jeho druhý rok u týmu. Vzpomínám na něj moc rád, vždycky s ním byla sranda.

A zakončeme tu vzpomínkovou pasáž tím, že přespříští rok tomu bude 30 let od vašeho zisku titulu mistra světa. Vídeň 1996.

Ježiš (smích).

Koukal jste letos na zápasy pražského mistrovství?

Ne na všechny naše zápasy, byl jsem totiž zrovna na návštěvě dcery v Los Angeles. Ale když kluci hráli finále, sledoval jsem to na telefonu a byl to pro mě dost velký zážitek. Nejen Pastův gól, ale celkově i ti fanoušci, jakým způsobem hokej podpořili. Když se pak Američani a Kanaďani vraceli zpátky a dávali rozhovory, tak nechápali, jak parádní atmosféra na zápasech byla.

Díky výhře se tři reprezentanti přidali mezi aktuální sedmnáctku českých hráčů, kteří zvládli vyhrát Stanley Cup i mistrovství světa. V té vybrané společnosti jste i vy.

Pravda je, že to není jednoduché, musíte mít zkrátka i štěstí. Jsou kluci, kteří k tomu přidali i olympijské zlato. Mistrovství jsem vyhrál ve svých dvaceti letech, byla to paráda a mám na to perfektní vzpomínky. Jak na trenéry, na pana Bukače, tak na kluky. To samé se Stanley Cupem. V té sezóně už jsem měl sice problémy s tříslem a neodehrál jsem tolik zápasů, ale mít dvě z těch největších trofejí je nádhera. Jako kluk jsem nad něčím takovým ani neuvažoval. Mě prostě hokej strašně bavil, chtěl jsem ho hrát a tohle se tak nějak stalo.

Hokej nakonec chytil i vašeho nejstaršího syna Tye. Ale co jsem si hledal, tak loni už žádný start v soutěži nepřidal.

Skončil. Dostal se v hokeji do juniorské ligy, kde odehrál dvě sezóny. Abych pravdu řekl, tak jsem ho v tom rozhodnutí o konci nakonec i podpořil. Ze začátku mě to sice trochu mrzelo, ale nejsem takový, abych někoho do něčeho nutil. Rozhodl se, my ho podpořili a Ty nakonec změnil kariéru z hokejisty k tomu, že by chtěl být herec (úsměv). Natočil už tři menší filmy, zanedlouho se stěhuje do Los Angeles, kde by měl chodit do herecké školy,

Už jste mu jeho herecké výkony zrecenzoval?

Ještě jsem vůbec nic neviděl, začal s tím nedávno, takže na těch filmech stále pracují. Ale zrovna nedávno mu přišla zpráva od režiséra, že jeden z filmů už je hotový a že by snad měl běžet i na Netflixu. Má v něm takovou malou roli, ale já ho zatím hrát neviděl.

Vaším koníčkem bylo kdysi i bubnování, akorát nevím, zda jste se tomuto hobby věnoval po kariéře stále?

Já s tím nikdy neskončil, ale ono když máte čtyři děti, tak toho času je přece jen méně (úsměv). Vybudoval jsem si teď v posledních letech v baráku z jedné místnosti takové malé studio. Mám v něm bubny, kytary, basu a dá se tam i nahrávat. Moje nejstarší dcera chodí s klukem, který je producentem, dělá s dobrými skupinami. A když k nám přijede, tak si spolu ve studiu zahrajeme. To mě moc baví, víc než hraní na bicí mě teď baví ten proces nahrávání, naučit se, jak nahrát skupinu, jak bicí, jak kytaru, jak udělat ten zvuk dobrej.

Máte ještě nějaký koníček, kterému se věnujete?

Mimo rodinu mě dost baví cestování. Našim dětem spíš než hmotné dárky kupujeme právě nějakou cestu, kolikrát i jedeme s nimi. Podíváme se do různých míst, jak tady v Americe, tak po světě. Teď naposledy při návštěvě Čech jsme si udělali výlet do Prahy, poté do Německa, Švýcarska a zpět přes Lichtenštejnsko, Itálii a Rakousko. V USA se mi zase třeba moc líbí stát Montana nebo Colorado. Těch hezkých míst je plno. Baví mě na tom nejvíce to, jak jsme pohromadě, když jste s rodinou, tak se vám líbí všude. A je to asi dva roky, co mě začalo bavit střílení brokovnicí na terče, na ty asfaltové holuby. Chodím tedy teď dost střílet, začal jsem s tím, už když jsem hrál v Ottawě, pak na to ale nebyl čas a až teď jsem se k tomu vrátil.

Hokejovou kariéru jste definitivně ukončil poté, co vám byla diagnostikována cukrovka. Jak máte tuto nemoc nyní pod kontrolou?

Chodím každých šest měsíců na testy, doktoři jsou se mnou spokojení. Já se tomu opravdu věnuji, před každým jídlem nebo po jídle si beru inzulín, ta čísla jsou dobrá. Zatím se cítím dobře a můžu říct, že je to v pořádku.

Vaším koníčkem samozřejmě zůstal i hokej. Tomu, jak jste už naznačil, se věnujete nadále i profesně.

Dělám soukromé lekce, na které si mě můžou lidé pronajmout. S dětmi se domluvíme, na čem potřebují makat a já sestavím různá cvičení, abych jim pomohl. Poslední tři roky jsem navíc byl u týmu, který se jmenuje Crunch, což byli kluci, které jsem vedl od jejich devíti do dvanácti let a třikrát za sebou jsme v Tampě vyhráli titul. S klukama jsme jezdili po celé Americe a hráli dost zápasů.

Že byste se realizoval jako trenér i u starších kategorií nebo dospělých, to vás neláká?

To zase nemůžu říct, že by mě to nelákalo. Funguju privátně, takže pronajmout si mě může kdokoliv, v jakémkoliv věku. Trénuji tak třeba i osmnáctileté kluky. Ale abych pravdu řekl, tak těch jedenáct, dvanáct let považuji za nejlepší věk. To kluci ještě pořád poslouchají, od nějakých těch čtrnácti už je to pak něco jiného.