05.02.2024, Michal Špírek

KDE JE JIM KONEC - Václav Karabáček ukazuje Švédům své zapálení pro hokej

V Motoru strávil pět sezón, sehrál zde 223 zápasů. Nyní už působí ve švédském městě Västervik, za místní klub hraje ve druhé švédské nejvyšší soutěži. Jak se mu daří a jak vzpomíná na Motor?

Václav Karabáček
Odchovanec pražských Letňan, aby přes salcburskou hokejovou akademii zamířil do zámoří do kanadské juniorky. Na MS osmnáctek získal s reprezentací stříbrnou medaili. V roce 2014 byl ve druhém kole ze 49. místa draftován Buffalem, mezi roky 2016 až 2018 odehrál 51 zápasů v AHL. Pak se rozhodl pro návrat do Česka. V Brně ani Hradci se v extralize neuchytil, zakotvil tak tehdy v prvoligovém Motoru, se kterým po dvou sezónách oslavil návrat do extraligy a na jihu Čech působil i v dalších třech sezónách. Před sezónou 2023/24 se cesty Motoru a Karabáčka rozešly, sedmadvacetiletý útočník zamířil do klubu Västerviks IK, hrajícího švédskou druhou nejvyšší soutěž.

Hlásí se kontrola z Budějovic – jak se máte?

Celkem fajn. Je tu hodně velký klídek, Češi jsou takoví více energičtí, Švédové tišší, stydlivější. Já zato moc v klidu být neumím. Jinak je tu hodně velká zima, kdy město samotné v zimním období není nijak hezké, ale v létě je tato oblast vůbec nejnavštěvovanější z celého Švédska. A opravdu, když jsem sem v létě dorazil, bylo to tu nádherné. Město je ale oproti Budějkám hodně malé, Budějky jsou pro mě takový ten zlatý střed a je pro mě těžké s nimi jakékoliv jiné město porovnávat.

Nenudíte se tam v mimohokejovém životě?

Častokrát si zajdu někam se spoluhráči nebo s přítelkyní, kterou tu se mnou často mám. Na kafe, projít se kolem vody. Jinak je pravda, že moc věcí se tu dělat nedá. Někdy si ale z Västerviku zajedeme do Linköpingu, což už je větší město, chodíme relaxovat do sauny, vždycky se něco najde.

S týmem se vám ale nedaří podle představ, jste na poslední příčce…

Nejsme na tom v tabulce úplně dobře, nedaří se nám zápasy vyhrávat. Abychom se vyhnuli boji o udržení, museli bychom nyní snad už vše vyhrát. Jinak nás čeká baráž o udržení soutěže s druhým nejhorším týmem. Ale s úrovní ligy a tréninky jsem spokojen, má to úroveň, nasazení.

A co spoluhráči? Jací jsou, s kým tak nejvíce držíte partu?

Bavím se hodně se všemi, nemám s nikým problém. V Budějkách jsme se s klukama i hodně hádali, někdy po sobě zařvali, česká mentalita mi v tomto přijde trochu jiná, protože Švédi jsou všichni klidní. Když jsem se tu tedy ozval hlasitěji já, bylo to pro ně něco nového. Nevnímali to ale nijak zle, nesmí to být přes hranu. Mají rádi tu moji energii, o hokeji se s nimi hodně bavím. Sami ale nejsou takoví, že by přišli a začali si povídat, že by rozvinuli konverzaci. Jinak švédsky jsem se nenaučil absolutně nic, to umím asi tři slova, ale všichni tu mají naprosto perfektní angličtinu. V týmu máme navíc kromě Švédů i dva Kanaďany a jednoho Lotyše. V celé lize jsme jen dva Češi, v týmu je se mnou ještě mladý talentovaný Slovák Čiernik, který je draftován do NHL.

Jaká je vaše pozice v týmu?

Dostávám hodně prostoru, chodíme na led na útočné situace, jsem za to rád, protože potřebuju hodně hrát. Čím víc hraju, tím mám na ledě vyšší sebevědomí.

Proč jste vlastně ukázal na druhou švédskou ligu jako na vaše další působiště?

Ligu jsem po mé sezóně hodně sledoval, kdy jsem uvažoval, co pro mě bude tím dalším krokem v kariéře, aby to byl krok vpřed. A protože z extraligy jsem moc vážné nabídky neměl, chtěl jsem se úrovni extraligy co nejvíce přiblížit, aby ta úroveň klesla co možná nejméně. A druhá švédská soutěž mi dávala největší smysl, uvažoval jsem ještě o nejvyšší slovenské soutěži. Česká druhá nejvyšší soutěž není špatná, ale vnímal jsem, jak těžká je odtud cesta výše. Podívejte se třeba na třebíčského Dočekala, který má skoro šedesát bodů, ale v extralize dostal letos jen dvě utkání. Ano, může v tom hrát roli třeba fakt, že ho Třebíč nechce pouštět, že je pro ni důležitý. Ale i tak.

Myslíte, že posun z druhé švédské ligy je více otevřenou možností?

Ve druhé švédské lize je hodně těžké udělat vysoký počet bodů. Když se to někomu povede, automaticky dostane šanci buď v nejlepším týmu dané ligy, nebo si takového hráče někdo vytáhne nahoru. V naší soutěži máme třeba Djurgården, kde chodí na každý zápas osm tisíc lidí. A pak je tu jeden tým, kde chodí fanoušků čtyřicet. A kdyby hráč z tohoto týmu udělal iks desítek bodů, hned by si ho třeba ten Djurgården v rámci soutěže přetáhl. V Chance lize podle mě takový posun, aby v rámci soutěže dával smysl, nyní možný není.

Takže jestli to správně chápu, setrvání ve švédské druhé lize se nebráníte, kdy je ve hře i přesun do jiného týmu.

V tomto hledisku je to možné, ale další sezónu ještě neřeším. Švédskou druhou ligu zkrátka vnímám jako dobrou ligu. Hraje se v ní rychlý hokej, má spoustu dobrých hráčů. Mým cílem bylo se sem jít zlepšovat a takhle bych to shrnul.

Takže zatím platí spokojenost?

Z hokejového hlediska jsem rozhodně spokojen a splňuje to to, za čímž jsem sem šel. Na prostředí si ještě zvykám, je to hodně odlišné, ale jinak celkově to hodnotím jako dobrý krok.

Co je nyní vaším hokejovým cílem?

Mým cílem je tu teď dobře dohrát sezónu, aby se mi zbývající zápasy povedly co nejlépe. Když neuděláme play-off, tak zvládnout baráž, abychom se udrželi. A pak se uvidí, jaké nabídky budu mít. Myslím, že jsem ještě mladý hráč a chci se nadále posouvat.

Těžší otázka - považujete se vy sám za hráče pro extraligu?

Jestli považuju... Neměl jsem teď dobré sezóny a rozhodl jsem se pro tento krok, odejít do ciziny. Myslím, že když dostanu v týmu správné nasměrování a budu hrát, budu se cítit dobře a budu sebevědomý, tak na extraligu, věřím, určitě mám a když jsem na vlně, tak do ní patřím. Ale když hraju málo, trápím se, tak jsem hodně frustrovaný. Záleží tak na dané situaci, zda máte v týmu roli, kdy jste vidět. Z tohoto hlediska myslím, že jsem úplně jiný hráč, když mi trenér věří, baví mě to, dostávám prostor. Ale samozřejmě, že takovou pozici si hráč musí vybojovat, jsou tam i další otazníky, jací jsou hráči v týmu, jací lídři.

Musel jste někdy bojovat s vědomím toho, že jste měl výborně našlápnuto, byl jste vysoko draftován, ale že v tom dospělém hokeji jste to zatím naplno neprodal, že teď třeba volíte úkrok do druhé švédské ligy?

Taková myšlenka mi hlavou určitě proběhla. Ale já se musím podívat jen do mého vlastního svědomí, říct si, co je špatně, já sám si to musím v hlavě zanalyzovat. Udělal jsem spoustu chyb, nejsem dokonalý. Myslím, že kdyby moje hlava byla v těch osmnácti letech nastavena trochu jinak, mohlo se to také jinak odvíjet. Hlava tvoří skoro celý výkon, snažím se na tom teď pracovat, lepší teď, než nikdy. A na sobě vidím, že když je hlava v pohodě, je to úplně něco jiného, než když se utápíte ve frustraci, nevíte, jak s tím máte pracovat. Ne všichni k tomu potřebují odborníky jako mentální kouče, někdo se s tím dokáže popasovat sám, je natolik dobrej, že si to v hlavě dokáže srovnat už v útlém věku. Můj případ to ale nebyl, myslím, že jsem jinak měl hodně schopností, které jsem mohl nabídnout, ale neseřadil jsem si to tehdy správně v hlavě. Snažím se na tom pracovat a věřím, že to půjde nahoru.

Co vy a Motor, držíte mu palce?

Sleduju to, koukám na všechny zápasy, když zrovna nehrajeme my. Jde to klukům dobře, mají dobrý, dobře složený tým a hlavní je, že se jim daří, poslední zápasy byly většinou supr.

Předpokládám, že v týmu máte kamarády, se kterými jste v kontaktu. Dorazí za vámi někdo na návštěvu?

To nevím, jestli stihnou, asi tu tu naši sezónu skončíme dříve (úsměv). Velcí kamarádi jsme s Honzou Štenclem, s kterým jsem tak hodně v kontaktu, pak se bavím třeba s Pýchičem a dalšími kluky ještě z té staré party, napíšu si třeba s Hanzim. A také s Žakym (kondiční trenér Josef Žáček, pozn. redakce), který mi dělá v létě program přípravy.

V Motoru jste strávil pět let, ale vzhledem k vašemu odchodu do Jihlavy v závěru loňské sezóny jste se vlastně ani nemohl rozloučit s fanoušky…

Situace byla, jaká byla. Nebyla to dobrá sezóna jak z mé osobní, tak z týmové stránky. To tak někdy bývá. Na Budějky budu vzpomínat jen v dobrém, každé léto se tam budu vracet trénovat, považuju je za svůj druhý domov. Fanoušci Motoru jsou úžasní, každou ze sezón nás podporovali, kluci mají výborné zázemí a město je nádherné. Jak to říct, za mě Budějkám nic nechybí (úsměv). Mrzí mě, že jsem se nemohl rozloučit po sezóně, ale tak napravujeme to teď (úsměv).

Přesně tak. A vy jste měl v Budějovicích i jednu velkou, oddanou osobní fanynku, že? Nedala na vás dopustit, psala o vás pěkně třeba na klubovém diskuzním fóru.

Jasně, vím, o koho jde. Bylo to hezké, moc milá, v pohodě paní, podepisoval jsem ji dres. Je perfektní, když máte fanoušky jako tým, ale když máte takhle specifického fanouška, který vám drží palce jako třeba zmíněná paní mně, musí to být pro hráče vždycky hezké.

Václav Prospal o vás v rok a půl starém rozhovoru prohlásil, že jste hráčem, který hokeji obětuje naprosto vše. Sedí to stále?

To platí. Snažím se tomu dávat co nejvíce to jde, dodržuji stravu, snažím se trénovat skutečně naplno a dokud budu hrát hokej, tak věřím, že tomu tak bude. Rodiče mě dali na hokej a od té doby jsem měl jen hokej, miluju to a vlastně nic jiného ani moc neznám, jestli mi rozumíte, jak to myslím.

Věřím, že rozumím. A když zůstaneme třeba u té stravy, můžete to konkretizovat - jaký důraz na ni dáváte, zda si i sám vaříte?

Abych pravdu řekl, tak sám si moc nevařím. Jsou tu docela zdravé restaurace, takže hodně chodím tam. Zdravě mi vaří i moje přítelkyně. Snažím se jíst před spaním lehká jídla, abych neměl těžký žaludek. Proteiny a další suplementy, to už dnes dělá snad každý hráč. Snažím se vyhýbat fast foodům, vynechávám pšenici, ale občas si za odměnu něco dobrého dám. (úsměv)

A co takové pivo za odměnu?

Tak pivo nepiju, já ho moc nemusím. Kluci tady mi vždycky básní o Česku, jak tam máme nejlepší pivo, ale já patřím k těm, co pivo nepijí. A to švédské tady asi opravdu není nic moc.

A ještě jedna otázka na závěr – za Motor jste hrál minulé roky i v esportu, hru NHL. Ještě se tomu věnujete?

Nehraju teď vůbec nic. Tady to nejde. Vždyť já tu nemám pomalu ani wi-fi (smích).