MOTOR ČESKÉ BUDĚJOVICE
04.10.2022, Michal Špírek

KDE JE JIM KONEC: Servisní technik, student, golfista. Vladimír Škoda se po ukončení kariéry nenudí

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Po konci hokejové kariéry Vladimíra Škodu rozhodně na gauči nezastihnete. Pracuje jako servisní technik plynových kotlů, denně se věnuje cvičení a svému milovanému golfu, dokončil vysokoškolské studium. Českobudějovický odchovanec má za sebou pestrý hokejový život.

Zdá se, že máte skutečně nabitý program. Jak náročné pro vás ale bylo v létě definitivně oznámit, že s hokejem ani v žádné nižší soutěži už nebudete pokračovat?
Už jsem věděl, že další sezónu nebudu nikde načínat. Pro mě bylo prioritou dostudování vysoké školy. Mám teď bakalářský titul, nechávám si otevřená dvířka na inženýra, ale skloubení studia s prací a mými aktivitami bylo náročné.

Studium oboru Bezpečnostněprávní činnost jste tedy dokončil, znáte třeba nějaké z bývalých spoluhráčů, kteří po kariéře našli vůli vrhnout se na studium?
Hrál jsem s Kubou Babkou, u kterého jsem viděl, že se věnoval vzdělání dokonce zároveň s hráčskou kariérou. Pár takových sportovců určitě je. Obdivuju je, já jsem dostudoval až asi při mém třetí pokusu na vysoké škole. Předtím jsem začal hrát po začátku studia někde úplně jinde a nešlo se školou dále pokračovat. Rozhodl jsem se tak, že začnu studovat až nebudu hrát úplně ten profi hokej. A šel jsem za tím, že tentokrát už studium fakt dokončím. I tak to nebylo nic jednoduchého, učil jsem se třeba při cestách do Waldkirchenu, kde jsem hrál v páté německé lize. Měl jsem ale jasno, že si vzdělání chci doplnit, měl jsem z gymnázia jen maturitu.

Vladimír Škoda
Narodil se 9. října 1983 v Českých Budějovicích, kde také hokejově vyrůstal. Sezónu 2001/02 strávil útočník v kanadské juniorce, posléze se vrátil do Budějovic a brzy se dočkal i premiéry v A týmu. V kariéře si zahrál extraligu také za Vsetín, Znojmo, Vítkovice a Hradec Králové, první ligu poté za Písek, Třebíč, Jindřichův Hradec, Prostějov a Havířov. Na Slovensku hrál v dresu Žiliny, Zvolena, Martina a Nových Zámků, jednu sezónu působil i kazašském HK Almaty. V úplném závěru kariéry nastupoval v německé páté lize a ve druhé lize za Tábor.

Po působení v Německu jste přidal pár startů za Tábor. Dál už jste hokej hrát skutečně nechtěl?
Po iks letech v soutěžích na nejvyšší úrovni už mi hokej v nižších patrech nedával to, co dříve, na co jsem byl zvyklý. Vytrácela se motivace i chuť. Už jsem směřoval své kroky jiným směrem, orientoval jsem se na civilní práci, do toho se přimíchalo to studium. A více času jsem věnoval golfu.

Co vás za těchto okolností tedy vůbec přitáhlo do německé páté ligy?
Můj kamarád mi hodil laso, jestli si to tam nechci vyzkoušet. Bylo nás tam nakonec pět šest Čechů, bavilo mě to tam, i přes dojíždění třikrát do týdne. A zůstal jsem dva roky.

Tečku za svou kariérou jste udělal i na svém instagramu, kde jste uvedl, že jste byl vždy brán za dříče. Měl jste to v sobě vždy, už od mládí?
Já si myslím, že jo. Ať jsem měl kariéru, jakou jsem měl, myslím, že jsem si to vydupal tím, co jsem odtrénoval. Trochu talentu jsem asi měl, góly jsem střílel odmala, ale nikdy jsem to neměl tak, že bych slezl po tréninku s týmem z ledu a tím měl hotovo a šel se někam válet. Trénoval jsem myslím hodně navíc. Bral jsem to tak, že buď se ke mně někdo další ze spoluhráčů přidá, nebo ne, šel jsem si vlastní cestou. Tým jsem chtěl vždy táhnout svým výkonem, pílí i mimo led, a ne jenom řečmi. Snažil jsem se v tomto být lídr, že trénink navíc je jen do plusu. Poctivě a tvrdě jsem trénoval už od mládežnických let a vždy jsem věřil, že mi to v něčem pomůže, že se někam dostanu.

To se vás drží dodnes, denně cvičíte, je to tak?
Na tu hoďku chodím do posilky každý den. Už to rozhodně není jako dřív, byl jsem fakt blázen, trénoval jsem třeba pět hodin denně, ale to mě sport živil. Hodně hodin pak trávím na golfovém odpališti.

Na startu kariéry jste rok působil v kanadské juniorce, jak na to vzpomínáte?
Dostat se do zámoří mě lákalo, vidina toho, že se tam můžu ukázat. Byl jsem do juniorské kanadské soutěže draftován a když se to povedlo, chtěl jsem to po dorosteneckém titulu tady v Budějovicích zkusit. Po roce jsem se vrátil, převládlo, že jsem chtěl hrát mužský hokej doma. A smlouvu v chlapech se mi tehdy podařilo dostat. Na Kanadu vzpomínám jako na velkou životní zkušenost. Velká výhoda byla, že jsem už při odchodu tam uměl anglicky. V angličtině jsem se samozřejmě zdokonalil. Pobyt v Kanadě mi celkově otevřel oči, poznal jsem, že juniorský hokej tam už je prostě profesionální sport, pro mladého hráče je to pěkně tvrdý. Žádný med. Ale nemůžu proti Kanadě říct špatné slovo, bojoval jsem, co to šlo.

V Čechách jste byl poté dlouho na pomezí extraligy a první ligy, často jste měnil působiště. Jak si člověk zvykne na tak časté změny? Třeba v sezóně 2006/07 jste hrát hned za čtyři týmy.
Je to těžké. Člověk si sebere tašku a jde zase do nového prostředí, já navíc nejsem typ, co by úplně vyhledával stále nové a nové lidi. Nikdy nevíte, kde budete zítra, v tom profesionální sport holt takový je. Často jsem střídal týmy i proto, že jsem vždy přešel z extraligy do první ligy, kterou já jsem ale prostě nechtěl hrát, vždy jsem chtěl hrát tu nejvyšší soutěž. Hráč tehdy musel být někde minimálně měsíc, ale když přišla jakákoliv možnost jít do extraligy, hned jsem po tom skočil. Byť to bylo třeba jen na krátkodobý záskok, například ve Znojmě.

V roce 2008 jste odešel na Slovensko. Už jste byl unavený z přeskakování z týmu do týmu?
Tak to úplně nebylo. V Havířově jsem si uhrál extraligové angažmá do Vítkovic, se kterými jsem se domluvil na víceleté smlouvě. Jenomže Budějovice se s Vítkovicemi nedohodly na tabulkovém odstupném a já tak musel někam pryč. Jsem rozhodně pro, aby tabulkové hodnoty z českého hokeje zmizely, hráče to ničí. A možná to v uvozovkách zničilo i kariéru moji, když už jsem nemohl hrát extraligu v Budějcích, po čemž jsem vždy toužil, mohl jsem jí hrát alespoň někde jinde. Ve Vítkovicích byla super parta lidí, hrál jsem tam po boku Burgera nebo Ujčíka, ikon českého hokeje, dokázal jsem se tam prosadit, ale nakonec mi nebylo umožněno tam dál působit. Odchod na Slovensko tak byl dá se říct vynucený.

A nakonec tam strávil pět souvislých sezón.
Začínal jsem tam v Žilině, kde jsem hrál více sezón a patřil tam k produktivnějším hráčům, kteří táhli tým. Pak jsem se vrátil do Budějovic. Byť ten příběh byl zase jiný, měl jsem původně nabídky z Boleslavi a Kladna. Zeptali se mě: Proč nejdeš do Budějovic, vždyť jsi tady doma. No protože jsem nedostal nabídku, říkám jim. Takže jsem ji dostal a já ji obratem přijal (úsměv). Zpět do extraligy jsem se ze slovenské ligy prostřílel, měl jsem tam tehdy dost gólů a díky tomu jsem se vrátil zpět do Čech. Bylo to tedy zrovna na tu na dlouho poslední extraligovou sezónu v Budějovicích, pro mě trochu smolnou, na jejím konci jsem si zlomil ruku. I s tímto zraněním jsem se ale vrátil do play-off.

Bylo to pro vás zadostiučinění, že jste se vrátil do české extraligy?
Bylo. Jenomže když jsem se domluvil na pokračování v Budějcích, poslali nás do Hradce Králové a ten příběh už známe. V Hradci jsem se často hádal s panem Draisaitlem. Chtěl ze mě mít jen bijce, abych to mlátil o mantinely. Já měl vždy rád férovou tvrdou hru, ale nikdy jsem nebyl jen bijec, já byl vždy střelec (úsměv). V té sezóně jsem v úvodu dával góly, ale někdo s tím měl problém. A přece nebudu pomáhat týmu tím, že budu mlátit lidi (úsměv).

Takže jste po sezóně přijal exotické angažmá v Kazachstánu.
Přišla mi nabídka a já si řekl, proč ne, už tam byli jiní hráči přede mnou, měl jsem echo, jak to tam vypadá. Akorát se ukázalo, že jejich zkušenosti z jiných týmů byly diametrálně odlišné, navíc měli výhodu, že jich, Čechů a Slováků, bylo v jednom klubu více, zatímco já jsem v HK Almaty byl sám. Proti městu nemůžu říct nic. Je obrovské, město samo má ke dvěma milionům obyvatel, aglomerace je asi pět milionů. Byl jsem v Almaty trochu v Jiříkově vidění, ale byl jsem za to rád, jiná města v Kazachstánu je možná zajímavé zažít, ale trávit tam delší čas určitě nechcete. Ale k hokeji. Měli jsme za trenéra Rusáka, víceméně ruský tým. A měli jsme tréninky od rána do večera, sedm dní v týdnu, bez pauzy, bylo to brutální. Ztratil jsem tam za sezónu sedm kilo, vracel jsem se úplně vyřízený, vyšťavený. Shrnu to tak, že to bylo těžké.

A už poněkolikáté jste se tak vrátil do Budějovic, tentokrát už do znovuzrozeného Motoru.
Volal mi už během sezóny Petr Sailer, jestli se zase nevrátím, oklikou přes Kazachstán (úsměv). Dohodli jsme se, ale první sezóna se moc nevyvedla, nějak mi to nesedlo, dokonce jsem odešel hostovat zpět do Žiliny, kde jsem ale zase bodoval a cítil se dobře. Zato ta druhá sezóna v Motoru byla perfektní. Ten ročník je asi pořád v živé paměti, nebo aspoň v té mé. Do posledních kol se bojovalo o postup do extraligy, osobně se mi v té sezóně povedlo fakt vše, lépe jsem asi hrát nemohl, takže jsem rád, že na mou poslední sezónu v dresu Motoru se můžu s chutí ohlížet.

Pak jste ale rok hrál zase na Slovensku.
Mrzelo mě, že o mě v Motoru nebyl zájem po z mého pohledu super sezóně i pro další rok. Takže jsem šel do Nových Zámků, ale myslím, že právě po té sezóně v Budějcích, doma, kde jsem byl na tom nejvyšším levelu zaujetí, už ta moje laťka začala padat níže. V této sezóně se to lámalo. Že jsem si začínal uvědomovat, že už hokej asi dál nebude to, co chci dělat dál naplno, moje vnitřní nastavení se odchodem z Budějovic změnilo. V Nových Zámcích už se mi tak nedařilo a cítil jsem, že už to není ono. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál po hokeji. A pokud chcete hrát na té nejvyšší úrovni, tak se vám tohle nemůže stávat.

Ale nakonec u vás ještě jednou přistálo motorácké laso, trenér Prospal vás pozval na try-out. Do toho jste se ještě dokázal donutit?
To ano, i si myslím, že jsem se dokázal připravit. Přišla motivace v tom, že Vencu znám, nechtěl jsem zklamat jeho ani sebe. Zkouška mi podle mě celkem vyšla, byť jsem v přípravě žádný gól nedal, ale holt se rozhodli si mě nenechat. Pak už jsem hokejově dohrával v té německé nižší soutěži a pár zápasů ve druhé lize v Táboře.

Máte nějaký top moment z kariéry, na který jste třeba hrdý?
To bude z té poslední sezóny v Motoru, která byla celkově super. Ve výročním televizním zápase proti Prostějovu jsem nastřílel nejrychlejší hattrick v historii klubu od začátku zápasu. To je takový highlight mé kariéry.

Konec kariéry
Těmito slovy uzavřel Vladimír Škoda v létě hokejovou kariéru na svém instagramovém účtu: "Po 20 letech profi kariéry vím, že už nevyjedu k žádnému oficiálnímu zápasu. Když sleduju v těchto parných dnech hokejisty připravující se na sezónu, jsem rád, že po 35 letech příprav a obouvání bruslí v létě je tohle u konce... Vždycky jsem byl branej jako dříč a snažil jsem se tomu dostát. Nevypustit žádnej souboj a hrát až do konce. Každý výsledek se dá otočit, i když se zrovna nevyvíjí dobře. Častokrát jsem se o tom přesvědčil, o to sladší bylo vítězství. Góly jsem dával pro tým, abych ho pomohl posunout k vítězství, a pak samozřejmě k tý euforii vlastních diváků. Proto se to hraje. Vystřídal jsem ve svý kariéře spoustu týmů a všude jsem se pokusil vydat ze sebe maximum. Myslím si, že to chce každý sportovec, pokud je profík. Jeden tým mi ale hokejově samozřejmě přirostl k srdci, hokejově jsem tam vyrůstal a několik sezón odehrál za A tým =M=. Takže jsem si vlastně splnil se a živilo mě, co jsem miloval. Je na čase jít dál.

Už jste zmínil, že jste vášnivým golfistou. Jak jste k tomuto sportu přišel?
Dovedl mě k němu kolem roku 2001 Jarda Jágr mladší (s brankářem Jaroslavem Jágrem hrál Škoda v mládeži, pozn. aut.) Bouchnul jsem do míčku a nějak mě to uchvátilo. A asi mi to od začátku i celkem šlo. Takže když jsem pak odletěl do Kanady, kde už tehdy narozdíl od nás ten golf celkem frčel, přičichnul jsem k tomu ještě víc. Chodil jsem tam na golfová odpaliště, přivezl si odtud i golfové hole. A už se tedy golfu věnuji přes dvacet let. Když jsem hrál hokej, neměl jsem na to tolik času a hrál tak dva měsíce v roce. Až poslední dva, tři roky trénuji trošku víc.

Co znamená ve vašem podání trošku víc?
(smích) No, když jsem třeba skončil s vrcholovým hokejem, trávil jsem tři čtyři hodiny jenom na odpališti, tisíc míčků denně. Jen abych se dostal na nějakou úroveň. V současnosti hraju každý den. Teď se moc těším, že poprvé v zimě budu moci vyrazit s kamarády do Španělska na golf.

Říkáte, že jste se chtěl dostat na nějakou úroveň. To se vám povedlo, vždyť soupeříte na turnajích i s profesionály.
Dnes jsem na úrovni plusového handicapu, kousek od českých profi hráčů. Chvíli bylo mým cílem stát se profesionálem, ale momentálně si tím nejsem jistý, je to ke zvážení. Mohl bych sice hrát o prize money, na druhou stranu bych se připravil o možnost hrát s amatéry, s kamarády, jen tak. Mám přece jen svou práci, profíci už se tím víceméně živí a mě golf živit nebude, to asi vím (úsměv).

Můžete se pochlubit nějakými golfovými úspěchy?
Jezdím na nějaké komerční turnaje, ale výhry z nich si ani jako nějaké úspěchy nepočítám. Každý turnaj totiž hraju na rány, kdy se snažím porazit par hřiště. Objíždím českou nejvyšší amatérskou tour, kterých se účastní nejlepší amatérští hráči. A účastním se i profi turnajů, na které se mohu přihlásit, což mi umožňuje můj handicap. Snažím se tam nějak motat a neudělat si ostudu. Cílem je vždy nějak projít cutem.

Vyhráváte i golfové turnaje hokejistů.
Jirka Vykoukal pořádá vždy golfový turnaj pro hokejisty, neoficiální mistrovství pro hokejisty. To jsem myslím třikrát vyhrál, přece jen po stránce handicapu tam konkurenci nemám. Ale nechci se moc srovnávat, mají rodiny a nemají na golf tolik času, co já, ani nemají takové golfové cíle. Jezdím tam ale strašně rád, sesbírají se tam peníze na dobrou věc, příspěvek na nějakého bývalého sportovce s pohnutým osudem.

Máte vůbec čas na sledování hokeje? Zajdete někdy podívat se na zápas?
Furt mě na hokej někdo tahá. Ale musím říct, že jako divákovi mi hokej tolik neříká. Mám rád góly, takže si pustím sestřihy, kouknu v televizi. A sleduji NHL, nejlepší hráče světa. Žasnu nad Connorem McDavidem, co tito hráči dokážou, to je pro mě scifi.

ČTĚTE TAKÉ - ZE SERIÁLU KDE JE JIM KONEC:

- Bývalému slovinskému reprezentantovi Roku Pajičovi přirostly Budějovice k srdci

- Byli jsme jedna rodina, vzpomíná na roky v Motoru Tomáš Nouza

- Slovenský tvrďák Stanislav Jasečko o kariéře i angažmá v Budějovicích

- Michal ”Mišo” Hudec patřil k oblíbencům fanoušků

- Z Martina Semráda je psycholog. Jak vzpomíná na hokejový život?

- Jan Chábera: Už jako mladý jsem dostával šanci. To mi pomohlo

- Zahrát si proti Jágrovi bylo neuvěřitelné, říká Václav Prospal ml.

- Michal Švihálek se po kariéře vydal jinou cestou

- Ján Mucha: Budějovice jsou můj druhý domov

- David Kuchejda: Lepší fanoušky než v Motoru jsem nezažil, vzpomíná útočník

- Josef Straka Motor nadále sleduje

Sociální sítě

REPORT ?? | Bezbrankových 65 minut vítěze nepřišlo. V samostatných nájezdech byl úspěšnější @hcvlitvinov....

REPORT ?? | V Litvínově nepadla jediná branka a utkání došlo až do nájezdů, ve kterých byli nakonec úspěšnější Severočeši. ??

Dnes nastoupíme v sestavě i s Čagym a Rášou! ??

Dnes nastoupíme v sestavě i s Čagym a Rášou! ??