15.09.2021, Michal Špírek

KDE JE JIM KONEC: Z Martina Semráda je psycholog. Jak vzpomíná na hokejový život?

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Třicetiletý Martin Semrád nastupoval za A tým Motoru ve třech sezónách, od roku 2013 do roku 2015. Nakonec u hokeje nezůstal, dal se na zcela odlišnou dráhu. A svou cestu přiblížil v rozhovoru...

V seriálu KDE JE JIM KONEC přibližujeme i příběhy exbudějovických hráčů, kteří zažili v životě nějaký nevšední posun. Vnímáte tak vy sám vývoj vaší profesní kariéry?
Neznám moc hokejistů, kteří by skončili jako psycholog. Vlastně ani jednoho. (smích)

Už při angažmá v Motoru jste byl jedním z mála, který současně studoval. Jak k tomu došlo? Není běžné, aby se mladí hokejisté věnovali studiu na vysoké škole.
Žádné velké studijní ambice jsem původně vůbec neměl. Už střední jsem studoval s tím, že to prostě jen zkusím. Rodiče mi dokonce říkali, že vidí odborné učiliště jako lepší variantu, než střední školu. Můj učitel matematiky mě tehdy ale přemluvil, ať zkusím přijímačky na střední, že by byla škoda nepokračovat. Známky se u nás doma moc neřešily, ale co si myslím, že to ovlivnilo, tak obecně celá rodina se rádi dozvídáme nové věci, třeba s tátou jsme vždy jednoduše řečeno filozofovali. Spíše než tah k vyššímu vzdělání či vzdělání obecně, tak bylo mým lákadlem dozvídání se informací, a to byl základ toho, že mě škola až nadstandardně bavila. Studovat vejšku, to byla, dá se říct, náhoda, protože jsem měl při hokeji poměrně dost volného času, kdy jsem si řekl, že ho můžu nějak rozumně využít. Začal jsem se tak dívat po možnostech toho, co studovat. Přihlášek jsem podal několik, ale už při přípravě na přijímačky mě nejvíce bavila psychologie. Když jsem je udělal, byla to už pro mě poměrně jednoduchá volba.

Říkáte, že jste měl při hokeji hodně času. To platilo i v době, kdy jste byl jako profesionální hokejista v první lize?
Když jsem prošel letním kempem a byl vybrán do Motoru, tak už jsem věděl, že jsem byl přijat na psychologii na Jihočeskou univerzitu. Už předtím jsem se ale živil jako hokejista, byl jsem hráčem Budějovic a hrál za Písek, takže jsem věděl, že standardní den pro hokejistu představuje ráno něco odtrénovat a pak velké množství volného času. Proto jsem se připravil na přijímačky, abych volný čas naplnil doplněním vzdělání.

K možnosti studia ale většina hráčů říká, že se chtějí maximálně soustředit na hokej.
Když mě něco zaujme, tak se to učím poměrně rád. V tom jsem nebyl úplně ojedinělý. Když jsme jezdili na zápasy, vím, že byla spousta kluků, kteří měli pravidelně otevřenou nějakou knihu. Já to akorát spojil se studiem. Kluků, co studovali při hokeji, nebo posléze dali přednost studiu, bylo více. Já jsem psychologii nedělal v úvodu ani tak s vidinou toho, že se stanu psychologem, ale spíše mě to opravdu bavilo.

Jak se na vaše zaměření a studium tvářili v Motoru trenéři?
V Budějovicích to bylo fajn, že to brali. Občas si dělali srandu, že budu študovanej a tak. Naštěstí těch časových konfliktů nebylo na vysoké škole tolik, dalo se to hezky spojovat. Spíše než v klubu jsem se domlouval na postupu s učiteli na univerzitě, kteří byli opravdu výborní. Tím, jak jsou Budějovice hokejové město, tak se vždy podařilo najít cestu, jak zameškaný čas vynahradit. Po ukončení studia na Jihočeské jsem chtěl studovat navazující magisterské studium na Karlově univerzitě v Praze, nakonec jsem tak psychologii vystudoval na Filozofické fakultě.

Proč jste se zaměřil zrovna na psychologii?
Paradoxně nejdříve jsem myslel, že půjdu ve stopách táty, který se zabývá stavařinou. Na střední jsem tak šel na stavárnu, matika, geometrie, trigonometrie mi docela šla. Ale střední mě tehdy moc nebavila, když se zpětně podívám, co jsem tehdy četl, tak mě to táhlo jinam. Zajímavé je, že už tehdy se ke mně dostala knížka Sportovní psychologie. Hodně mě to chytlo. Problémem bylo, že směrem k přijímačkám jsem neměl načtenou žádnou odbornou literaturu, ani její základ, co měli například studenti z gymnázií. Čtyři měsíce jsem se tak připravoval na přijímačky, zároveň se připravoval na letní kemp do Motoru, dodnes na to vzpomínám jako na super období.

A na obou frontách jste uspěl. Na univerzitu jste byl přijat, z kempu jste se prosadil do finálního výběru. Hokejový vrchol jste pak zažil v sezóně 2014/15, kdy jste si s Motorem zahrál i baráž. Zažil jste tak život profi sportovce. Jaké to bylo?
Bylo to nádherné a jsem strašně vděčný, že jsem tuto možnost měl. Ono tedy musím říct, že hrát v první lize v Budějovicích bylo něco úplně jiného, než hrát první ligu jinde. Protože k nám chodil plný stadion, lidé tím žili, lidé se mě na hokej ptali. K tomu výborné zázemí. I ten samotný život profesionálního hokejisty je pěkný. Jste v partě, soustředíte se jen na to, jak hrát dobře, jak někoho porazit, pracujete na zlepšení. V té době mě hodně bavilo samotné trénování, mít správnou stravu, jak správně posilovat a tak dále. Byl to takový život kalokagathia, rozvíjet v sobě tělesné i duševní. V Motoru byla fajn parta, trenéři byli super, bylo znát všudypřítomné nadšení v nově vznikajícím klubu, to bylo také hezké zažít, moc jsem si to užil.

A jak jste se poté srovnával s jinou profesní drahou a povinnostmi z toho vznikajícími?
Teď dělám psychologa, mám soukromou praxi. Je to jiné. Zajímavé je, že jsem dospěl k podobnému pracovnímu režimu, třeba že nemám pevnou pracovní dobu, musím podávat nějaké výkony, aby se mnou lidé chtěli spolupracovat. Dávám si před sebe výzvy, rád vystupuji před lidmi, rád přednáším, což si myslím, že má taky původ v hokeji, protože většina lidí to ráda nemá, já se na to poměrně často těším a přednáším pravidelně. Co je velký rozdíl, tak si pamatuji, jak mě pořád něco bolelo. Byl jsem furt nějak potlučený, zraněný, teď si uvědomuji, jak moc jsem zpohodlněl. Třeba letní přípravy byly velmi náročné. Můj trénink teď vypadá tak, že se jdu v pohodě proběhnout, zacvičím jógu nebo pár kliků, ale toho vrcholového fyzického zatížení už si myslím, že mám vybráno na dva životy dopředu.

V Motoru jste skončil poté, co vám nebyla nabídnuta smlouva, a začal jste se naplno věnovat psychologii. Ale jak byste se zachoval, kdyby vám předložena byla?
To je dobrá otázka. A nedokážu vlastně říct, jak by to bylo, kdyby mi smlouvu nabídli. Vím, že jsem o to tehdy hodně stál a přál jsem si pokračovat. Měl jsem totiž představu, že udělat s Motorem extraligu by bylo nádherné, pamatuji si, jak se mi i zdály sny o tom, že oslavujeme titul a postup. Bylo loni hezké vidět, že se to povedlo, jen je škoda, že to bylo za takových podmínek. Byl to jeden z cílů, co jsem si dával. Když mi prodloužena smlouva nebyla, tak to dilema, jestli jít hrát první ligu do jiného klubu, nebo třeba do zahraničí, jsem neřešil dlouho. Uvažoval jsem nad tím jen chvíli a rozhodl se pokračovat ve studiu a jít do Prahy. Napadalo mě i pokračovat v hokeji jako trenér a shodou okolností se to povedlo, hrál jsem v Praze třetí ligu za Kobru a dělal k tomu trenéra třetích a čtvrtých tříd, což bylo také moc fajn. U hokeje jsem tak ještě nějakou dobu zůstal, teď to je dva a půl roku, co jsem s tím úplně skončil. Hokejový život jsem si užil i na té poloprofesionální úrovni, kdy za to byly pořád nějaké peníze a šlo o dobrý přivýdělek při studiu, obohacené o to trénování mládeže a byl u toho čas studovat denní studium.

Konec nadobro, nebo si necháváte k hokeji ještě nějaká zadní vrátka?
Jak se říká pověsit brusle na hřebík, tak to v mém případě opravdu platí. Pamatuji si ten zápas, který byl mým posledním a po kterém jsem se rozhodl skončit. Byl to nějaký přípravný zápas právě za Kobru a nějaký hráč mě sundal úplně mimo hru. Mladý kluk, trefil mě, když jsem to vůbec nečekal. V předchozí sezóně jsem měl těžký otřes mozku a zlomený nos, několik nepříjemných úrazů. Ležel jsem na ledě, pomalu se sbíral a říkal jsem si, ty jo, co já tady vlastně dělám. Ten zápas už jsem ani nedohrál, druhý den jsem oznámil, že končím. Od té jsem vytáhl brusle jen jedinkrát, když jsem učil bratrance přešlapovat na rybníku. Ani mě to nějak zpátky netáhne. Ale výstroj doma mám, tak třeba po ní ještě někdy sáhnu, nikdy neříkám nikdy.

Ještě k vaší kariéře psychologa. Na co se zaměřujete a kde působíte?
Pracuju v Praze, Příbrami a Písku. Dělám psychologické poradentství, kdy používám prvky psychoterapie, koučinku, ty věci se hezky doplňují, různé přístupy a poznatky od vědeckých až po praktické z každodenní zkušenosti mohu kloubit dohromady. Dlouho jsem dělal v Národním ústavu pro autismus, kde se pracuje s autisty, jejich blízkými nebo profesionály, kteří o lidi s autismem pečují. To byla taková moje vstupenka, kde jsem získal první zkušenosti s tím, jak se taková psychoterapie vede. Ta skupina lidí pro mě byla velmi zajímavá, ale rychle jsem si uvědomil, že budu chtít svůj záběr rozšířit. Zajímají mě sportovci, párová problematika, vyrovnávání se s úzkostmi, depresemi. Postupně jsem tak došel k soukromé praxi, která umožňuje vykonávat širší paletu poradenství.

Působíte i jako školní psycholog na gymnáziu v Příbrami, že?
Jsem tam pět hodin za týden pro účely studentů, rodičů i pedagogů. Je o to zájem, myslím, že na to má vliv i současná těžká doba, všechny termíny jsou vždy plně obsazeny. Dál pokračuji i ve spolupráci s Nautisem.

Je vaším profesním snem propojit sport a psychologii, být sportovním psychologem?
Ani ne tak sen, ale zdá se mi to jako věc, která by byla na místě. S několika sportovci už co se týče psychické přípravy nebo zvládání psychické zátěže spolupracuji. Své zkušenosti ze sportu tak mohu přenést jinam. Pro sportovce může být náročné období přestupu z mládežnických do starších kategorií, menší děti zase mohou hledat způsob, jak se vyrovnat se zodpovědností za tým nebo svůj výkon. Znám to to z vlastní zkušenosti a můžu jim nyní poradit, co psychologie v této oblasti nabízí k tomu, jak takové stavy, pocity nebo myšlenky zvládat.

Za působení v Motoru jste měl přezdívku Shrek, kvůli tomu, že jste byl obalen svaly. Platí to stále?
Rozhodně neplatí. Už mám o deset kilo méně, než když jsem hrál hokej. Přitom objem jsem neztratil, tak se bojím, že svaly nahradily spíše tuky (úsměv). Ale ne, snažím se stále udržovat, aby tělo mělo pohyb, který potřebuje, aby mohlo být zdravé.

Hokej sledujete?
Koukám na web Motoru. Začal jsem sledovat i Spartu, kde mám sestřenici, která se jí stará o sociální sítě. A za Spartu hraje Horýs (Roman Horák), kterému fandím, nebo tam hrál Dan Přibyl, což jsou kluci, které znám a s kterými jsem nějaký čas na ledě strávil.

Jste v kontaktu s bývalými spoluhráči? A už se na vás někdo z nich obrátil jako na psychologa?
Sjeli jsme se ve velké partě, když se narodilo dítě Adamu Přibylovi. Kluci si dělali legraci, že je super, že mají mezi známými psychologa. Z budějovického angažmá jsem byť také jen sporadicky v největším kontaktu právě s Příbou. Bydleli jsme spolu, když jsme hráli poprvé za Motor a myslím, že mezi námi je přátelství, které vydrží.

ČTĚTE TAKÉ:

Jan Chábera: Už jako mladý jsem dostával šanci. To mi pomohlo

Zahrát si proti Jágrovi bylo neuvěřitelné, říká Václav Prospal ml.

Michal Švihálek se po kariéře vydal jinou cestou

Ján Mucha: Budějovice jsou můj druhý domov

David Kuchejda: Lepší fanoušky než v Motoru jsem nezažil, vzpomíná útočník

Josef Straka Motor nadále sleduje