15.11.2023, Pavel Mádl

Lukáš Pech o zranění, operaci a dětech

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Třetí sezonu působí v Motoru. V prvních dvou ovládl kanadské bodování týmu a v té poslední byl dokonce nejlepším nahrávačem celé soutěže. Třetí ročník ale pro zkušeného mazáka Lukáše Pecha nezačal po zdravotní stránce nejlépe. Nejdříve se zranil v přípravě a v 15. kole na ledě Olomouce si bohužel při nešťastném pádu zlomil kotník. Za třináct odehraných duelů měl bilanci 1+3. Po přivoděném zranění není jisté, kdy ho hokejoví fanoušci na ledě opět uvidí. Klubovému webu poskytl čtyřicetiletý hokejista obsáhlý rozhovor a řeč přišla na více témat. Jaké byly první dny po zranění a operaci? Neuvažoval po takovém zranění vážnějšího charakteru o předčasném konci kariéry? A jaké jsou šance na potenciální návrat na extraligový led?

Lukáši, jste dva týdny po operaci zlomeniny kotníku. Jak se cítíte?
Teď už je to docela dobré. Žádnou bolest necítím, akorát noha svrbí, jak se to hojí. První dva dny po operaci byly šílené, bál jsem se i usnout, jak to bolelo. První dny po operaci byla taková muka.

Kolik dní jste strávil v nemocnici po operaci?
Jenom jeden den. Manželka pro mě pak přijela a jel jsem se léčit domů.

V jednom z rozhovorů krátce po operaci jste řekl, že první odhad bez hokeje je zhruba na dobu tří měsíců. Jaké jsou predikce nyní?
Zrovna teď jdu na vyndání stehů a tam se dozvím víc, ale šest týdnů bych měl mít berle a čtyři týdny na to vůbec nešlapat. Kvůli tomu, že kost byla zlomená, tam dali doktoři destičku a mělo by to být v pohodě. Někdy v polovině prosince bych měl začít rehabilitovat.

Jak pro vás byly z hlediska psychiky náročné první dny po zranění? A to i proto, že Lukáš Pech nikdy neměl s vážnějšími zraněními pech.
Je pravda, že takové zranění zažívám v kariéře poprvé. Stalo se, že jsem měl někdy třeba zlomený článek, s tím se ale dalo hrát, anebo se mi to stalo až na konci sezony, takže se to řešilo až ve volnu. Během sezony se mi to stalo poprvé, a musím říct, že mě to nijak nerozhodilo, protože jsou horší věci, a když si vezmu, čím si manželka prošla a prochází, tak to je oproti tomu nic. Je to bezvýznamné, prostě se to stalo a stává se to kdekomu. Jsem rád, že se mi to stalo až teď ve 40 letech, než třeba ve 23 letech, kdy bojujete o extraligu. Na tohle jsem měl kliku a beru to spíše pozitivně. Nemá cenu si s tím lámat hlavu a přemýšlet, co se dalo udělat jinak. Dám hlavu nahoru a holt teď budu muset trénovat o to víc, abych se do toho zase dostal.

Ptal jste se lékařů, zda ta zlomenina mohla být lehce zapříčiněna vaším menším zraněním z přípravy?
Neptal jsem se. Je možné, že to mohlo mít nějakou souvislost. Takový blbý pád jsem ještě v životě nezažil. Sekla se mi špička a tím, jak jsem byl zezadu podkopnutý, jsem dal nohu pod sebe a chtěl jsem to udržet. Jenomže špička se mi sekla do ledu, proto jsem takto padal. Kdybych se nesekl do ledu, brusle by v podstatě odjela a nic by se nestalo, spadl bych na zadek.

Jak moc vám ve 40 letech hokej schází?
Upřímně, teď neschází (smích). Samozřejmě mi chybí, že nemůžu trénovat a hrát zápasy. Jak jsem říkal, musím to brát trochu jinak než se tím trápit. Mrzí mě, že jsem se zranil a nemůžu hrát, protože přeci jen už je mi 40 let a toho času na ledě před sebou už tolik nemám. Uvidíme, jak to bude. Jsou horší věci, které se v životě dějí. Žádný stres. Prostě to tak je, musím to tak brát a být pozitivní.

Padaly i názory lidí v obavách, že i přesto, že máte v Motoru podepsáno ještě na příští ročník, by mohlo hrozit předčasné ukončení kariéry.
Na to, že bych skončil, vůbec nepomýšlím. To bych musel vyhrát Eurojackpot (smích). Ne, hrál bych i tak. Hokej mě baví a naplňuje mě. Vůbec jsem o tom neuvažoval. To by se muselo jednat o nějaké fatální zranění, které by mě už do hry nepustilo. Zranění kotníku měli i ostatní kluci a pak s tím hráli. Věřím, že se dám do kupy. Hojení a noha vypadají velmi dobře. Když ji mám dlouho dole, otéká, ale myšlenky na ukončení kariéry jsem vůbec neměl.

Říkal jste, že hojení probíhá dobře. Není teda vyloučené, že do sezony zasáhnete?
Záleží, jak se bude vyvíjet léčba, následná rekonvalescence a jak se do toho v trénincích dostanu. Také bude záležet, jestli mě trenéři nasadí do zápasu, když se nám bude dařit. Zatím nevím, na čem jsem. Začnu od znova a uvidíme, co z toho bude. Budu tvrdě makat, abych se do toho dostal, a jestli mě trenéři postaví, to je na nich. Dám do toho vše. Ty myšlenky, že bych v této sezoně nehrál, tam byly, ale ne že bych úplně skončil s hokejem. Léčba nějakou dobu vyžaduje, zatím to ale vypadá dobře. Podle prognózy to bylo na tři měsíce, ale může to být i kratší. Záleží, jak se budu cítit, jak bude noha vypadat a jak bude vypadat moje fyzická kondice.

Kdysi jste řekl, že jste vzorem vašich dětí. Jak to ony a vaše manželka nesou?
Jsou v takovém věku, když už to vnímají. Když byly mladší, neměly z toho rozum. Teď začaly hrát hokej a mrzí mě, že až teď. Syn Daniel chodí do čtvrté třídy, teprve začal a od září je poprvé na ledě. Chtěl bych ho naučit rychleji bruslit, aby se adaptoval a aby dohnal kluky, co jsou už tři čtyři roky na ledě. Musím říct, že se s tím pere statečně. Mrzí mě tedy, že jsem se zranil a nemůžu s nimi chodit na led. Dvojčata to mají trochu jednodušší, jsou ve druhé třídě a také začínají. Mají to snazší, Danny to má těžší, ale bojuje. Jsme mile překvapení, jak se k tomu staví a jak se těší na tréninky. To ale všechny děti. Celou dobu hrály fotbal a teď hrají hokej. Moc mě potěšilo, že se možná v tátovi zhlédly, je to moc hezký pocit.

Všechny vaše děti hrají za Motor?
Ano. Danny hrál v Praze fotbal, teď přešel sem, chodí tady i do školy, stejně jako všechny děti. Cestování nám odbylo, jezdit po Praze bylo šílené. Měly časově nevýhodně tréninky, proto hrály fotbal.

S rodinou jste se přestěhovali do Budějovic až teď. Není trochu smůla, že při vašem společném bydlení na jihu Čech jste se takhle zranil?
Ano, to už jsem si několikrát říkal (úsměv). Poslední dva roky jsem dojížděl, nic se mi nestalo, a teď, když jsme tady, jsem se zranil. Je to smolné, ale patří to k tomu.

Až budete moct, budete se chodit dívat na zápasy Motoru, jak si vaši spoluhráči vedou?
Určitě. Měl jsem berle a teď s tou pravou nohou nemůžu řídit, takže se mi tam o berlích nechtělo. Teď byla reprezentační přestávka a až od neděle se začnu chodit koukat.

Zmínil jste reprezentační přestávku. Na Karjala Cupu si zahráli Adam Kubík a Jan Ordoš. Koukal jste na zápasy a co jste říkal na jejich výkony?
Viděl jsem zápas se Švédy, ty zbylé dva jsem neviděl, protože syn Daniel měl zápasy v Jindřichově Hradci a Praze. Moc jim gratuluji, je to super výsledek, oba udělali dobrý dojem.