před 2 dny, Tomáš Kučera

Jak jel jihočeský brankář Vodička před 70 lety na OH do Cortiny

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Po 70 letech se olympijské hry vrací do míst pro ně už jednou využitých. Letos se sice hokejový turnaj bude konat v Miláně, ale v Cortině d'Ampezzo, přesně na místě, kde se turnaj odehrál v roce 1956, budou tentokrát probíhat soutěže v curlingu. Letos se hokejového turnaje těch nejlepších zúčastní i dánský útočník Motoru Nick Olesen a také českobudějovický odchovanec Lukáš Sedlák. Před 70 lety byl jediným zástupcem českobudějovického hokeje brankář Jan Vodička, který v dané sezoně sloužil vojnu v týmu Tankisty Praha. Tohle je zajímavý příběh jeho i celého olympijského týmu roku 1956.

Když československý hokej vstával z popela

Československý hokej bolestně zasáhly události z roku 1950, kdy byla ve vykonstruovaném komunistickém procesu uvržena do lágrů a věznic většina tehdejších reprezentantů, úřadujících mistrů světa. Náš hokej se z téhle šílené události těžce sbíral, nicméně v roce 1955 konečně poprvé od procesu přivezl z mistrovství světa medaile – bronzové. Pomohl k tomu mimo jiné i fakt, že do branky reprezentace mohl trenér Bouzek poprvé nominovat jinak „protisocialisticky smýšlejícího živla“, kterým byl brankář Sparty Jiří Hanzl. Ten svými výkony mužstvo výrazně podržel, ale jelikož ho měla pod kontrolou StB, věděli soudruzi z vedení, že hrozí mimo jiné to, že by mohl při dalších zájezdech emigrovat. A tak se hledal brankář jiný…

Ve vojenském týmu Tankisty Praha se v předchozí sezoně skvěle ukazoval třiadvacetiletý českobudějovický odchovanec Jan Vodička, který mladému mužstvu vychytal ligové stříbro. I díky jedné převratné novince – proti Brnu ve finálovém turnaji tehdy jako první československý brankář použil na své levé ruce lapačku! Do té doby chytali všichni českoslovenští brankáři jen s obyčejnou rukavicí. Vodička si ale lapačku vypůjčil pravděpodobně od západoněmeckého brankáře Ulricha Jansena, rozešil ji, obkreslil a nechal si ji následně vyrobit. A už s novým kusem výstroje velmi dobře vstoupil i do další sezony, a tak dostal poprvé šanci i v A týmu reprezentace. Společně s brankářem mistrovského RH Brno a dalším českobudějovickým rodákem Jiřím Kolouchem odjel na turné do Velké Británie a prokázal, že na něm bude moct reprezentace stavět.

Vodičkova famózní příprava a složité skládání týmu

Reprezentační bilance Jana Vodičky v přípravě na OH byla úchvatná – zasáhl do 13 zápasů, v nich udržel na tehdejší dobu vynikající průměr 3 branek na zápas, ale co víc, připsal si 8 výher a jedinou porážku, a to čelil kromě reprezentace Švédska třeba i kanadským profesionálům z týmů britské nejvyšší soutěže. Trochu problém byl v tom, kdo bude jeho náhradníkem. Hanzl byl ze hry, Kolouchovi se moc nedařilo, a pak tu byl zájem, aby v nominaci byl také nějaký slovenský hokejista. Ján Jendek z bratislavského Slovanu určitě nebyl špatný brankář, v sezoně dokázal za reprezentační B tým dvakrát vychytat i slavný tým Sovětského svazu, ale v lize se mu vůbec nedařilo. Průměr měl přes 6 obdržených branek a za celou sezonu vychytal jen jedinou výhru a Slovan se zachránil jen díky zásahu hokejového svazu. Ale v nominaci do Cortiny nakonec Jendek jako jediný Slovák nechyběl.

Chyběli v ní ale jiní hráči, které by si tam býval přál trenér Vladimír Bouzek. V jeho vysněné nominaci měli být třeba Jihočeši Antonín Španinger a Vlastimil Hajšman. První byl vynikající obránce, jeden z nejlepších v lize, jenže patřil v roce 1950 mezi odsouzené v procesu s reprezentanty. Přesto v přípravě dostal šanci, osvědčil se a k nominaci by mu stačilo jediné – podepsat spolupráci s StB. To ale rázně odmítl. Hajšman byl zase jedno z mála pravých křídel v nominaci, v útoku se Zábrodským se rok předtím na MS plně osvědčil, ale jeho „škraloup“ spočíval v tom, že při pokusu o emigraci zastřelili na hranicích jeho bratra. A tak nakonec na OH jeli zásahem vedení svazu třeba chomutovští hráči Miroslav Klůc a Otto Cimrman, kteří v reprezentaci nebyli vůbec vyzkoušení.

Olympijské dobrodružství začíná

Olympijský turnaj v Cortině ale nezačal špatně. V pátek 27. ledna Čechoslováci s Vodičkou v brance porazili kvalitní tým USA 4:3. O dva dny později čekal naše hokejisty slabší celek Polska a v duelu dostal šanci gólman Jendek. Když ve 23. minutě vynervovaný Bratislavan pustil gól na 3:1 pro hokejové trpaslíky, měl kouč Bouzek jasno. Vystřídal brankáře, Vodička ve zbytku utkání už neinkasoval a Čechoslováci nakonec otočili zápas na 8:3, čímž postoupili z prvního místa základní skupiny. V té finálové je čekalo pět rozhodujících bitev o medaile.

To už se trenérovi dost bortila sestava. Největší hvězdou byl Vlastimil Bubník, který ale od zápasu s Poláky hrál zraněný. V Zábrodského formaci musel hrát na pravém křídle obránce Bacílek, protože křídla prostě nebyla a nejvíce se tak nakonec dařilo mladé lajně: Návrat – Vaněk – Prošek. Ani jejich dvougólový příspěvek, ani 35 úspěšných zákroků Jana Vodičky ale nepomohly v duelu s Kanadou. Zámořský výběr vyhrál 6:3. O den později vyhráli Švédové s Čechoslováky 5:0. Stejný soupeř přitom před měsícem doma ve Stockholmu dostal od Československa vetere 9:1! Jenže to byli v sestavě ještě třeba i Španinger s Hajšmanem…

Náhradníkovy zapomenuté brusle

Proti největším favoritům ze Sovětského svazu trenéři úplně překopali sestavu, ale nic nepomáhalo. Favorit vyhrál 7:4 a v duelu se stala i jedna málo uvěřitelná věc. Brankář Vodička dělal, co mohl, tři branky dostal v přesilovkách, předváděl robinsonády, zákroky na hranici sebeobětování a při jednom z nich se dokonce zranil. Odebral se tedy na střídačku a do branky měl logicky jít náhradník Jendek. Jenže… Ten si prý zapomněl brusle v hotelu a na střídačce seděl jen v botách. Nešťastný Vodička tak jen dostal rychlou injekci do třísel, odjel zpět do branky a zápas zraněný dochytal.

V dalším utkání se Spolkovou republikou Německo už chytal Jendek, když ale po první třetině podceňovaní Němci vedli 3:2, poslal Bouzek do branky opět Vodičku, který už gól nedostal a jeho kolegové otočili na konečných 9:3. Kalich hořkosti dopili Čechoslováci v posledním duelu s nakonec stříbrným týmem USA, který přitom na startu turnaje porazili. Za stavu 7:3 pro USA deset minut před koncem odjel Vodička na střídačku a tentokrát už Jendek brusle nezapomněl a dochytal zápas, který skončil 9:4 pro Američany.

Synonymum hokejového výbuchu - Cortina

Výsledek byl tristní. Československo skončilo až na páté příčce a Cortina se pro další roky stala synonymem pro hokejový výbuch. Fandové i novináři to dávali sežrat hráčům, největší hvězdy Bubník s Dandou následkem toho na spoustu let odmítli reprezentovat. U týmu skončil i trenér Bouzek, přitom hlavní viníci seděli ještě výš, než reprezentační trenér. Komunistické vedení svazu tehdy silou prosadilo i hráče, které kouč nechtěl. Navíc před olympijským turnajem, kdy chtěl kouč Bouzek s týmem absolvovat vysokohorské soustředění v Tatrách, aby si hráči zvykli na nadmořskou výšku jako v Cortině, muselo mužstvo odehrát několik bezvýznamných přáteláků ve Švýcarsku, protože za ně svaz dostal tučnou finanční odměnu. Hráči pak byli v Cortině unavení, kupila se zranění a výsledkem byl turnaj, na který by všichni radši zapomněli.

Jan Vodička se po sezoně vrátil z vojny do Českých Budějovic, kde se stal brankářskou legendou. V reprezentaci dostal šanci už jen ve dvou oficiálních zápasech se Švédskem na podzim roku 1956. Oba skončily výhrou jeho týmu, ale žádná další šance už stejně nepřišla. Ze svého jediného velkého turnaje si ale nakonec přivezl i cennou památku – i přes všechno špatné totiž Československo získalo na turnaji bronzovou medaili z mistrovství Evropy, do kterého pochopitelně nepatřily zámořské celky.