V dresu Českých Budějovic jste odehrál celkem 10 sezon. Jaké máte vzpomínky na své angažmá na jihu Čech?
Když se vrátím na začátek, tak je to už dlouhá doba. V roce 2002 jsem přišel do Českých Budějovic jako 18letý kluk. Mám velmi pozitivní vzpomínky. Jediné negativum byl sestup z extraligy v sezoně 2003/2004, ale poté opět postup zpět do extraligy a třikrát semifinále. V mé druhé etapě, kdy jsem hrál za Budějovice, tak bylo hlavním úkolem se vrátit zpátky a též tam byly znovu dvě baráže. Z mého pohledu neúspěšné, ale celkově na Budějovice vzpomínám jenom v dobrém a co se týče města, bylo to krásné.

Po konci aktivní kariéry jste se dal na dráhu realitního makléře. Proč zrovna tohle povolání?
Prsty v tom má můj bratr Lukáš. On během mojí kariéry, když jsem ještě hrál, byl už realitním makléřem v jedné firmě, a protože byl později zkušenější, přemýšlel nad založením vlastní realitní kanceláře s vizí, že až skončím s hokejem, přidal bych se k němu. Mě zajímaly nemovitosti už v době, kdy jsem hrál aktivně hokej a říkal jsem si, že by mě to pak mohlo bavit.

Jak se vám nyní zamlouvá pozice realitního makléře? Jaké byly vaše začátky v tomto odvětví?
Nějaké základní znalosti jsem měl. Když jsem v roce 2017 ukončil kariéru, vše bylo pro mě úplně nové, co se týče potkávání se s lidmi. Z hokeje jsem byl zvyklý na něco úplně jiného, tady se musel člověk přeorientovat do civilního života, takže začátky byly těžké. Velkou oporou mi byl bratr, který mě bral na různá školení, dával mi mnoho rad a dnes se tři a půl roku pohybuji v tomto byznysu a cítím se v něm komfortně. Neberu to tak, že každý den musím být od rána do večera v práci, ale musím tvrdě pracovat a nemyslet si, že mi všechno spadne z nebe.

Ján Mucha Ján Mucha se narodil 11. ledna 1984 ve slovenské obci Malacky. Je odchovancem Slovanu Bratislava. Ve svých 18 letech přišel do juniorky Českých Budějovic a v sezoně 2002/2003 poprvé okusil profesionální hokej. Za České Budějovice odehrál celkem 10 sezon, zažil čtyři baráže, z toho jednu úspěšnou a tři neúspěšné. V extralize oblékal i dres Karlových Varů a je držitelem titulu se slovenským týmem ze Zvolenu. Po kariéře hokejisty se stal realitním makléřem, což je jeho nynější povolání.

Už se vám podařilo prodat byt nějakému hokejistovi? Obrací se na vás případně vaši bývalí spoluhráči či přátelé z hokejového prostředí, kteří chtějí pomoci s výběrem bytu?
Nyní žiji v Bratislavě a po většinu mé kariéry jsem hrál mimo ni. Hokejové přátele mám v jiných městech, ale když jsem hrával za dorost v Bratislavě, tak jsem oprášil nějaké partičky a potkáváme se. Ozval se mi například Ruda Červený, kterého jsem zažil jako mladého, když jsem tehdy v Budějovicích končil.

Neuvažoval jste, že byste se po kariéře hokejisty nadále pohyboval v hokejovém prostředí?
Trenéřina mě nikdy nelákala, protože když člověk hraje hokej, neustále někde je a cestuje. Když chce člověk dělat trenéřinu naplno v mužích, je to podobný život a kvůli tomu mě to nelákalo. Vím, že trenéři to mají těžké. Když se mužstvu nedaří, trenér skončí. Nad dalšími funkcemi jako agent či manažer jsem též vůbec neuvažoval.

Před nakouknutím do profesionálního hokeje jste sehrál v juniorce dvě sezony, z nichž v jedné z nich jste byl kapitánem týmu. Cítil jste, že právě díky této roli v týmu budete mít slibnou šanci se prosadit do kategorie mužů?
Když trenér udělí hráči funkci kapitána, vidí v něm potenciál a zodpovědnost. Velmi jsem si toho vážil. V té době už jsem trénoval s A-týmem. Nevím, jestli si to dobře pamatuju, ale v ten rok byl trenérem juniorky Vláďa Caldr, který byl v dalším roce trenérem i v mužích, a to mi pomohlo s tím přechodem, protože mě poznal jako juniora. Když mě povolal na trénink či na zápas v A-týmu, bylo to pro mě jednodušší, protože jsem právě hrál už i za mládežnickou reprezentaci, takže i z tohoto důvodu jsem měl větší předpoklady k tomu, abych se dostal do mužů. Je na každém, jak se chopí své šance. Já jsem ji dostal a postupně jsem se za 2-3 roky prosadil do áčka, kde jsem byl už stabilním členem týmu.

Do juniorky ČB jste přišel z Bratislavy. Bylo to právě tam, kde jste začal s hokejem?
Ano. Moje rodiče se narodili kousek od Bratislavy, já jsem se narodil v obci Malacky, která je blízko Bratislavě. Od mého prvního nebo druhého roku jsme žili v Bratislavě a s hokejem jsem začal právě tam ve Slovanu, když jsem chodil do první třídy.

Proč tehdy vedly vaše kroky právě sem?
Bylo mi 18 let a tehdy končila nějaká juniorská smlouva. Slovan přišel s nabídkou smlouvy v áčku. V té době tu byli takoví hráči, kteří se z těch mládežnických kategorií neprosadili do áčka. Můj agent Miro Michálek mi tehdy radil, abych tu smlouvu nepodepsal, protože má pro mě nabídku z Českých Budějovic do juniorky, kde by měla být větší pravděpodobnost se dostat do A-týmu. Tehdy to byl risk, když jsem odešel v 18 letech. Šel jsem na internát, do neznámého prostředí, bylo to před mistrovstvím světa do 18 let. Jak jsem řekl, byl to risk, ale jsem za to velmi rád, protože kdybych zůstal v Bratislavě, nezažil bych takovou kariéru, kterou jsem měl.

Kdo vás tehdy k hokeji přivedl?
Otec. Ten hrával fotbal, ale ne na nějaké profesionální úrovni. Chtěl po mně a bratrovi, abychom byli sportovci. Začali jsme chodit na fotbalové tréninky. Když mi bylo 6-7 let, byly organizované přípravky od staršího věku. V té první třídě mě vzali na hokej, takže jsem začal s fotbalem i hokejem, ale tím, že v tom hokeji v první třídě to bylo jinak vedené, zůstal jsem právě u toho hokeje.

Vy jako obránce jste nebyl moc produktivní, ale byl jste obrovskou jistotou obranných řad. V jakých aspektech hry jste vynikal?
Je to paradox. Já jsem byl do dorostu vždy mezi nejproduktivnějšími hráči i mezi útočníky. V žácích jsem byl na jednom turnaji vyhlášen nejlepším útočníkem, a přitom jsem byl obránce, protože jsem dával tolik gólů, kolik bylo třeba. Když jsem šel do áčka, bral jsem to tak, že nebudu dávat góly, ale jako mladý jsem se snažil, abych nedělal chyby. Důležitou roli hrály jistota, zodpovědnost a poctivý hokej. Nejspíše to byly ty faktory, proč jsem se v 18-19 letech posunul do áčka.

V seniorském hokeji jste se poprvé zapsal do gólových statistik v sezoně 2003/2004. Pamatujete si na svoji první branku v českobudějovickém dresu?
Ano, pamatuji. V té předešlé sezoně 2002/2003 jsem sehrál dva zápasy. Jeden na Slavii, druhý na Spartě. V té nadcházející sezoně, kdy jsme sestoupili, jsem sehrál 22 zápasů. První gól jsem vstřelil v Plzni po střele od modré čáry. Také si pamatuji, že v tomto zápase mi zlomili zub. (úsměv)

V sezoně 2007/2008 jste byli jedním z největších aspirantů na titul. V semifinále jste ale v rozhodujícím sedmém zápase těsně nestačili na Karlovy Vary. Jak moc těžké bylo spolknout tak hořkou pilulku?
Každý rok vedení doplňovalo mužstvo a získávali jsme čím dál tím více bodů. V tomto ročníku jsme vyhráli základní část a všichni v týmu jsme cítili, že bychom mohli dosáhnout něčeho, co tady dlouho nebylo, a to byl titul. V prvním kole jsme vyřadili Kladno a pak jsme se utkali s Karlovými Vary. Upřímně, věřili jsme si na ně, ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Do sedmého zápasu platilo, že každý vyhrál doma. Bohužel jsme v rozhodujícím sedmém utkání prohráli 1:2. Byli jsme moc zklamaní, že nám to nevyšlo. Cítili jsme, že máme na to, abychom hráli minimálně finále play-off.

Po letech, které jste strávil na jihu Čech, jste kývl na nabídku Karlových Varů. Jak k přestupu došlo?
Bylo to také způsobené tím, že po letech odešel trenér Jandač, přišli noví trenéři, mužstvo se začalo přebudovávat. Sezona nám nevyšla, hráli jsme play-out, mně pak končila smlouva. Asi to byl pro mě takový impuls, že už bych měl zkusit něco nového, protože v Českých Budějovicích jsem byl tehdy už 7 let. S Karlovými Vary se mi ozval také Slovan Bratislava, ale Vary přišly s konkrétní nabídkou a dohodli jsme se velmi rychle. V té sezoně získali titul, končilo tam mnoho zkušených hráčů a chtěli obměnit tým.

Asi největším vaším kariérním úspěchem byl zisk titulu ve slovenské extralize za Zvolen. Je to tak?
Určitě. Titul ve slovenské extralize beru jako největší úspěch. Tam jsem byl nejproduktivnějším obráncem celé ligy, takže z tohoto pohledu si toho cením ještě víc, protože jsem na tom zisku měl velkou zásluhu. Chemie v kabině byla úžasná. V té době Košice získávaly tituly a jsme rádi, že jsem jim tu sérii tehdy přerušili.

Na České Budějovice jste nezanevřel. V roce 2014 jste se vrátil, abyste pomohl Motoru k návratu zpět mezi elitu. Patřil jste k nejzkušenějším hráčům týmu. Cítil jste proto určitou tíhu zodpovědnosti?
Předem chci poděkovat Peťovi Sailerovi a Romanu Turkovi, že se mi ozvali, představili mi nějakou vizi, že dávají do kupy mužstvo s hráči, kteří mají nějaký vztah k Budějovicím. Ten plán mě velmi zaujal. Ta jednání byla zcela korektní. A také jsme se znali z dřívějška jako spoluhráči. Brali mě jako zkušeného hráče, protože věděli, že jsem získal titul ve Zvolenu. Tu zodpovědnost jsem cítil. Je škoda, že se v těch dvou sezonách nepodařilo postoupit.

Kariéru jste zakončil v sezoně 2016/2017. Měl jste v plánu nastoupit i v té další. Kvůli zranění kolene se ale tak nestalo. Neuvažoval jste, že byste se ještě po možném vyléčení vrátil zpět na led?
Měl jsem podepsanou smlouvu i na příští sezonu. Začala letní příprava, kterou jsem neabsolvoval kvůli tomu zranění. Já už s tím měl problémy v semifinále se Slavií a baráži. Pak jsem musel na operaci. Bez letní přípravy jsem pak šel na led a koleno jsem měl stále nateklé. Hrozilo, že budu celou sezonu bez hokeje. Říkal jsem si, že si dám rok pauzu a pak uvidím. Jenže v té době mi už bylo 33 let a cítil jsem, že to tělo mi napovídá, že už to asi stačí. Po roční pauze už jsem pak ani neuvažoval, že bych se znovu zapojil do profesionálního hokeje. Když jsem končil, šel jsem na kontrolu znaménka. Tam zjistili, že ho mám melanomové, takže jsem celý rok řešil další zákroky, co se týče uzlin. Kdybych hrál dál, mohli mi zjistit, že to znaménko je v daleko horším stavu a mohl jsem mít větší problémy než tehdy. Díky bohu, že jsem skončil a dal se do pořádku.

Za ty roky, které jste tady strávil, jste získal mnoho přátel. S kým z bývalých spoluhráčů jste dodnes nejvíce v kontaktu?
V nějakém pravidelném kontaktu nejsme, ale na sociálních sítích si často okomentujeme různé příspěvky. Do Budějovic jezdím dvakrát až třikrát ročně, takže se většinou potkáme a jdeme na pivo třeba s Lubošem Robem, Davidem Gábou nebo Lukášem Zíbem.

Najde se nějaký bývalý spoluhráč, se kterým jste si herně sedl nejlépe?
Asi René Vydarený. Sledoval jsem tu jeho rozlučku. Vím, že také Karel Plášil prohlásil, že se mu s ním hrálo nejlépe. Pamatuji si, když jsem začínal hrát extraligu, poznali jsme se jako Slováci z Bratislavy a hráli jsme spolu v obraně. Když jsem hrál po jeho boku, cítil jsem se opravdu komfortně. Ale nebyl to jen on. Nemohu zapomenout na Peťu Gřegořka, se kterým se mi též hrálo skvěle. Nechci ale na nikoho zapomenout.

Nyní žijete v Bratislavě, v Budějovicích jste prožil značnou část života. Berete je jako svůj druhý domov?
Ano, Budějovice jsou mým domovem, prožil jsem tam 10 let s přestávkami. Krásné město, příroda byla blízko, skvělí lidé, získal jsem mnoho přátel z hokejového prostředí. Bylo to nádherné žití a byl jsem tam maximálně spokojený po všech stránkách.