12.06.2010, Miroslav Mayer

Do Ruska stojí za to jet, říká Jaroslav Brabec

Č. B u d ě j o v i c e - Šest týdnů po skončení sezóny na ledě se českobudějovičtí žáci ročníku 1999 a 1998 vypravili na turnaj do ruského Tveru. Ten se nachází mezi Moskvou a Petrohradem. Kádr posílená několika hráči Tábora a Písku se nakonec umístil na sedmém místě z deseti, ale získal během svého pobytu neocenitelné zkušenosti, které budou moci hráči později zúročit a navíc získal pozvání i na další ročník. Organizátorem této akce byl mládežnický trenér a bývalý hráč Jaroslav Brabec.

Proč nebyl o tuto akci ze strany rodičů zájem?
Většina týmů dnes jezdí do Ameriky, ale tam je to za mnohem větší peníze a ani se o ně nikdo nepostará. Tady to bylo se vším všudy za 9 000 i s vízy a pojištěním. Letěli jsme z Vídně do Moskvy a odkud 150 kilometrů autobusem do Tveru. Podařilo se mi navíc získat ještě dvacet tisíc od města na reprezentaci. Navíc jsme tam měli garantovaných sedm zápasů.

Co sportovní stránka věci. Přeci jen bylo mužstvo šest týdnu bez ledu a to muselo být vidět.
My jsme si domluvili před odjezdem dva tréninky v Plzni. První tři zápasy s nejtěžšími soupeři jsme prohráli, ale pak jsme se zápas od zápasu už zlepšovali. Jen jeden zápas s Jižním Uralem, což byl pozdější vítěz, jsme prohráli vysoko, jinak to byly těsné výsledky.

Jak jste dával dohromady kádr pro tento turnaj?
Nabídl jsem to rodičům tady v Českých Budějovicích. Kdo chtěl jet a byl ochotný zaplatit tu částku, tak jel. Víme, že finanční částka není zanedbatelná. Nakonec jelo z Budějovic třináct dětí a zbytek jsme doplnili z nejlepších kluků z Tábora a z Písku. Jako trenér se mnou jel „Čenda“ Pýcha a jako vedoucí pan Dudáček.

Rusko možná straší některé rodiče i tím, že se bojí organizace, ubytování a třeba i stravování. Co můžete říci o těchto věcech?
Organizace byl skvělá! Oni byli strašně šťastní, že se mohou o nikoho starat. Byli hodně srdeční a byli rádi, že jsme přijeli. Ubytování bylo slušné i jídlo bylo dobré a pro sportovce ideální třeba ryby a mléčné výrobky. Dokonce se nám podařilo ještě navíc zorganizovat dva další přátelské zápasy, které jsme vyhráli. Co se týká hokej, stojí za to do Ruska jet!

S jakými týmy jste se na turnaji vlastně utkali?
Byli tam týmy z Ukrajiny, Lotyšska, Křídla Sovětů a domácí Tver. Celkem tam bylo deset týmů. Nejdříve jsme to brali jako dobrodružství a možná i trochu riziko. Chtěli jsme to vyzkoušet a bylo to moc příjemné a máme pozvánku i na příští rok.

Jaká byla atmosféra na stadionech při zápasech?
On to byl turnaj Ilji Kovalčuka, ale ten byl v té době na mistrovství světa a tak tam byla jeho matka. Před každým zápasem byly hymny a na světelné tabuli vlála české vlajka. Myslím, že pro kluky to byl velký zážitek.

Mohli jste přímo na místě porovnat úroveň našeho hokeje s Ruským. Jak jsem tedy na tom v tomto porovnání?
Jsou před námi. Je to tím, že mají velkou základnu. Ze sedmdesáti kluků vyberou k zápasu těch patnáct nebo dvacet nejlepších. My tady musíme hrát s tím co máme a to je velký rozdíl. Naši kluci se postupně rozehrávali, ale zaostáváme v bruslení a ve hře s kotoučem.

Co na turnaj říkali samotní hráči, kteří se turnaje v Rusku zúčastnili?
Děti takhle zatím nevnímají, ale cítí, že ruská mužstva byla lepší. Samozřejmě, že problém byl i s řečí. Zážitkem pro nás bylo, že se děti skamarádily a měnily si mezi sebou minci i papírové peníze. Skamarádili se a táhli spolu dohromady. To je na tom to nejlepší. Na ledě spolu bojují a na hotelu pak spolu kamarádí.