16.12.2015, Karel Svoboda

Roman Heindl (1/3): Starší dorost se zachránit zkrátka musí

ČESKÉ BUDĚJOVICE - Další pozvání do diskusního křesla přijal Roman Heindl, který v současné hierarchii HC ČB zastává funkci „Vedoucího Sportovního střediska mládeže“ („Vedoucí SCM“). Rozhovor vznikl ještě předtím, než byl v minulém týdnu přesunut z pozice hlavního trenéra mladšího dorostu na post hlavního trenéra staršího dorostu.

Vzhledem k poměrně nečekanému rozsahu, bude tento rozhovor rozdělen na tři tématické celky. Obsahem první části je zhodnocení dosavadní části sezóny juniorky a staršího dorostu.

Roman Heindl začal s trénováním dětí a mládeže před více než dvaceti lety, na sklonku své hráčské hokejové kariéry. V HC České Budějovice působil na mnoha trenérských postech patnáct let, poté odešel na pět let do Písku. Před minulou sezónou zvedl píseckou kotvu a vrátil se zpět do Českých Budějovic.

Proč jste před sedmi lety odešel do Písku a před necelými dvěma lety se do Českých Budějovic vrátil?

Působil jsem v Českých Budějovicích na pozici vedoucího sportovních tříd, ale pak zde došlo k určitým organizačním změnám, kdy ani v tehdejším kolektivu trenérů nebylo vše ideální, tak jsem odešel do Písku na pozici šéftrenéra mládeže. Před loňskou sezónou jsem vyslyšel nabídku k návratu do Českých Budějovic. Příliš se mi z Písku nechtělo, byl jsem tam spokojený, měli jsme v mládežnických kategoriích dobré týmy. Ale nakonec jsem kývnul, svou roli hrálo i to, že tady mám byt pět minut chůze od zimáku. Zároveň jsem chtěl pomoci budějovickému hokeji, sledoval jsem události, které se zde staly. Viděl jsem, že budějovická mládež má určité problémy, a bral jsem jako výzvu pokusit se přispět svou troškou do mlýna ve výchově mládeže.

Hodně stručně zkuste vysvětlit pozici „Vedoucí SCM“.

Zastřešuji mládežnické kategorie ve smyslu juniorky, staršího i obou mladších dorostů. Administrativa je podobná tomu, co vám popisovali kolegové Chaloupka či Fousek.

Vezměme to tedy od nejstarší kategorie. Juniorka je již několik let na chvostu extraligové tabulky, vloni nakonec na poslední chvíli přetlačila Jihlavu a skončila předposlední. Letos je situace jiná, extraliga byla rozšířena na 18 týmů a hlavně je uzavřená, tudíž tu nevisí hrozba sestupu. Jaké tedy byly předsezónní cíle juniorky?

V létě se konalo výběrové řízení na post vedoucího SCM, ze kterého jsem byl vybrán a dostal důvěru k řízení této sekce, a tak jedním z úkolů, které na mne čekaly, bylo sestavení trenérského týmu. Byl jsem samozřejmě rád, že kolegové Štrba s Kupkou chtěli pokračovat u juniorů, a můj návrh na jejich obsazení byl schválen. Předpokládal jsem, že tato trenérská dvojice naváže na loňskou úspěšnou záchranu extraligy. Letos jsme si vědomi faktu, že se nesestupuje, a tak hlavním cílem bylo nachystat postupně co nejvíce hráčů výhledově pro potřeby A týmu. To je zdejší filozofie mládeže a celého klubu. Letní příprava probíhala velice dobře, kolegové do ní vnesli některé nové prvky jako kickbox, inlajny. Tréninky probíhaly na různých sportovištích, jako s celkem jsme byli s letní přípravou spokojeni. Cíl byl stanoven jasně, a to postup do play-off, trenéři Štrba s Kupkou si dokonce stanovili vyšší cíle.

Postup do play-off se nejeví jako nereálný cíl, vzhledem k tomu, že z osmnácti týmů do play-off postupuje šestnáct. Ale předpokládám, že se střídavými výkony juniorky asi nepanuje spokojenost.

Bohužel, dnešní stav poněkud nenaplňuje očekávání mé ani zmiňované trenérské dvojice. Osobně si myslím, že v mužstvu herní potenciál je. Bohužel jsou zde problémy s disciplínou a herní nekázní, které občas způsobí, že juniorka některé zápasy zbytečně prohraje. Ale jak říkám, síla a potenciál v týmu je, je tam spousta šikovných hráčů. Co se týče let minulých, i přes odchod některých hráčů bych viděl jako jednu z hlavních příčin herních neúspěchů to, že se nedaří udržet herní kázeň a disciplínu.

Proč?

Nevím, kdybych to věděl, odpověděl bych. Je to samozřejmě i dlouhodobější věc. Začíná to v žácích, kluci si v sobě musí přinést určitý smysl pro dril a disciplínu, vědomí bojovnosti za trenéra a za klub. Tohle bohužel trochu postrádám. A to nemluvím nyní pouze o juniorce, ale i o některých hráčích letošního staršího dorostu, kde jsou tyto signály viditelné. Jakoby těm klukům bylo chvílemi jedno, že hrají za Motor. Přijde mi, že někdy pro ně výsledek není prioritou, že si jdou jen sklouznout. To mi vadí, protože se to projevuje i v juniorce, kde by kluci měli být motivováni možností dostat se do A týmu. Ale já vidím uspokojení z toho, že se probojovali až do juniorky, a co bude případně dál, to již neřeší. Generace je dnes jiná, to bychom se měli pokusit změnit. Je třeba, aby se hráči dokázali sami nad sebou zamyslet, proč vlastně hokej hrají, že ho mají rádi a že mu již věnovali mnoho let a obětovali spoustu volného času. Mně se zdá, když to porovnám se svými dnes již dospělými syny, že dnes je puberta odlišná, než bývala v minulosti. Dnešní kluci s tím těžko bojují a bohužel se to negativně projevuje i ve sportu. Na druhou stranu si uvědomuji, že v jiných klubech se s tímto jevem potýkají také. Přemýšlím nad tím, často to řešíme s kolegy trenéry.

Vidíte v současném kádru další jména (kromě Gumana, Prokeše či Klineckého, kteří si za A tým již zahráli), která by se časem mohla objevit na soupisce A týmu?

Já si myslím, že v kádru několik perspektivních a šikovných hráčů je. Ale musí si v hlavě srovnat, proč hokej hrají, zda ho chtějí hrát i dál a zda se chtějí dostat na vrchol. Bohužel tohle mi právě u těch talentovaných hráčů schází. U mládeže se v průběhu sezóny chová výkonnost jako sinusoida. Ale musí to být v přijatelných mezích. Tady to lítá „od zdi ke zdi“. Samozřejmě, žádný hráč si neudrží optimální výkonnost po celou sezónu, ale poklesy formy nemohou být tak propastné. Toto vidím jako problém, na tom musíme pracovat. Musíme se zamyslet se nad klubovou filozofií směrem k mentálnímu koučinku, který je podle mě obecně v Čechách zanedbáván, protože velkou část výkonu sportovce zkrátka tvoří „hlava“.

To jsme odběhli od sportovního cíle. Navzdory vámi projevené nespokojenosti s výkony juniorky se tým stále drží na postupových příčkách do play-off, takže se cíl stále jeví jako splnitelný.

Ano, ta šance tam samozřejmě je, a já pevně věřím, že juniorka letos do play-off postoupí.

Pokročme tedy ke staršímu dorostu. Při sbírání pozápasových ohlasů od trenérů Koldy či Všetečky se často ozývá nářek nad nedostatkem hráčů. Jak je to možné, když v rámci letní přípravy zde bylo v této kategorii odhadem čtyřicet hráčů?

Když jsme schválili trenérskou dvojici pro starší dorost a naplnil se kádr, opravdu zde bylo mnoho hráčů. Ne všichni absolvovali celou letní přípravu, někteří měli problémy s uvolňováním ze svých škol. V době nástupu na led v druhé polovině července byl kádr velice silný, nejen do počtu. Postupně se samozřejmě začaly projevovat problémy, kdy někteří kluci neměli dostatečnou výkonnost, některým nevoněla dřina a jiní chtěli zkusit štěstí jinde, což nás zamrzelo. Odchodem Tomáše Vochozky do Třince a Lukáše Matyse do Chomutova se začalo mužstvo oslabovat, i další hráči začali uvažovat o odchodu jinam. Tým se nám ale ještě relativně podařilo udržet. Problém, který postupem času vykrystalizoval, tkví v tom, že dnes druhoročáci (pozn. hráči, kteří jsou v dané věkové kategorii již druhým rokem) mají v týmu mnohem menší zastoupení, zkrátka hráčů ročníku 98 je v kádru málo.

Kam tito druhoročáci zmizeli?

V začátku sezóny odešel Bahula do Německa, brzy po zahájení sezóny si Karel Schmidmayer plácnul s Litvínovem. Důvody neznám, pravděpodobně se historicky něco událo mezi těmito dvěma ročníky (98 a 99). V době jejich společného působení v kategorii mladšího dorostu jsem tu nebyl, takže nemohu hodnotit. Hráčů ročníku 98 je v nynějším kádru málo. A hráči ročníku 99, kteří přešli z mladšího dorostu, by dnes měli být lídry a táhnout starší dorost, což je složité.

Tím postupně přecházíme na neuspokojivé současné postavení staršího dorostu v extraligové tabulce skupiny Západ. Dvanáct proher v řadě a pětibodový odskok na předposlední Litvínov asi malinko reviduje předsezónní cíl postoupit do play-off na cíl udržet extraligu a nesestoupit.

Dalším problémem po hráčském exodu se stalo i rozlosování skupin. Naše skupina je suverénně nejtěžší ze všech tří. Když si postupně projdete všechny naše soupeře, jsou to vesměs top týmy, které již několik let hrají ve starším dorostu prim. Když k tomu připočteme neskutečný počet dlouhodobých zranění a nemocí, celé se to začíná sypat.

Kdo konkrétně je či byl zraněný a nemocný?

To by vám podrobně řekl pan Všetečka. Ale vím, že například Hromada má problémy s ramenem, Hora s Tintěrou s kolenem, dlouhý čas byl mimo hru Dudáček, Bláha apod. Problémy tam byly hlavně s nedostatkem obránců. Dalším limitem je, že pravidla ze svazu jsou nastavená tak, že v jednom zápase staršího dorostu lze nasadit do hry maximálně tři mladší dorostence. Před zápasem s Litvínovem, kdy byla personální krize ve starším dorostu kritická, Litvínov zamítl naši žádost o přeložení utkání. Jde tedy o souhru mnoha okolností, ale nechci se vymlouvat. Výkonnost toho týmu není taková, jaká by měla být. Musíme se zaměřit na to, abychom v druhé části sezóny, až dojde ke spojení horších celků ze všech skupin, začali bodovat a vyhnuli se strachu ze sestupu. Já věřím, že postupně dojde k uzdravení mnoha marodů, tým se nastartuje a tento nelehký úkol zvládne. Musí, prostě musí.

Pokračování příště - obsahující úvahy nad odchody českobudějovických hráčů v dorosteneckém věku.