Tiskem už proběhla zpráva, že se v Tampě věnujete trénování mládeže. Je to kvůli vašemu synovi?
Můj syn Vašek hraje hokej a já bych byl samozřejmě rád, kdyby kráčel v mých stopách. Už jsem posledních pět, šest let chodil sledovat, jak Vašek vyrůstá a hraje. Někdy jsem se díval a někdy jsem měl i možnost jít s trenéry na led. Ta práce mě těší, mohu předávat zkušenosti dál a je to umocněno tím, že tam mám svého syna.

Vašemu synovi je čtrnáct let. V čem vidíte největší rozdíl mezi jeho současným tréninkem a vaším v jeho věku?
Dnes je hokej hodně o rychlosti a o bruslení a to hlavně ten evropský. Už i v Americe se klade velký důraz na bruslení a na fyzickou připravenost. Je to dané i tím, že dnes jsou kluci větší a robustnější. Dnes jsou osmnáctiletí chlapi jako hora. Já byl v osmnácti jako vyžle. Za nás byl narostlý jen Basa Neckář, který byl už v šestnácti nadělanej a mohl tady hrát ligu. Dnes děti mohou být i o prázdninách dvakrát denně na ledě, tuhle možnost děti v Americe nemají. V Tampě třeba chodí Vaškova kategorie dvakrát nebo třikrát v týdnu na led. Jelikož ho hokej strašně baví, tak jsme mu sehnali ještě nějaké tréninky navíc. Rodiče by tady měli být rádi za tu možnost a děti by toho měly maximálně využít. Navíc tady vše zaštiťuje oddíl, klub Motor. V Americe nic takového není, a proto je tam draft.

Jestliže se tedy v Americe méně trénuje, jak je možné, že v mládežnických kategoriích jsme pozadu?
Je to v srdci, v nasazení, v nadšení pro hru. Je to v tom, co chce hráč udělat navíc. To není v kvantitě, ale v kvalitě. Je to o tom, že na ledě necháš všechno a přidáš k tomu ještě padesát procent. Takže místo sto procent tomu dáš sto padesát procent a v tom to je. Já tvrdím, že osmnáctiletý Čech co se týká techniky hole, bruslení a chytrosti strčí Američany i Kanaďany do kapsy. Jenže oni tou vášní, drajvem, chtíčem, nasazením mají něco, co my nedokážeme. Oni si jdou za svým cílem, jsou sebevědomí až někdy přehnaně, ale oni ví, že když si za tím půjdou, jejich cíl se může vyplnit. To je to, co nám chybí. Oni jsou zvyklí pracovat, u nás se o tom jen povídá. Já tady moc nežiju a nemůžu o tom naplno mluvit, ale myslím si, že děti to tu mají moc jednoduché a nechce se jim moc pracovat.

Vy jste právě známý svým nasazením, pracovitostí a zaujatostí. Měl jste pocit, když jste vyrůstal, že všichni okolo vás trénují s plným nasazením nebo jste viděl, že tomu dáváte trochu víc než ostatní?
Já to měl jednodušší, protože můj otec hrával hokej, ale nikdo mi nedal nic zadarmo. Každý máme svoji povahu. Dneska se stýkám s panem Tortorellou, ten mě deset let trénoval a já ho obdivuji jako trenéra i jako člověka, i když jsem s ním několikrát nesouhlasil. On mi řekl, že jsem se naučil trénovat víc, jak jsem stárnul, tak můj trénink byl úplně jiný. Každý hráč k tomu musí nějakým způsobem dospět. Jenže jestliže se to srdce neprojeví už v žákovských kategoriích, tak potom je to problém. Ono to nefunguje jako vypínač, nejde zapnout nebo vypnout. My hlavně musíme naučit děti pracovat. Chyba je v nás v rodičích. Každý správný rodič chce pro svoje děti to nejlepší. My jsme dneska schopni jim to dát. Děti mají plno jiné zábavy a už po škole nejdou ven hrát třeba hokej nebo fotbal.

Jenže tohle přece mají i děti v Americe, ve Švédsku a jinde a stejně za nimi zaostáváme.
My si teď procházíme krizí mládežnického hokeje, ale to je normální. Jednou jsi dole, jednou nahoře. Otázka je, jak to bude dlouho trvat a co děláme pro to, aby malí kluci chodili na zimák s vášní a s radostí a aby tam přinášeli pozitivní energii. My nejsme dost velká země na to, abychom mohli odrazovat rodiče tím, že trénink nebude stát za nic nebo že trenér do toho nedá žádnou šťávu. Já jako rodič chci vidět to, že syn na tréninku nechá všechno a až pojedeme domů, tak bude správně unavený a já budu mít dobrý pocit, že sport, za který platím, mu ukáže charakter do života. Protože tohle není jen o sportu, tohle je o charakteru do života. Jestliže se dítě už v raném věku nenaučí správně pracovat, tak ať pak dělá jakoukoli práci, všude ho vykopnou.

Vy si myslíte, že teď český hokej prožívá krizi mládeže a že zase bude lépe?
Já bych to ani neviděl přímo jako krizi. Já jsem teď chvíli pracoval jako skaut pro New York Rangers a sledoval jsem drafty. Tam jsme samozřejmě mívali silnější ročníky. Skauti se dnes nedívají jen na sportovní stránku hráče, ale snaží se zjistit jeho charakterové vlastnosti, jaký je mimo led, jak se chová ve škole, jak se chová k rodičům a tohle všechno se počítá. Protože skaut nevybírá jen hráče, ale nechce přivést do mužstva problémového člověka.

Loni jste se tady dlouho připravoval na sezónu a chodil jste na led s juniorkou. Co jste na tým říkal?
Nerad bych se někdy dostal do debaty, že když já jsem hrál, tak to bylo jiné atd. Každá doba je jiná a nedá se to srovnat. Nepamatuji si, kdy moje generace hrála někde o udržení. Vždycky jsme hráli o titul nebo nahoře. Byl jen mladší dorost a starší dorost. Dnes tady už pět let juniorka hrála o udržení. Tady se vždycky rodili dobří hráči, dobří hokejisti. Takže by mě zajímalo, kde je chyba. Třeba to může být i v tom, že jsme tu měli trenéra, který byl přísný, pro tým dělal první poslední, trávil s nimi čas na zimáku, aby se naučili poctivě trénovat, aby věděli proč se co dělá. On pak posadil syna generálního manažera a oni ho vyhodili, tak proto jsme s juniorkou tam, kde jsme, protože si sami házíme klacky pod nohy.

Zdál se vám někdo z hráčů juniorky, že by přece jen mohl jednou být dobrým hokejistou?
Vždycky se dá najít někdo, kdo umí pracovat. Před pár dny jsem si povídal s jedním, který šel z juniorky do áčka. Může to být někdo z velice dobrých mladých, jestli se naučí pracovat poctivě každý den. Trochu jsem mu promlouval do duše, že když bude k tréninku přistupovat jako k zápasu a bude se soustředit na každou šanci a z každé bude chtít dát gól. Třeba se mu to v prosinci vrátí, teď hned to nebude, ale později má šanci. A on mi na to řekl, že tady se hráčům smějí. My máme prostě takovou mentalitu, že těm, co chtějí pracovat víc, co chtějí makat dvakrát tolik, místo toho, abychom se jim snažili vyrovnat, tak se jim raději smějeme. To je to, proč zaostáváme za světem, v přístupu, v pracovní morálce. To vychází z trenérů a z rodičů.

Teď spolu stojíme na „plechovce“ a sledujeme trénink vašeho syna. Jak vidíte úroveň tréninku?
Já sám jsem hodně impulsivní a nebojím se zařvat. Je pravda, že já trénuji jen hodinu a půl denně. Ono pak to dělat více hodin denně už může být problém. To, jak trénuješ, pak určuje to, jak budeš hrát. Jestliže trénuješ špatně a pomalu, pak budeš hrát i v zápase špatně. Jestliže do všeho jdeš naplno a bude tam agresivita a budeš chtít z každé střely dát gól a že se to třeba porve, to se vrátí v zápase. To je zvyk! A to až do těch dětí dostaneme a když to dostaneme i do áčka, tak se hokej zlepší.

Váš syn tady trénuje s mládeží. Jak vycházíte se současným vedením Motoru i mládežnického hokeje?
Já musím všem poděkovat za to, že se ke mně chovají maximálně vstřícně. S klukama z vedení Motoru se znám hodně dobře. Letos koupím pět permanentek a dám je dětskému domu Bazalka, abych alespoň trochu pomohl. Mám tu velice korektní vztahy a jsem za to strašně rád, protože bývaly doby, kdy jsem tady ani nemohl trénovat. Dneska tady trénuje můj syn a já jsem vlastně v důchodu a stejně si chodím zatrénovat.

Nepřemýšlel jste už o tom, že byste se trénování věnoval profesionálně i v budoucnosti?
V trénování vidím svoji budoucnost. Těžko říct, jestli to bude tady, nebo jestli to bude v Tampě. My počítáme spíše s tím, že naše děti budou vyrůstat někde v Americe. Možnosti sebeuplatnění jsou tam daleko větší. Já to tady nechci hanit. Tohle je moje země a já jsem tady vyrostl a zůstanu Čechem. Za svůj domov považuji tady okolí Českých Budějovic a Tampu. Tvrdě jsem pracoval, abych tohohle dosáhl. Takže, kde budu trénovat je těžko říct, ale strašně mě ta práce s dětmi láká. Přišel jsem na to, že skauting je daleko od ledu. Mě to táhne na led. Hokej je můj život.

Neměli by se tak zkušení lidé, jako jste vy, spíše vracet do Čech a tady se pokusit svoje zkušenosti předávat dál a posunout tak dál celou naši společnost?
Oni v Americe mají také málo trenérů jako jsem já. Hráči, kteří mají nějaké zkušenosti, ale nemají děti, se do trénování dětí moc nehrnou. Tady je to lepší v tom smyslu, že hráči, kteří končí kariéru tady nebo v Evropě, tak pak trénují děti a mají možnost předávat svoje zkušenosti mladým hráčům. Což je skvělé. To v Americe není. I já to vlastně dělám jen kvůli mému synovi. Jsem šťastný, že to tak je. Já jsem vlastně s hokejem nikdy neskončil. Nepřestal jsem trénovat, nikdy jsem nepřestal chodit na zimák. Můj syn mi dává možnost v hokeji pokračovat, takže já jsem šťastnej chlap.