11.03.2008, Miroslav Mayer

Jiří Šrámek 55 !!!

15. března tohoto roku tomu bude přesně 55 let, co spatřil světlo světa bývalý aktivní hráč, trenér mládeže, kustod mládežnických reprezentací a hlavně pohodový člověk, stále oddaný hokeji - JIŘÍ ŠRÁMEK. Jeho hokejový životopis je pestrý a zajímavý. Hokejově vyrůstal v Českých Budějovicích,‭ ‬působil ve všech mládežnických kategoriích.‭ ‬Za dospělé hrál za Motor,‭ ‬Trenčín,‭ ‬Vimperk,‭ ‬Soběslav.‭ Hrál 2x‬ na ME juniorů- pokaždé‭ ‬3.místo.‭ ‬S Trenčínem vybojoval postup do první ligy.‭ ‬Od roku‭ ‬1982‭ ‬začal pracovat s mládeží v Českých Budějovicích, nejdříve základny a od‭ ‬1989‭ ‬dorost a juniorka. 1990‭ ‬mistr ČR s dorostem, 1993‭ ‬mistr ČR s juniorkou, 1999‭ ‬mistr ČR‭ ‬s dorostem, 2000‭ ‬mistr ČR s dorostem.‭ ‬Má trenérskou licenci B.

Kdy jste začal hrát hokej a kdo vás k němu přivedl?
Začal jsem hrát v necelých šesti letech a přivedli mě k němu moji starší bratři, kteří oba hráli hokej. Bydleli jsme pět minut od zimního stadionu a tak jsem byl buď na řece nebo na stadionu.

Na koho z trenérů mládeže vzpomínáte nejraději?
Začnu od prvního, který mě trénoval, byl to Leopold Vávra. Byl to člověk, který nám ukázal základy hokeje. Někdy jsme za ním museli na Hlubokou, na sudárnu, kde pracoval a tam se konaly tréninky, jak v létě, tak v zimě.

Kdo se z vašich bývalých spoluhráčů ještě dokázal prosadit později do ligového hokeje?
Byl to Michal Vondrka a Pepík Vondráček. My tři jsme postupovali stále výše a dostali jsme se až do prvního mužstva.

Kdy jste se dostal do prvního mužstva a kdo vám dal šanci zahrát si nejvyšší soutěž?
V sedmdesátém roce mě do prvního mužstva vzal Vlastimil Hajšman. Ten mi umožnil první kontakt s dospělým hokejem. V té době jsem hrál na mistrovství Evropy juniorů a od toho se to pak odvíjelo.

Který trenér z té dlouhé řady, kteří vás trénovali, vám zůstal nejvíce v paměti?
Trénovali mě známí trenéři Bukač, Bartoň, Pejcha. Nejraději vzpomínám na Jardu Valtra, který mě trénoval na vojně v Trenčíně. Z jeho tréninků jsem žil ještě dlouho po své kariéře, když jsem začal trénovat mládež.

Měl jste nějakého oblíbeného hráče nebo dokonce hokejový vzor?
Mě se líbil Honza Suchý. On hodně padal do střel a já jsem také hodně padal do střel. Sice jsem nebyl tak technický jako on, ale pohyblivostí a obětavostí jsem se snažil být jako on.

Na které své spoluhráče nejraději vzpomínáte a setkáváte se s nimi i dnes?
Kamarádské vztahy vznikaly nejvíce na reprezentačních srazech. Vzpomínám na Frantu Výborného, Miloše Nováka, Pavla Richtera a Frantu Černíka, to byl vždycky takový smíšek co dělal zábavu. Je mi milé, že když jezdím po republice s hokejem, s každým z nich si popovídám, zazpomínáme si, je prostě stále o čem mluvit a to se mi líbí.

Vaše působení v nejvyšší soutěži bylo krátké. Co způsobilo, že jste přestal hrát první ligu tak brzy?
Přišel jsem z vojny a šel jsem na operaci menisku a křížovývh vazů v koleně. Dlouho jsem s tím zraněním laboroval. Pak přišel trénovat pan Horešovský a klub mě nabídl do Vimperka (v té době hrál ve druhé nejvyšší soutěži) a tam jsem působil ještě čtyři roky.

Jak jste se dostal k trénování mládeže?
Kariéru jsem ukončil v Soběslavi. V té době už můj bratr trénoval v Českých Budějovicích mládež a protože zrovna někoho potřebovali, tak jsem se do toho pustil. Začal jsem od základny, trénoval jsem tam třeba Honzu Trummera a Vaška Vacka (dnešní trenéři mládeže).

Které období trénování mládeže bylo pro vás nejúspěšnější?
Nejraději vzpomínám na spolupráci s Frantou Čechem a Honzou Tlačilem. To byla období, kdy jsme byli s dorostem i juniorkou přeborníky republiky.

Na koho ze svých svěrenců nejraději vzpomínáte?
Rád vzpomínám na všechny, kteří mi prošli rukama. Někteří měli více štěstí, někteří méně. Někteří to chtěli někam dotáhnout. Z těch prvních, které jsem trénoval, to je určitě Vašek Prospal, Standa Neckář, Radek Dvořák.

V čem se, podle vás, nejvíce změnil hokej za těch padesát let, co se kolem něj pohybujete?
Určitě v rychlosti, nemůžu říct, že v tvrdosti. Mám pocit, že my jsem hráli tvrdší hokej, dnes se mi zdá, že to směřuje skoro k bezkontaktnímu hokeji. My jsem se na ledě spíše vyhledávali, kdo ustují tu ránu.

Z čeho máte v poslední době největší radost?
Jsem rád, že jsem u národního mužstva (ČR "16"), že se neustále pohybuji kolem mladých hokejistů. Ti kluci jsou vlastně špička z republiky ve svém ročníku, přijdou na sraz reprezentace a chtějí za reprezentaci bojovat. Jejich chování je jiné než v klubu, musí dokazovat, že na to mají a každý trénink je vidět, že jdou naplno a že chtějí. Tohle mě teď momentálně hodně baví. Teď jsem dostal nabídku od klubu dělat asistenta v juniorce. Takže můj život se zase změní, budu na ledě a využiju své zkušenosti. Už se na tu práci těším.