Po loňském ročníku, kdy se mladíci zpod Černé věže nedostali do závěrečných vyřazovacích bojů o mistrovský titul, se chopila trenérského kormidla stálice jihočeského mládežnického hokeje Václav Červený. S mužstvem podstoupil tvrdou letní přípravu na suchu, aby po jejím skončení přivítal po svém boku bývalého žáka a nynějšího kolegu na trenérském křesle jeden a čtyřicetiletého Milana Černého, jenž po příchodu ze Sparty Praha podepsal u soutoku Malše s Vltavou dvouletou smlouvu. Ač v novém působišti vytížen, ochotně odpovídal před středečním odpoledním tréninkem na dotazy naší redakce.

Vaše hokejová minulost je celkem bohatá. Zmiňme se pro začátek o vaší kariéře aktivního hokejisty…
Jako mladý hráč jsem absolvoval několik juniorských mistrovství světa a evropských šampionátů. V reprezentační dvacítce mě mimo jiné trénoval i můj nynější asistent Václav Červený. V seniorské kategorii jsem hrál jedenáct let nejvyšší soutěž. Devět let jsem působil ve Spartě a dva roky v Plzni, kde jsem se rozloučil s extraligou. Poté jsem hrál ještě druhou ligu v Benešově a Příbrami.

Při loučení s aktivní kariérou jste rozhodně nepatřil do starého železa. Čím to, že jste pověsil brusle na hřebík tak brzy?
Hrál jsem určitou dobu vrcholový hokej, pak mi ale trochu přestala sloužit kolena. Ne, že bych to neudýchal, ale poranil jsem si kolenní vazy a už to nebylo ono.

Kolenní vazy jsou pro většinu sportovců strašákem a u hokeje to platí dvojnásob. Bylo ve vašem případě příčinou zdravotních problémů nějaké těžké zranění?
Byly to víceméně běžné problémy. Na tato zranění trpí stále obrovské množství hráčů, akorát léčba je v současné době trochu lepší, takže ti hráči nemusí třeba končit s aktivní kariérou tak brzy. Tenkrát ta medicína trošku kulhala.

Poté, co se za vámi jakožto za hráčem zatáhla opona nejvyšší soutěže, následovala zmíněná intermezza ve druhé lize. V té době jste již měl jasno o svém dalším hokejovém životě?
Během mého působení v nižší soutěži jsem se byl podívat s mým kamarádem na jeho syna, který hrál shodou okolností na Slavii. Jeho otec mi řekl, že tam není něco v pořádku a já jsem se tedy čirou náhodou dostal k zanedbanému mládežnickému mužstvu. Aniž bych tedy chtěl trénovat, tak jsem se po týdnu dozvěděl, že bývalý kouč beze slova odešel. Tím pádem jsem začal trénovat na Slavii.

Vy jste tudíž se svojí trenérskou kariérou začínal u těch nejmenších dětí?
Ano, něco mi to s těmi kluky řeklo a začalo mě to bavit. V této kategorii to funguje tak, že čím jsou hráči horší, tím je to pro kouče větší výzva. Začínal jsem u čtvrťáků, ale už dva roky na to jsem k tomu dostal i dorost, s kterým jsem vyhrál republikový titul.

S trenérským řemeslem jste tedy odstartoval v Edenu, jak jste se ale dostal do Sparty, k úhlavnímu rivalovi sešívaných?
Dostal jsem od sparťanského vedení nabídku a putoval jsem tedy do druhého pražského klubu. Tam jsem strávil tři roky. Po loňské sezoně, kterou jsem považoval za úspěšnou, jsem však v klubu dostal práci, jež se mi líbila trochu méně. Se Spartou jsem se však rozhodně nerozešel ve zlém.

Přišel tedy čas ke změně. Čím to, že jste si pro své další působení vybral právě České Budějovice?
V červenci mě kontaktovalo vedení zdejšího hokejového klubu, že stojí o mojí spolupráci. Samozřejmě jsem chvíli váhal, ale nakonec jsem kývl. O mém příchodu rozhodlo zejména to, že zde znám několik lidí a mám o nich vysoké mínění. Další důležitou věcí bylo zázemí, které je zde na velmi dobré úrovni. Také mě zaujal přístup vedení v čele s panem ředitelem a generálním manažerem. Lidé, kteří se okolo klubu pohybují dávají své práci vše, což je vždy to nejdůležitější.

Odchod za trenéřinou do jiného města jde však většinou ruku v ruce s odloučením od rodiny. Jak zvládáte tento nemalý problém?
Je to samozřejmě složité. Máme doma dva dospívající kluky. Každodenní dojíždění domů jsem okamžitě zavrhnul. Nechtěl bych se tím dostat do situace, že tady odtrénuji hodinu a poté opět odjedu do Prahy. Člověk musí s mužstvem žít a být v kontaktu. Vedení místního hokejového klubu mi zařídilo pěkný byt nedaleko zimního stadionu. Domů jezdím jednou nebo dvakrát týdně.

Z vašich slov je patrné, že jste tedy v Budějovicích prozatím spokojen…
Ano. Po sestupu áčka z extraligy jsem si myslel, že tu nebude dobrá situace. Opak je však pravdou. Podle mého názoru je zde nastavená určitá koncepce a ti, kdo jí určili, rozhodně vědí, co chtějí, a půjdou za tím. Překvapilo mě a zároveň velmi potěšilo, že se zde vkládá obrovské úsilí do mládeže. Není to jen o tom, nasypat bezhlavě nějaké peníze do A-týmu, aby se co nejdříve dostal zpět.

Situace týkající se prvního mužstva zde není zrovna z nejrůžovějších. Jaký je váš názor na sestup a následný potencionální návrat do extraligy?
Nemohu pochopitelně hodnotit loňskou sezonu, kterou jsem sledoval víceméně z povzdálí, ale myslím si, že se zde udělalo několik chyb. Samozřejmě je nikdo neudělal schválně a nechtěl bych tímto nikoho osočit či hanit. Mužstvo, zázemí i všechno okolo klubu je zde na extraligové úrovni a samotné Budějovice do nejvyšší soutěže bezesporu patří. Hráči v čele s trenérem Jandačem to budou mít však velmi těžké. Je zde ale vidět obrovská snaha ze všech zasvěcených stran a to je vždy základem k úspěchu.

To bezpochyby. Vaším údělem v jihočeské metropoli jsou junioři. Spolupráce mezi A-týmem a juniorkou je zde podle vás na dobré úrovni?
Rozhodně. Řekl bych dokonce na výborné. Hráči mají do prvního mužstva velmi blízko a sází se zde většinou na odchovance, což je dobře. Opět říkám, je tu určitá koncepce týkající se práce s mládeží, která se mi líbí, a tohle do ní patří také. Pro všechny juniory je to obrovská výzva a motivace k dalšímu zlepšování a hokejovému růstu. Dost kluků si již áčko vyzkoušelo a je to pro ně rozhodně velká zkušenost.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v novém působišti.