01.10.2022, Michal Špírek

JUBILANTI: Josef Anderle nejraději vzpomíná na hattrick legendárnímu brankáři Dzurillovi

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Josef Anderle byl dalším z bývalých hráčů, koho Motor ocenil u příležitosti kulatých narozenin. Anderle v květnu oslavil sedmdesátiny. S hokejem začínal v Jihlavě, do Motoru přišel křídelní útočník do týmu trenéra Luďka Bukače v roce 1972. Hrál tu až do roku 1981, poslední stříbrnou sezónu si ale osobně moc neužil. Za Budějovice odehrál 326 zápasů, v nich dal 56 gólů a přidal 40 asistencí.

Jste rodilý Jihlavák, jak došlo k tomu, že jste většinu hráčské kariéry strávil v Budějovicích?
V Dukle Jihlavě jsem nehrál, poslali mě do béčka Dukly, které bylo v Liberci. Vím, že pak s Duklou jednal o mém angažmá Motor a Plzeň a nakonec jsem to podepsal do Budějovic. V létě jsem se v Doubí hlásil na předsezónním soustředění a tím to začalo.

A právě v Budějovicích jste si vysloužil přezdívku Cipísek, pod kterou jste byl znám. Kde se vzala?
To bylo asi od trenéra Sýkory, který to nějak vymyslel, ale co za tím přesně bylo, to nevím. Pod ním jsem hodně hrál, trénoval tu ale nakonec jen krátce. Nedařilo se a vyhodili ho, snad i někteří hráči se o to měli údajně zasadit.

V Motoru jste hrál nakonec devět sezón. Na co ze svého působení nejraději vzpomínáte?
V jednom televizním utkání se mi podařilo dát hattrick. Bylo to proti Kometě Brno, tři branky jsem dal Dzurillovi. To bylo nejspíše moje nejlepší utkání v kariéře. Většinu sezón jsem odehrál v lajně s Klabouchem a Kolárem. Tehdy se centři moc neměnili. Byli jsme v týmu víceméně na takovou tu černou práci, makali jsme, byli jsme takoví dělníci na ledě. Naše lajna nastupovala proti hvězdám soupeřů, hráli jsme třeba proti pardubické lajně Martinec - Novák - Šťastný. Byla daná dvojice Pouzar s Pražákem a Edelmann s Maříkem, a pak byla stabilní ona naše formace.

Zmínil jste známá jména českobudějovického hokeje. Koho jste uznával jako hokejistu nejvíce vy sám?
Venca Mařík byl hodně dobrej, talentovanej hráč. Honza Klabouch byl zase dříč, ten makal. Líbil se mi Norbert Král, ale s tím jsem si nikdy nezahrál.

Nakonec jste s týmem v roce 1981 získal stříbro, ale vy jste v té sezóně moc nenastupoval. Co se tam stalo?
To řeknu jednoduše. Neměli jsme se moc rádi s tehdy už trenérem Pražákem, což trvalo už od doby společné hráčské kariéry. A byl tu tehdy dost nabitý kádr, přišel třeba Mec. Pamatuji si, že jsme jeli třeba na zápas do Ostravy a až tam nám trenér Pražák řekl, kdo se bude svlékat a kdo ne.

Takže jste přestoupil do Plzně, kde jste hrál další dva roky nejvyšší soutěž. Jak jste si to tam užil?
Pražák mě nabídl do Písku, jakožto odstaveného hráče. Já se ale cítil na to, že bych ještě měl na ligu. A ještě z Jihlavy jsem znal tehdejšího trenéra Plzně Vrabce. Sám od sebe jsem se sebral, sednul do auta a jako volný hráč jsem se mu nabídl. Že s týmem budu čtrnáct dní trénovat a když mě budou chtít, že zůstanu. Vzniklo to tak z mojí iniciativy. Plzeň mě hned vzala a dva roky v lize jsem tam neměl žádné problémy.

Ve svých 31 letech jste pak už další starty v nejvyšší soutěži nepřidal. Co následovalo?
Z Plzně mě nikdo nevyhazoval, ještě bych tam mohl hrát. Byl jsem ale tehdy na semináři trenérů a skočil jsem po tom, že budu trénovat Duklu Příbram. Prostě mi nějak ruplo v hlavě, už se mi také nechtělo do Plzně dojíždět. V Dukle Příbram jsem pomohl vychovat pár hráčů, Vladimíra Petrovku nebo třeba Kaňkovského, působil jsem tam tři roky. Poté jsem byl ještě v Táboře a Milevsku, pak jsem hrál tři roky v nižších soutěžích v Rakousku za Waidhofen an der Thaya a skoro do 55 let jsem hrál za St. Johann v Tyrolsku, působil jsem jako hrající kouč.

To jste si kariéru tedy pořádně protáhl...
Hrál jsem strašně dlouho. Ve Waidhofenu za mě ještě platili transferkartu, asi sedmnáct tisíc za rok. Poté jsem získal volnou hráčskou transferkartu. Nevyužíval jsem ji, ale když jsem pak hrál tři roky tu poslední rakouskou ligu, v St. Johannu, zavolali na svaz a když pak řekli moje jméno a hlavně datum narození, tak jsem hrál zadarmo, nemuseli za mě nic platit.

Čekám, že hokej jste dodnes sledovat nepřestal.
Děkuji Motoru, že od něj jako bývalí hráči máme permanentku. Skoro mě až překvapilo, že mě pozvali u příležitosti sedmdesátin na slavnostní ocenění, říkal jsem si, jsem narozený v květnu, to se na mě asi vykašlou (úsměv). Vzal jsem s sebou manželku, ta šla na hokej nevím po kolika letech (úsměv). Je to od nich milé. Hokejem žiju, chodím na každý zápas. Měl jsem v Motoru v juniorech také vnuka. Teď jde studovat a hraje univerzitní ligu.

Máte v současném týmu nějakého oblíbence, na kterého se rád díváte?
Já to řeknu jinak. Můj oblíbenec z poslední doby totiž není hráč, ale trenér Václav Prospal. Když tu totiž trénoval, byl jsem na zimáku pořád, chodil jsem se dívat na tréninky juniorky a koukal jsem i na tréninky áčka. Vyhrát Chance ligu o víc než čtyřicet bodů, dostat tým do extraligy, to je na postavení pomníku. Viděl jsem, že se s hráči nepáral, ale mělo to říz. Lepší tréninky jsem v životě neviděl. Teď má A tým dobré výsledky, já už ale tréninky nevidím, tak to nemůžu blíže posuzovat.