08.07.2021, Jiří Michal

Jiří Šrámek se po 40 letech práce loučí! Na zápasy se budu chodit dívat i nadále, vzkazuje

Úctyhodnou štaci na zimním stadionu v Českých Budějovicích na konci června dokončil muž, jehož práce nikdy nebyla pod září reflektorů přímo vidět. Jeho jméno je však již velmi dlouho spojeno s českobudějovickým hokejem. Osmašedesátiletý Jiří Šrámek se při loučení s klubem rozpomínal na své začátky, a třeba i nad otázkou, co ho u hokeje udrželo tak dlouho. Postupně si vyzkoušel roli hráče, trenéra či kustoda. Motor mu i tímto článkem děkuje za oddanost a služby českobudějovickému hokeji!

Jak dlouho jste působil u českobudějovického hokeje a tohoto sportu celkově?
Kdybych to vzal úplně od začátku, tak od svých pěti let jsem nastupoval v žácích. Postupoval jsem kategoriemi až do konečné juniorky, se kterou jsem se dvakrát podíval na Mistrovství Evropy a v obou případech jsem domů přivezl bronzovou medaili. Po juniorce mě čekal přesun na vojnu, konkrétně do Trenčína, kde jsem s týmem během dvou let dokázal postoupit do extraligy.

Vaše kariéra skončila vcelku brzy.
Po návratu zpět mi bylo 24 let a při letní přípravě jsem se zranil. Kvůli menisku v koleni jsem nezačal vůbec novou sezonu a musel podstoupit operaci. Do své původní formy jsem se už nikdy nedostal. Zkoušel jsem to ještě tři roky ve Vimperku a ve 29 letech jsem ukončil hráčskou kariéru v Soběslavi.

Vy jste se poté přesunul do trenérské pozice, už v té době jste se zapojoval do kustodských činností?
V klubu působil můj starší bratr Honza už jako trenér a přemluvil mě, abych začal s ním pracovat s mládeží. Karty se najednou obrátily. To, co před chvílí chtěli po mně, jsem teď chtěl já po nich. Během několika let jsem vlastně dělal všechno. Od vedoucího mužstva po trenéra a kustoda, který v mládeži v té době tak akorát brousil brusle.

Kdy nastal ten moment, že jste se rozhodl už zastávat pouze pozici kustoda?
Kolem mě se během těch let pořád točili trenéři. Jednou se dařilo, poté zase ne, tak někoho přesunuli k jiné kategorii, a tak dále. U mě se spíše točily role, občas jsem byl druhý trenér a vedoucí zároveň, jindy třeba jenom vedoucí. Ke konci jsem se rozhodl, že začnu dělat profesionálně kustoda. Nechtěl jsem do toho hlavního rozhodování zasahovat, tak jsem se z toho trénování trochu vyvlékl a předal to mladším. Ovšem pro rady si ke mně trenéři nadále chodili. To bylo pro mě příjemné vidět, že trenéři mají zájem i o můj názor. To bylo asi před osmnácti lety.

Ačkoliv jste se přesunul do jiné pozice, z trenérské kariéry máte vcelku nemalé úspěchy. Na které nejraději vzpomínáte?
S Františkem Čechem jsme vyhráli přebor republiky. Hned o chvíli později s Janem Tlačilem jsme dokonce zvítězili na přeboru dvakrát v řadě.

Prožíval jste zápasy, ať už u reprezentačních kategorií či českobudějovických mládežníků v pozici kustoda podobně, jako když jste trénoval?
Určitě prožíval. Vždycky po zápase jsem i viděl a měl takové pocity, že kluci tam třeba mohli nechat víc anebo třeba nemohli. Byly to vždycky takové emoční pochody.

U mládežnických kategorií, hlavně u té reprezentační, jste za celou dobu potkal velká jména. Na která nejraději vzpomínáte a se kterými se vám nejlépe pracovalo?
U mládežnických kategorií národního týmu působím šestnáct let. Pětkrát jsem jel na MS do osmnácti let, jednou jsem se podíval na šampionát i s dvacítkou. To bylo ve Švédsku, kde zrovna působil Jakub Vrána a David Pastrňák. Na osmnáctkách, jsme jeden rok získali stříbrné medaile, na tu partu vzpomínám velmi rád. Z ostatních hráčů si pamatuji Jakuba Voráčka. Celkově mě bavilo pracovat s mládeží. Ukazovat jim různé věci ze zákulisí a učit je taky něco jiného než hokej.

Co vás na vaší práci naplňovalo a udrželo tak dlouho?
Předávání zkušeností mladším. To bylo pro mě tou hlavní náplní a smyslem dělat kustoda tak dlouho. Nikdy jsem nechtěl dělat tuhle práci z byznysového hlediska, ale protože jsem jí dělat chtěl.

Jak moc koronavirus ovlivnil vaši práci? Pomohla tato situace i vašemu rozhodnutí skončit?
Rozhodně, pomohla. Postupně jsem si díky tomu uvědomil, že už nemusím být všude a měl bych to předat mladším. Ze začátku sezony to bylo s mládeží dost nejisté, jelikož se každou chvíli řešilo, jestli někdo musí do karantény nebo ne a postupem času mi tak nějak začaly docházet různé věci. Dokončil jsem proto smlouvu s klubem a rozloučil se.

Bude se vám po působení u hokeje stýskat?
Ještě nebude, jelikož nadále budu působit u mládežnických reprezentací. Teď v červenci nás s devatenáctkou čeká turnaj čtyř zemí a kolem Vánoc letíme do Finska a do Kanady. Takže já s tím teď ještě malinko budu pendlovat, ale už to nebude tolik, co dřív.

Hodláte mládeži Motoru fandit i nadále?
Samozřejmě, určitě budu. Zajímá mě, jak českobudějovická mládež půjde či nepůjde nahoru a budu k tomu mít takový lehký kritický nadhled. Dokud mi to zdraví a čas dovolí, tak bych rád utkání navštěvoval.