Diskusní fórum

Slepé kuře našlo zrno.

Arsenal hraje venku lépe, odvetu zvládne a postoupí...

Pardon, o +8, respektive +5

No, zas o takovej parník ne. Pokud Sparta vyhraje dohrávky, tak je to momentálně o + 7 a pokud by Slavia prohrála derby, tak pravděpodobně jen o +4 a ještě dost zápasů do konce. Musíme to zvládnout v neděli i ve čtvrtek. Klucí to snad nějak zvládnou, ale ten drajv už opravdu takový není, síly docházejí a Sparta toho bude chtít využít. Navíc Kůdela a Simon Deli mimo.

Na Spartu bych poslal náhradníky a dorostence. Vedou o parník, El je důležitější.

Dnes to byla hodně špatná Slavia, ale bod dobrej no. Bylo vidět, že těch zápasů klubu + repre už mají kluci v nohách moc. Už tam není ten drajv jako před pár týdny. Navíc Sparta v neděli a ve čtvrtek opět odveta s Arsenalem,pak Plzeň. Strašně těžké období... Snad to klucí nějak zvládnou a uhrají si jak postup, tak ligu.

To jo, ale zase 50.-65.minuta byla v režii Slavie. První půle úplně šílená z obou stran. Tenhle Arsenal je k poražení.

Arsenal víc šancí a po tom střídání to vyloženě smrdělo gólem. Ale jak píše Jeníček, na to se historie naštěstí neptá.

Naštěstí Arsenal je tým dřeváků

... máš pravdu, ale to historie řešit nebude.

Neřekl bych, Arsenal byl velmi slabej. Výkon Slavie taky špatnej, ale remíza spravedlivá.

Do odvety super, Arsenal se musí tlačit dopředu, bez gólu nepostoupi.

Jako z totálního hov-na bič a absolutně neférovej výsledek, ale mám radost.

Na osmnáct let docela sebevědomý Málek.
odkaz

díky

nz

Díky moc

To není moc, když jen Soul má o slabý milion míň obyvatel než Česká republika. Když mluvíte o korejské disciplíně a píli, jak si budete zvykat na českou povahu?
„Je to samozřejmě rozdíl, ale naposledy jsem byl pryč jen pět let. Pocházím odtud, neuplynula tak dlouhá doba, abych se odrodil a nedokázal zapadnout zpátky. Možná ze začátku to chvilku bude trvat, ale nejde jen o náturu.“

Narážíte na jiné společenské zvyklosti, třeba, že se lidi všude klaní?
„To se musím zase odnaučit.“ (usměje se)

Stalo se vám, že jste se zapomněl?
„Vždycky v prvních dnech po návratu, než se člověk rozkoukal. Máte zažité, co se tam sluší a patří, děláte to automaticky, aniž byste si to uvědomoval. Zaplatíte u pokladny, poděkujete a zdvořile se pokloníte. Stejně tak v restauraci. Tohle se mi stávalo po návratu každý rok, pak na mě překvapeně koukali, co předvádím. Vždycky trvalo tak týden, než jsem si zvykl, že jsem zpátky doma.“

Tentokrát se vracíte natrvalo. Byl to jiný návrat než v předchozích letech?
„Vždycky jsem odletěl s kufříkem a zase se s ním vrátil. Teď jsem musel všechno poslat sem. Dřív jako hráč jsem zásilku vypravil lodí, to už nefunguje. Posílal jsem to poštou a v menších krabicích, což je drahé jako prase. Naštěstí náklady hradil klub. Za tři dny mi hlásili, že to mám doma v Čechách. Tady když něco pošlete poštou z Prahy do Brna, trvá to týden.“

Vítejte doma. Ale nic proti tomu, když v Suezkém průplavu uvízl obří šíf a ucpal ho, viďte?
„No, kdybych to posílal lodí, možná bych čekal doteď.“ (směje se)

Budete v tom pokračovat? Připravíte třeba do kabiny Motoru korejský salát kimči?
„Možná jo, uvidíme. Ale chci říct, že u nás to takhle nefunguje. Tam spolu lidi přes týden pracují v kanceláři, společně zajdou na oběd, a jakmile skončí, jdou třeba ještě na večeři. Žijí víc pospolitě. My se zdržujeme spíš doma, staráme se o děti, jsme víc v rodině. Jejich děti jsou celé dny ve školách, pak mají kroužky a vracejí se až večer. Korejci žijí rodinným životem vlastně jen o víkendech. My když máme v zaměstnání hotovo, chceme co nejrychleji vypadnout a jít domů. Oni i v rámci firmy tráví spoustu času spolu. I u toho jídla se chovají jinak. Tady si každý vybere svoje, tam se objedná pro všechny a každý si bere, co chce. Taky nevidíte, aby někdo seděl sám v restauraci. To je naprosto výjimečné.“

Na rozloučenou jste se zahájení Asijské ligy nedočkal, na konci vašeho prvního pobytu se nedohrála, protože Japonsko zasáhla vlna tsunami…
„To jsem už byl první sezonu asistentem trenéra. Letiště, ze kterého jsme po příletu do Japonska pokračovali dál na zápas play off, za několik hodin přestalo existovat. Měli jsme docela štěstí, protože jsme byli nedaleko. Zemětřesení přišlo víc, ale tohle byl úplně nejhorší zážitek.“

Ale jinak jste měl i obecně štěstí v tom, že jste v Koreji trefil ten správný čas?
„Působil jsem tam v době, kdy byl tamní hokej na vzestupu. Pamatuju, když jsme první rok začínali s panem Vejvodou, který nás do Koreje přivedl. S japonskými týmy jsme prohrávali třeba i o deset gólů. To se postupně otočilo, Anyang Halla byl nejúspěšnějším týmem Asijské ligy, za posledních pět let vyhráli čtyřikrát, jednou do toho skočil Sachalin. Reprezentace hrála elitní skupinu šampionátu, Japonci byli o divizi níž. Ale myslím, že se to vrátí zpátky, základnu a všechno ostatní má Japonsko větší. Zase to vezme pozvolný obrat. Měl jsem štěstí, že jsem přišel zrovna v tuhle dobu, ve správnou chvíli, kdy to šlo všechno nahoru, podporovali sport i kvůli olympiádě.“

Po olympiádě v Pchjongčchangu se vzestup zastavil?
„Ještě pokračoval, jenže koronavirus všechno silně narušil, tamnímu hokeji udělal silnou čáru přes rozpočet. Odnesla to Asijská liga, Japonsko má teď pět profesionálních týmů, které hrají jejich soutěž. Když to řeknu blbě, Asijská liga přinášela mnohem víc Korejcům než ostatním, Teď není a korejský hokej to posouvá zase dolů. Oni hráli všechny turnaje Hockey Challenge, to taky padlo. Pro ty kluky to znamená strašný krok zpátky. Korejci jsou strašně pracovití, trénují parádně, všechno. Ale chyběly jim herní zkušenosti. Díky tomu, že vznikla Asijská liga a její úroveň každý rok stoupala, že hráli Hockey Challenge, získávali zápasové zkušenosti a hodně se zlepšovali. Teď o to najednou přišli. Je otázka, jak dlouho to potrvá. Ale projevit se to musí.“

Korea se s pandemií vyrovnávala dobře. Asijská liga se zasekla vážně jen kvůli karanténě?
„To je hlavní zásadní opatření a zároveň největší brzda. Každý, kdo přijede do země, ať místní, nebo cizinec, do ní musí povinně na čtrnáct dní. Totéž v Japonsku. Karanténa probíhá tak, že jste opravdu zavřený doma. Nikam nesmíte, dvakrát denně se hlásíte hygieně, přes aplikaci posíláte údaje o zdravotním stavu, tělesné teplotě a tak dál. Nemáte šanci tomu uniknout. Všechno je jinak otevřené, restaurace tedy jen do deseti večer, u stolu můžou sedět nejvýš čtyři lidi. Všude se nosí roušky nebo respirátory, při vstupu do restaurace, veřejné budovy nebo obchodu se musíte přihlásit přes QR kód nebo se zapsat. To zavedli, když počty nakažených stouply přes čtyři stovky denně.“

Tolik záleží na jediném člověku?
„V Koreji ano. Tam to řídí několik bohatších rodin. Pan Chung je velice vážený a vlivný člověk. Asie je jiná. V Koreji záleží už na tom, kde člověk vystuduje. Hlavní jsou tři univerzity. Soulská národní, Yonsei a Korejská, přičemž poslední dvě podporují rovněž sport. Hokej, fotbal, ragby, basketbal a baseball, který je tam číslo jedna. Nicméně tyhle tři školy jsou vstupenkou do života. Automaticky dostanete práci v lepších firmách, dokonce vám zaručí určitý plat. Pokud jednu z těch tří škol nemáte, na startovní pozici jste znevýhodněný, je těžší proniknout mezi elitu. Ani v hokeji nejde Korejcům až tolik o nároďák – věnují se mu, aby se dostali do mužstev těch dvou prestižních univerzit a mohli na nich studovat.“

Na co budete nejraději vzpomínat?
„Právě na ty lidi. Byli bezvadní. A na korejský životní styl, který se hodně liší od našeho. Stravují se společně v restauracích, málokdo vaří doma. Na to jsem si zvykl rychle a líbilo se mi to.“

Podílel jste se už na změnách v kádru? Měl jste v nich svoje slovo?
„Všechny nové hráče probíráme v rámci sportovního úseku. Konzultujeme to od té doby, co jsme se domluvili na spolupráci. Rozhodující slovo přitom má Jarda Modrý.“

Motor po návratu mezi elitu vyhrál jen deset zápasů. Asi byste do toho nešel, kdybyste nevěřil, že to bude mnohem lepší. Je to tak?
„Určitě. Oslovilo mě, jak chtějí mužstvo budovat a jak se chtějí prezentovat. To byla první věc, která mě lákala. Druhou je úžasná fanouškovská základna, jakou v Budějovicích mají. Věřím, že se bude hrát zase před diváky a stadion bude pořád vyprodaný. Taky se těším na spolupráci s Jardou Modrým a Romanem Fouskem i kluky, kteří budějovický hokej zachránili. Ať to je Standa Bednařík, Petr Sailer, Aleš Kotalík, Roman Turek.“

Když se ohlédneme, ze šesti titulů Anyang Halla v Asijské lize jste se jako hráč nebo trenér nepodílel pouze na jednom. Vaše angažmá bylo velice úspěšné. Chápali vás v klubu, nesnažili se vás přesvědčit, abyste zůstal?
„Oni věděli, že chci skončit. Ale pouta jsem nepřetrhal úplně, máme dohodu, že pro ně budu jakýmsi ambasadorem. Před odletem domů jsem byl na obědě s panem Mong-Won Chungem. To je člověk, který to tam celé vybudoval. Teď dělal prezidenta korejského svazu, loni měl být uveden do Síně slávy IIHF, jenže kvůli covidu k tomu nedošlo. Povídal, že se neloučí, že se teď třeba rozdělíme, ale věří, že se ještě sejdeme. Říkal, že jsem jejich rodina. Klub existuje sedmadvacet let a já tam byl dohromady jedenáct. Uvidíme, co čas přinese. Druhá věc je, že panu Chungovi jako prezidentovi asociace končí volební období. Aktivit v klubu nechal, aby nebyl ve střetu zájmů, teď se do něj vrací. Otázkou zůstává, jestli ho to bude dál tolik zajímat.“

Co máte na mysli?
„Jeho snem bylo postavit mužstvo, které bude napřed nejlepší v Koreji, pak v celé Asii. To se mu povedlo. Potom byla jeho snem olympiáda, aby si na ní ti kluci zahráli. To se taky podařilo, Korea navíc postoupila do elitní skupiny mistrovství světa. Teď může nastat problém, v čem dalším dokáže Chung najít motivaci, čeho by ještě mohl s hokejem v Koreji dosáhnout. Mám trošku obavy, aby ho to nepřestalo bavit, kdyby se třeba znovu nerozběhla Asijská liga. Hrál s Kanadou, Ruskem, dalšími velmocemi, tyhle velké zápasy, teď by najednou měli Korejci zase hrát proti Číňanům nebo někomu takovému. Chung před sebou nemá vlastně nic, za čím by mohl dál směřovat, takže jde o to, aby si nenašel zase jiného koníčka.“