Hokej v Austrálii je na vzestupu. Začínají se ve větším budovat zimní stadióny, pracuje se na popularizaci a přináší to své ovoce. Pro lidi, kteří by chtěli australský hokej úplně odepsat, je třeba připomenout, že tam působil i trenér letošní úspěšné osmnáctky Jakub Petr.

Co všechno tedy v současné době v Austrálii děláte?
Jsem manažer zimního stadiónu v Adelaide, což je moje hlavní práce. Trénuji děti všech kategorií, pořádám své hokejové kempy, mezinárodní turnaje pro děti do třinácti let. Letos bych měl pořádat další turnaj, přihlásily se týmy z Japonska, Malajsie, Nového Zélandu a samozřejmě z Austrálie. Jsem asistentem trenéra reprezentace do dvaceti let a kustod u národního týmu dospělých.

Do Austrálie jste odcházel jako hráč. Jak jste se dostal k trénování?
Dostal jsem se k tomu náhodou. Jednou se stalo, že nepřišli trenéři na trénink dětí a já jsem zrovna končil svoji práci na zimáku. Chlapi se mě zeptali, jestli to s nimi nechci zkusit a tak jsem šel a už jsem u toho zůstal. Postupně jsem si toho přibíral víc a víc a pak jsem ještě začal trénovat ženský tým, jako hlavní kouč.

To jste šel rovnou automaticky dělat hlavního trenéra ženského týmu?
To ne. Nejdříve jsem dělal dva roky asistenta a loni už jsem byl hlavní trenér, když jsem vyhrál konkurz na toto místo.

Jaká je úroveň trenérů, kteří působí v Austrálii?
Většinou to jsou místní. Buď rodiče, nebo bývalí hokejisté. Je nezajímá trenérská kariéra, trénují prostě svoje děti. Každý z nich tam má trenérskou licenci C a s tím se dá fakticky trénovat všechno. Samozřejmě se tu dá vystudovat i B nebo A licence, ale tady to vůbec nepotřebujete, protože trenérů je tu nedostatek.

Takže to vypadá, že zájem o lední hokej v této zemi stoupá?
Rozhodně začíná stoupat. U nás v Adelaide je například zimní stadión plně obsazen a nemáme ani minutu ledu volnou. Teď je v plánu postavit do dvou let nový zimní stadión, který bude mít dvě haly.

Objevujete se dokonce jako asistent trenéra australského výběru U20. Jak jste se dostal k tomuto postu?
Jednoho dne, zrovna byl apríl, mi volal jeden známý, který dělal asistenta u nároďáku do dvaceti let a říkal, že se stal hlavním koučem a chtěl, abych mu dělal asistenta. Tak jsem ho odbyl s tím, že ať si srandu dělá z někoho jiného. On se nedal a volal mi druhý den znovu, že to myslí vážně. Tak jsem na to samozřejmě kývnul a byl jsem za to rád. On je z úplně opačného konce Austrálie z Perthu. Jsem rád za tu šanci co mi dal.

Přibližte českým fanouškům hokeje, jak funguje dvacítka v Austrálii.
Neděláme žádné kempy, jak je to zvykem tady. My musíme jezdit na zápasy, létat na turnaje a sledovat možné adepty. Vybereme tým dvaceti až pětadvaceti hráčů a s těmi jedeme týden před mistrovstvím světa na kemp někam do Evropy. Tam trénujeme a odtud jedeme rovnou na šampionát. Je to těžké i pro hráče, protože my trenéři máme připravenou taktiku, kterou chceme hrát a kluci se ji musí naučit do týdne. Hodně těžké pro nás je i to, že všechny země už mají po sezóně a hráči jsou rozehraní, ale my máme teprve před sezónou a někteří hráči vůbec třeba nebyli na ledě.

Jak probíhá komunikace mezi vámi a hlavním trenérem?
Většinou to dává dohromady hlavní trenér a ten vše zapisuje do systém booku, který rozesíláme hráčům asi měsíc před odjezdem, aby si alespoň mohli přečíst, co po nich budeme chtít. My dva jsme spolu většinou v kontaktu přes Skype. Tam si před kamerou malujeme věci na tabulky a konzultujeme to. Scházíme se jednou za dva měsíce na nějakém zápase a tam dva dny dáváme všechno dohromady včetně nominace, zranění a taktiky.

S dvacítkou jste byl na jednom šampionátu. Můžete nám popsat, jak takový turnaj páté nejvyšší skupiny vypadá?
Nejprve jsme byli v Helsinkách na soustředění a pak jsme letěli na šampionát do Španělska. Je to spíš jako takový obyčejný turnaj v Čechách, na zápas chodí kolem tří set lidí. Na finále Španělska s Koreou přišlo dokonce přes tisíc diváků. Naši soupeři byli Španělsko, Srbsko, Korea, Čína a Island. Španělsko a Korea jsou úplně jinde, ale s ostatními se dá hrát. Nakonec jsme hráli o bronz s Koreou a podlehli jsme 3:4. Já jsem byl spokojen, bylo to moje první mistrovství světa. Byl jsem spokojen i s týmem, s tím co předváděl na ledě. Turnaj byl dobře organizován, hráli jsme na nádherném zimáku.

Máte už nějaký ohlas z australského svazu na vaše umístění?
Po každém mistrovství světa musíme posílat na svaz hlášení, co jsme přesně den za dnem dělali. Pak musíme posílat hodnocení týmu i jednotlivých hráčů. Dostal jsem kontrakt i na příští rok, takže zřejmě byli na svazu spokojeni.

Další vaší prací je kustod u národního týmu mužů. Tam vám zase pomohla náhoda?
Před čtyřmi roky začal nároďák trénovat Čech Vladimír Rubeš. Já jsem se s ním seznámil, když hrál za Sydney. Pak jsme si volali a stali se z nás kamarádi. Jednoho dne jsem mu řekl, že kdyby potřeboval někoho na míchání vody, tak aby se mi ozval. On mi později zavolal, že jim vypadl kustod a já jsem to vzal. Teď to dělám druhý rok a vypadá to, že ještě chvíli tedy v Austrálii zůstanu.

Zúčastnil jste se již dvou šampionátů dospělých divize II. Zkuste porovnat úroveň hokeje?
První šampionát byl v Chorvatsku a tam jsme skončili čtvrtí. Na přípravném kempu jsme byli v Ostravě a hráli jsme přípravné zápasy s juniory Vítkovic a prohráli jsme. Pak jsme hráli se Sarezou Ostrava a taky jsme prohráli. Myslím, že bychom hráli vyrovnaně s David Servisem, ale ona se ta úroveň těžko porovnává. Můj odhad je, že vítězné Chorvatsko by v Čechách hrálo na špici druhé ligy a my spíše spodek.

Je vaše pozice u národního týmu mužů čistě kustod, nebo se zapojujete i do věcí okolo taktiky a trénování?
Loni jsem trochu pomáhal s tréninky a byl jsem i s týmem na ledě a letos vůbec. Znám svoji funkci a vím, co mám dělat. Občas se přijdou hráči zeptat na můj názor, tak jim ho řeknu.

Dá se tedy v nehokejové zemi jako je Austrálie uživit činností kolem hokeje?
Člověk musí chtít to dělat. Je strašně těžké vydělávat peníze kolem hokeje. Kdybych nedělal ty kempy a turnaje, tak bych nevydělal skoro nic. S jedním kamarádem jsme založili svoji „firmu“, pod kterou pořádáme turnaje, jmenuje se to In To Ice Hockey. Máme i svoje stránky, kde máme veškeré informace. Letos bych měl dvakrát dělat kempy v Abú Zabí. Pak už člověk dostane nějaké kontakty a už se to začíná rozrůstat a už ho zvou, aby udělal kemp u nich, zkrátka už je to lehčí. Začátky byly ale těžké.

Je současný větší zájem o hokej v těchto zemích znakem zájmu a větší popularity, nebo jen chvilkovou módní záležitostí?
Zatím těžko říct. Hodně lidí chce, aby to šlo nahoru, ale další to berou jen jako zábavu. Je v tom i politika. Je tam více zájmových skupin a je potřeba, aby se domluvily. Za tři roky co jsem v Austrálii vidím, že chodí více dětí, začíná se to více propagovat a dokonce se i nejvyšší soutěž vysílá v televizi. Myslím, že i lidi o to mají větší zájem.

Kdybyste měl tu možnost vrátit čas a znovu se rozhodnout, jestli odejít do Austrálie, nebo zůstal v Čechách, co byste zvolil?
Rozhodl bych se stejně a jel bych znovu. Když ta šance byla, tak jsem jel a udělal jsem nejlepší věc ve svém životě. Daří se mi a měl jsem samozřejmě hodně štěstí, v Čechách bych se tolik s hokejem nepodíval ani neužil.

Co byste chtěl se svojí kariérou udělat do budoucna?
Člověk může mít hodně plánů, ale často to dopadá jinak. Chtěl bych si v Austrálii udělat A licenci, abych mohl trénovat všude a pak to zkusit někam do světa. Nešel bych do Evropy, ale spíše do zemí, kde hokej teprve začíná. Určité kontakty už mám ve Spojených arabských emirátech, nebo na Novém Zélandě. Takže si myslím, že by mé kroky mohly vést někam tam.

Sledujete od protinožců dění v budějovickém hokeji?
Sledoval jsem všechno. Jsem z „Budějc“ a hrál jsem tam, mám tam hodně kamarádů. Myslím, že k odchodu Mountfieldu se schylovalo delší dobu. Letos to měli kluci strašně těžké. Neměli žádnou společnou letní přípravu a před sezónou byli jen tři týdny na ledě. Přeju všem hodně štěstí, hlavně klukům, kteří do toho vrazili na začátku svoje peníze. Mělo by se jim poděkovat za to, že v „Budějkách“ vůbec nějaký hokej je.

Josef Rezek, druhý zprava.

---

Dříve jsme uvedli:
Moje angličtina se už hodně zlepšila, hlásí Josef Rezek
V Austrálii se mi líbí, hlásí Josef Rezek
Josef Rezek: Hodně lidí druhou ligu podceňuje
Letos chceme až do finále, říká Josef Rezek

Unikátní příběhy - Motor má příznivce i v Mexiku či Austrálii