13.06.2007, Tomáš Zetek

Hrát za Budějovice? To vůbec nevylučuji, míní Stanislav Neckář

Č. B u d ě j o v i c e – Mohl si naplno užívat rodiny a konečně rozjet byznys ve velkém. Tak to vždycky chtěl. Hokej je ale magnet, který k sobě nelze otočit shodným pólem. Nikdy nepřestane přitahovat. To je příběh Stanislava Neckáře. Jednatřicetiletý odchovanec českobudějovického hokeje se po roční pauze vrací na led. „Nechtěl jsem si za deset let říkat, že jsem pro návrat neudělal všechno. Chci ještě zkusit hrát,“ tvrdí odhodlaně mistr světa z Vídně 1996 a držitel Stanley Cupu.

Bylo vám třicet, když jste řekl dost. Co se honí v hlavě hráči, který v tak nízkém věku skončí s hokejem?
Poslední tři roky jsem měl velké problémy s tříslem a hokej se mi úplně znechutil. Ne že bych ho neměl rád, ale zranění mě tak odradilo, až jsem se rozhodl, že přestanu hrát. Netušil jsem, jestli se k hokeji někdy vrátím.

Poprvé po pětadvaceti letech jste vystoupil z hokejového kolotoče. Neužíral jste se bez své “drogy“ nudou?
V Tampě jsem rozjel dvě firmy, takže to nebylo jen o tom, že bych seděl doma na zadku a koukal na televizi. Navíc manželka byla těhotná, čekali jsme třetí dítě. Já, ne že bych se do té doby nestaral o děti, ale začal jsem vstávat v šest hodin, vodit je do školky a tak. Život se určitě změnil, ale pořád jsem přemýšlel, jestli ještě budu moct hrát nebo ne. Nechtěl jsem si za deset let říkat, že jsem pro návrat neudělal všechno. Když tříslo bude opravdu tak špatný, že to nepůjde, tak skončím a budu vědět, že to prostě nešlo dál. Já si ale myslím, že to bude ještě dobrý.

Kdy vlastně přišel zlom v rozhodování k návratu?
Až ve chvíli, kdy jsem se sešel s Kordou a Pavlem Kubinou. Říkali to, co hodně lidí, že bych měl ještě hrát, jít na led. Našli jsme doktora, u kterého byl Korda s třísly. On měl také velké problémy a po operaci hrál nakonec ještě asi čtyři roky. Já jsem mu sice napsal smsku, že nikam nejedu, ale druhý den jsem mu volal, ať mi to domluví, že hned letím.

Vzhledem k vašemu optimismu tuším, že operace třísla se zdařila…
Nechal jsem operovat obě dvě třísla. Šlo vlastně o operaci tříselných kanálů. V nich byly porušené nervy. Doktorka mi ty nervy zastříhla, a tím pádem bych neměl cítit takovou bolest jako předtím.

Vy jste měl už v minulosti problémy s třísly?
Už jak jsme vyhráli Stanley Cup v roce 2004, tak jsem pociťoval bolesti. Měl jsem už před časem jednu operaci tady v Čechách, protože jsem měl v třísle velkou trhlinu, kterou mi sešívali. Rok to tak nějak drželo, ale pak se to zase vrátilo a bylo to horší a horší.

Teď už jste dlouho po chirurgickém zákroku. Cítíte se naprosto fit?
Není to špatné. Když jsem dřív jezdil na kole, tak jsem cítil divnou bolest v třísle, ale teď vůbec ne. Ale jak říkám, nechci nic uchvátat.

Když jste před dvěma lety vybojoval v dresu Českých Budějovic návrat do nejvyšší soutěže, spekulovalo se o vašem dalším působení na jihu Čech. Nakonec jste ale odešel do Södertälje. Extraliga pro vás nebyla dostatečná motivace?
Takhle bych to ani nebral, ale v Čechách už jsem hrál a pro mě je vždycky přínos jít do nové země. Hrál jsem dlouho v NHL, tady v Čechách extraligu i první ligu, takže jsem se rozhodl pro něco nového. Nebránil jsem se tomu hrát tady extraligu, ale měli o mě zájem ve Švédsku, tak se to nějak seběhlo, že jsem šel tam. Chtěl jsem to zkusit.

S kvalitou tamní soutěže jste byl spokojený?
Byl jsem překvapený, jak je tam hokej na úrovni. Sice se tam trochu více brání, ale byl jsem spokojený. Úroveň hráčů je tam velmi dobrá, to samé se dá říct o trenérech. Řekl bych, že se to hodně přibližuje k NHL.

Je tedy švédská Elitserien o poznání kvalitnější soutěží než česká extraliga?
Já bych nechtěl říkat, že to je lepší soutěž než u nás. Tady je plno výborných hráčů, kteří jsou na tom dobře technicky. Tam je spíš hodně dříčů, kluků, kteří musí makat pro mužstvo. Určitě bych řekl, že je to rychlejší, ale tady jsou zase podstatně techničtější hráči.

Po roce ve Švédsku přišla zpráva o konci kariéry. Opravdu to nešlo jinak?
Byl jsem v Tampě a měl i nějaké kontakty, ale všichni věděli o mém třísle, takže si nikdo neměl moc k tomu, aby mě podepsal. Měl jsem tři nabídky z Evropy a už bylo skoro hotové, že půjdu hrát do Švýcarska, ale nakonec z toho sešlo. Rozhodl jsem se, že zůstanu doma s manželkou a dětmi. Říkal jsem si, že třísla si třeba odpočinou, ale po čase jsem poznal, že to bude stejné. Operace byla nevyhnutelná, pokud jsem ještě chtěl hrát.

V současné době trénujete s Českými Budějovicemi, ale hlavním cílem je pro vás asi návrat do NHL, že? Už proběhla nějaká jednání?
Bavil jsem se s Bostonem a s Tampou. Mluvil jsem s manažerem a ten řekl, že do měsíce mi zavolá a dá vědět, co a jak. Co jsem četl, tak do kempu vždycky chodí tak čtyřicet lidí. Tenhle rok jich chtějí vzít snad jen dvacet sedm, takže místa tam asi nebudou. I když vím, že někteří obránci odešli a oni budou hledat hlavně obránce jako jsem já, do obrany. Už mě znají a pokud budou věřit v moje zdraví, tak si myslím, že šance by tam byla. Když ne, tak už teď mám některé jiné nabídky z Evropy.

A co třeba České Budějovice?
S panem Látalem jsem se chvíli bavil, ale zatím nevím, jestli vůbec někoho potřebujou do obrany. Ty nabídky byly znovu ze Švédska, kde jsem předtím hrál, z Finska a také z Japonska, kde mají hodně velký zájem.

Existuje tedy možnost, že byste si po čtrnácti letech zahrál nejvyšší českou soutěž v českobudějovickém dresu?
To vůbec nevylučuju. Je možný úplně všechno. Já jsem strašně rád, že mě tady nechali teď trénovat a že můžu být znovu s mančaftem. To mi chybělo. Není to jen o hokej. Je to i o tom být s klukama v šatně, zažít tu srandu. Tady se musím dobře připravit na kemp a pak se teprve uvidí, co bude.