Ještě předtím, než se v roce 1946 stadion s umělou plochou postavil, už se v Českých Budějovicích 35 let hrál hokej. Zdejší nadšenci byli odkázáni na vrtochy počasí, a tak se na plochách jako byla ta na slepém rameni Malše, na Sokolském stadionu nebo na tenisových kurtech místního LTC sice odehrály památné bitvy třeba i o mistra Čech, nebo postup do nejvyšší soutěže, ale také se velmi často nehrálo kvůli oblevě vůbec a zklamaní diváci odcházeli naštvaně domů.

1946: Zimní stadion ze zbytků synagogy

V parku Háječek se hrál hokej už před druhou světovou válkou, působil zde tým místních Němců. Po válce se právě toto místo ukázalo jako nejvhodnější pro stavbu umělé plochy. Na základy bylo použito i 900 kubíků suti ze zbořené židovské synagogy, která stála do roku 1942 přes ulici. A zrodilo se zde nakonec vlastně také posvátné místo, svatostánek nejpopulárnější české hry - hokeje. Slavný den prvního otevření nastal 27. října 1946, kdy se hrálo památné utkání místního AC Stadion s československou reprezentací. Hokej se díky novému stadionu stal okamžitě místním fenoménem, českobudějovičtí hráči šli díky pravidelnému tréninku ohromně nahoru a hned 4 z nich se stali už v roce 1949 mistry světa. Právě po tomto šampionátu se hrál v Českých Budějovicích i první mezistátní zápas, v němž Československo zničilo Rakousko 16:2! Za dva roky, 6. března 1951, se pak po výhře 5:3 se Sokolem NV Bratislava (dnešním Slovanem) na českobudějovické ledové ploše mohl slavit první a dosud jediný republikový mistrovský titul.


1957: Stadion v plamenech

Tohle bylo velké neštěstí! V únoru 1957 se stadion ocitnul v plamenech tak rychle, že někteří hráči stihli tak tak sami uniknout. Přestože hasiči, vojáci i dobrovolníci byli na místě opravdu rychle, ze stadionu toho mnoho nezbylo. Na obnovu umělé ledové plochy přišly dary od všemožných organizací i jednotlivců z celé země. Aby mohl Slavoj (tak se zrovna v té době náš klub nazýval) dohrát ligovou sezonu, musel si dokonce vypůjčit dresy, protože všechny sady shořely v kabinách. Do té doby ale bylo zázemí stadionu upřímně řečeno dosti provizorní a dostavba byla i bez ohně nutná. I díky požáru se tak možná dostavovalo dřív, než by na to došla řada při normálním chodu věcí. Díky obětavé práci mnoha brigádníků i samotných hokejistů se mohlo v říjnu 1957 chodit opět na hokej na stejném místě. A kapacita byla ještě větší, než předtím.