MADETA MOTOR ČESKÉ BUDĚJOVICE
26.06.2014, Matěj Mayer

V USA nejsou o tolik lepší trenéři, ale hráči na sobě víc pracují, říká Tomáš Pařízek

ČESKÉ BUDĚJOVICE — S hokejem začínal v Českých Budějovicích, kde na postu útočníka hrál až do osmé třídy. Neobvyklé rozhodnutí tehdejšího trenéra během zápasu mu však změnilo nejen post, ale ovlivnilo možná i jeho kariéru. Obránce Tomáš Pařízek se v následujících letech probojoval do reprezentace a nyní má za sebou už třetí rok v Americe, kde žije svým snem dostat se na některou z prestižních amerických univerzit. Usměvavý mladík v rozhovoru podrobně vypráví nejen o svém působení v zámoří, ale sděluje také zážitky a zajímavé postřehy o celém mládežnickém systému.

Málokdo může tak přesně říct, kde byl zlomový moment jeho kariéry. Na 11.10. 2008 a zápas žákovské ligy 9. tříd proti PZ Kladno asi jen tak nezapomenete, že?
Nepamatuju se. (smích)

Váš tehdejší trenér Bedřich Pastyřík posadil v poslední třetině všechny obránce a vy jste si poprvé v kariéře jako ortodoxní útočník zahrál obránce, vzpomínáte?
Samozřejmě si to pamatuju, tohle se nestává každý den, aby trenér posadil všechny obránce. Nemyslím si, že by to byl nějaký velký zlom, to se vlastně teprve uvidí. Určitě to ale byla změna, která mi sedla. Rozhodně mi to dalo nový impulz a bavilo mě to.

Český hokej má problém produkovat ofenzivní obránce, což právě vy splňujete. Myslíte, že byla vaše výhoda, že jste hrál dřív v útoku?
Určitě jo, od začátku se mi líbilo, že mám celé hřiště před sebou. Mohl jsem použít zkušenosti, které jsem měl s útočnou hrou. Na druhou stranu jsem měl, a pořád mám, problémy s bráněním. Ani fyzická hra není moje přednost, spíše se snažím hrát pozičně a sázet na dobrou podporu útoku.

Vraťme se ještě do Českých Budějovic. Po přesunu do obrany jste tu odehrál další dvě sezony a v té druhé jste si svými výkony v kategorii staršího dorostu dokonce vysloužil pozvánku do reprezentace.
Byl jsem na jednom turnaji na konci sezony s reprezentací U17. Myslím si, že se mi dařilo a i tehdejší trenér Jiří Veber se mnou byl spokojený. Slibovali mi dokonce, že mě vezmou na nějaký kemp v další sezoně s osmnáctkou, ale to se nestalo. Mrzelo mě to, protože jestli to chcete v hokeji někam dotáhnout, tak byste v osmnáctce měl být. Přeci jenom na juniorskou extraligu tolik skautů nechodí a možnost dostat se někam výš je tedy malá.

„Odešel jsem do zámoří, protože jsem chtěl změnu“

Takže už jste pokukoval po angažmá v zahraničí? Jaké byly okolnosti vašeho odchodu?
Já jsem mohl ve starším dorostu zůstat ještě jednu sezonu, ale letní přípravu jsem absolvoval s juniorkou, kde jsem taky chtěl hrát. Když se začalo trénovat na ledě, tak už jsem dostával určité signály od tehdejšího manažera pana Krátošky, že se se mnou počítá spíše do staršího dorostu. S rodiči a agentem jsme pak vymýšleli, co dál a nakonec jsem se rozhodl pro odchod do Ameriky. Chtěl jsem změnu a myslel jsem si, že mě to třeba někam posune.


Co se dělo pak? Nebyl jste z nového prostředí nervózní?
Měl jsem velkou výhodu, že jakmile jsem nasedl do letadla, tak ze mě všechno spadlo. Nevím, jak je to možné, ale zkrátka mi bylo všechno jedno. Na letišti jsme se pak nemohli najít s člověkem, který mě vyzvedával, ale nakonec všechno dopadlo dobře.

Kde jste bydlel?
Bydlel jsem v rodině, která spolupracovala s týmem. V začátcích mi nejvíc pomáhal můj první kouč Mark Yates, který je nyní skautem juniorského týmu Halifax Mooseheads. Chtěl bych mu hrozně moc poděkovat za to, jak se o mě staral. Trávili jsme spolu celé dny a stále mi vlastně dělá osobního trenéra a rádce. Stali se z nás velcí kamarádi, kterými jsme dodnes.

Ve škole jste angličtinu měl, takže předpokládám, že jste se aspoň na základních věcech domluvil.
S angličtinou to bylo krušné. Přijedete tam, myslíte si, že aspoň něco byste mohl rozumět, ale zjistíte, že je to stejné, jako kdybyste přijel do Afriky. Nejvíc mluvit jsem se pak naučil mezi klukama v šatně, kde je uvolněná atmosféra a nemusíte se bát něco říct. Bylo to určitě lepší, než kdybych šel hned do školy, kde bych musel mluvit formálně.

První sezonu jste odehrál v dresu New England Jr. Huskies v ESHL. Jak jste se přizpůsoboval odlišnému stylu hry?
Nejdříve to bylo samozřejmě úplně něco jiného, protože hřiště bylo mnohem menší. Zezačátku jsem měl problémy s tvrdou hrou, na kterou jsem nebyl zvyklý. Navíc kvalita soutěže nebyla úplně na špičkové úrovni.

Chodil jste první rok někam do školy?
Ono to bylo trošku složitější. Když jdete hrát hokej do Ameriky, tak dostanete turistické vízum na rok, se kterým nemůžete nic. Nemůžete dělat řidičák, ani chodit na střední školu, takže jsem musel najít nějakou alternativu. Nakonec jsem od ledna začal chodit do jedné školy, která byla takovým ekvivalentem střední školy a byla zakončena americkou maturitou. Ta se skládá z pěti předmětů – čtení, psaní, matematiky, vědy a sociálních studií, což jsou vlastně dějiny Ameriky. Samozřejmě se za to musí platit, myslím, že to bylo nějakých 120 dolarů.

„Když nejste dost dobrý na draft, musíte si najít jinou cestu“

Jak to vypadalo po sezoně? Chtěl jste zůstat v Americe nebo jste zvažoval i jiné možnosti?
Hlavně bych chtěl říct, že ten první rok mě hodně poznamenal. Když jsem tam jel, tak jsem si myslel, že budu hrát rok v Americe, pak ze mě každý „spadne na zadek“ a budu někde brát velké peníze. Ale když jsem viděl, jak tam tím všichni žijí, jak se každý hráč chce dostat na univerzitu… Tam jsem pochopil, že musím změnit přístup a začít to brát vážně, pokud chci mít šanci, že se budu někdy hokejem živit. Když v osmnácti nejste dost dobrý na to, aby vás draftovali, tak se musíte zkusit prosadit jinak a já jsem pochopil, že přes univerzitu ta šance je.


Druhou sezonu jste se tedy vrátil do zámoří a hrál jste v týmu Islanders Hockey Club v soutěži USEHL. Jak jste se tam dostal?
Já jsem hned v létě po sezoně objížděl různé try-outy klubů USHL (United States Hockey League), což je nejvyšší americká juniorská soutěž, ale neprosadil jsem se. Tak jsem zvažoval, co dál a přišla nabídka z USEHL (United States Elite Hockey League), což byla nově vzniklá soutěž pod hlavičkou tzv. AAA Hockey. To je dorostenecká soutěž, která je rozdělena na různé divize podle kvality. Hráči z jejich nejlepších týmů pak zásobují juniorské soutěže a dříve v ní hráli třeba takový hráči jako Sidney Crosby nebo Nathan MacKinnon. Islanders byli vlastně ten samý tým, za který jsem hrál v první sezoně, změnilo se pouze vedení a název. Bylo to dobré řešení především proto, že na zápasy chodilo hodně skautů a mohlo mě to tedy někam posunout.

Jaká je vlastně šance se přes try-out dostat do USHL? A jak taková „zkouška“ probíhá?
Oni se touto cestou spíš snaží vydělávat peníze, a pokud vás nemají vyhlédnutého z dřívějška, tak šance dostat se do týmu je malá. Jeden try-out stojí kolem 200 dolarů, což ale Američanům nedělá žádný problém zaplatit. Rozdělili nás tam na šest týmů po třech lajnách a po nějaké době byl „cut“, při kterém vyřazovali nejhorší hráče. Na konci se k nám přidali hráči týmu, ve kterém jsme byli na zkoušce a hráli jsme mezi sebou tzv. All Star Game. Na konci trenéři přinesli na papíře konečnou soupisku.

„Když se poprvé ozvaly univerzity, začal jsem o nich přemýšlet“

Pojďme mluvit o vaší druhé sezoně. V čem pro vás byla největší změna?
Hned na začátku sezony přišly první ohlasy z univerzit, kdy se o mě začala jedna univerzita zajímat. Pro mě to znamenalo opravdu hodně, protože jsem zjistil, že bych na to měl. V té chvíli jsem to poprvé začal brát vážně a řekl jsem si, že by to bylo opravdu super, kdyby se mi to povedlo. Postupem času jsem se dostal do kontaktu i s některými věhlasnějšími univerzitami, ale nebylo to nic konkrétního.


Jak jste byl herně se sebou spokojený v této sezoně?
Myslím, že druhá sezona se mi opravdu povedla. Největší pokrok jsem udělal asi v obranné hře, na které jsem opravdu hodně pracoval. Podařilo se mi taky nabrat nějaká kila, což mě jako obránci taky pomohlo.

To už se dostáváme k vaší poslední sezoně za mořem, kterou jste odehrál v týmu Connecticut Yankees, jak jste se dostal do tohoto týmu?
Po sezoně jsem zkoušel ještě jeden kemp do USHL, ale už jsem věděl, že budu spíše opět směřovat k soutěži na východě USA. Navíc mi bylo devatenáct let a to je pro USHL už poměrně dost. Měl jsem dvě nabídky z USPHL Premier z týmů Islanders a Connecticut. Islanders měli věhlasného trenéra a celkově určitě lepší podmínky, ale vzhledem k finanční stránce jsem dal přednost Connecticutu, kde mi nabídli lepší podmínky.

Takže jste dostal slevu? Jak to, že někdo platí více a někdo méně?
V podstatě by měli platit všichni v týmu stejně kvůli udržení amatérského statusu a tudíž možnosti jít na univerzity. Jen někteří hráči dostanou slevu ať už z výkonnostních důvodů a nebo z nějakých jiných.

Má na to vliv třeba i kvalita týmu, který se o vás zajímá?
Například Jonáš Ťoupal hrál loni stejnou soutěž za tým South Shore Kings. To je špičkový tým, který má dlouholetou tradici a hrála v něm spousta špičkových hráčů. V posledních letech to byl třeba Jimmy Vesey, který se odtud dostal na Harvard, hrál na mistrovství světa juniorů a byl draftovaný. Takže třeba v tomto týmu je těžší se dostat mezi nejlepší hráče a dostat slevu.

Fungovala nějaká spolupráce mezi týmy v USPHL Premier a NHL?
V lize hrají týmy Philadelphia Flyers a P.A.L. Junior Islanders, kteří spolupracují se stejnojmennými kluby NHL. Dál tuto soutěž hraje Portland Jr. Pirates, který spolupracuje se stejnojmenným týmem farmářské AHL. Od příští sezony to bude také můj bývalý klub Connecticut, který bude nově spolupracovat s New York Rangers.

Vraťme se ještě k vaší poslední sezoně v Connecticutu. Jak se vám dařilo?
Náš tým byl vlastně úplně nově vytvořený, ale přesto si myslím, že jsme sezonu rozehráli dobře. Měli jsme tým složený hlavně z malých a rychlých hráčů a přitom jsme měli snad nejmenší hřiště v lize, takže to nemohlo fungovat. Nejprve jsme se pohybovali uprostřed tabulky, ale před Vánoci jsme prohráli nějakých jedenáct zápasů v řadě, čímž jsme se dostali mezi tři nejhorší mužstva. Po Vánocích přišly trejdy, kdy trenér poslal pryč hodně hráčů, kteří nepasovali do kabiny, ale vůbec nám to nepomohlo. Měli jsme štěstí, že jsme měli snad nejlepší gólmany v lize. Oba se dokonce dostali do nejprestižnější univerzitní soutěže NCAA. Jako tým jsme nakonec skončili poslední z devíti s tím, že osm mužstev postupovalo do play-off. Mě osobně se dařilo a myslím, že jsem se hodně zlepšil. Díky tomu jsem se dostal do kontaktu i s těmi nejlepšími univerzitami.

„Boston College mě pozvali na jejich zápas, bylo to fantastické“

Povídejte, jak přesně k tomu došlo.
Bylo to hlavně díky tomu, že se mi podařil jeden turnaj. My vlastně v sezoně hrajeme 48 zápasů, takže s každým z těch osmi týmů jsme se utkali šestkrát. Dvakrát se hraje doma, dvakrát venku a dvakrát na tzv. „showcasech“. Spočívá to v tom, že všechny týmy se o víkendu sejdou na jednom místě a hrají proti sobě. Je to skvěle vymyšlené, protože vše samozřejmě probíhá před zraky skautů. Mě se právě na jednom z těch „showcasů“ hodně zadařilo a díky tomu jsem se dostal do kontaktu s Boston College.


To je přeci jedna z nejprestižnějších univerzit vůbec, jak to probíhalo dál?
Je to určitě jedna ze tří nejprestižnějších hokejových univerzit v Americe, takže to bylo naprosto fantastické! Jejich zástupci mě pozvali na jejich zápas a po něm jsem se šel seznámit s trenéry a prohlédnout si kabinu. Při zápase měli na střídačce pět trenérů a i jejich zázemí bylo úplně perfektní. Jen trenéři pro sebe měli obrovskou moderní šatnu, celé to bylo na úplně profesionální úrovni. Utkání mělo vysoké tempo a sledovat hráče jako je Johny Gaudreau, to opravdu neomrzí.

Takže máte před novou sezonou motivaci?
Určitě mi to hodně pomohlo. Když v sezoně hodně prohráváte, tak chuť do hokeje se samozřejmě ztrácí a tohle mi vrátilo zpět motivaci. Uvědomuju si, že mě teď čeká poslední juniorská sezona, takže teď v létě hodně dřu.

Často vás můžeme vidět ve ViVa Fitnes, takže předpokládám, že na další sezonu se připravujete právě tam.
Přesně tak. Připravuju se s Františkem Bombicem, se kterým trénujeme hlavně výbušnost. Zaměřujeme se na nohy a střed těla, což jsou pro hokej nejdůležitější partie. Věřím, že budu na sezonu výborně připraven. Jinak tam mám taky brigádu, protože ViVa Fitnes patří Luboši Robovi a mojí sestře Lucii, která mi ve všem hrozně moc pomáhá a za to jsem ji ohromně vděčný. I za to, že si můžu přivydělat. (smích)

Před odletem za moře jste chodil na gymnázium J.V. Jirsíka, stihl jste si dodělat maturitu?
Po složení americké maturity jsem tohle zatím neřešil. Potřeboval bych si dojít na úřad, kde by mi měli maturitu z USA uznat, ale musel bych ještě dodělat zkoušku z českého jazyka.

Co vy a angličtina po třech letech strávených v Americe?
Teď už je to úplně v pohodě. Po takové době člověk ani neví jak, a najednou začne mluvit jako by tam žil od narození.

Dělal jste i nějaké testy na prověření vaší úrovně?
Testy jsem dělal až teď a bylo to proto, abych se mohl ucházet o studium na univerzitě. Dělal jsem tzv. TOEFL, což je test, který ukazuje, jestli je vaše úroveň dost dobrá na to, abyste mohl studovat na univerzitě. Většina státních univerzit z něj požaduje aspoň 79 bodů, já jsem měl 84, takže jsem to zvládl. Dělal jsem i zkoušky SAT, které jsou takovým ekvivalentem českých SCIO testů. Je to tedy test studijních předpokladů, ve kterém se hlavní důraz klade na angličtinu a matematiku. V tomto testu měl 1310 bodů z 2400 a to zkrátka na některé univerzity stačí, ale na některé třeba nemusí.

Proč jste skládal zkoušky na univerzity už teď, když letos plánujete ještě angažmá v juniorském týmu?
Ty testy mají platnost nějakých pět let, takže je dobře, že jsem si to udělal dopředu. Hlavně z toho důvodu, že kdyby mě chtěla nějaká univerzita, tak si lehce zjistí, jestli splňuju jejich hranici pro přijetí. Případně si můžu testy kdykoliv udělat znovu.

„Váš klub vám nesmí nic dávat, jinak ztrácíte amatérský status“

Předpokládám, že vás museli v Americe finančně podporovat rodiče, je to tak?
Je to tak, rodiče mi posílali peníze a z toho jsem žil. Tam nesmíte cokoliv dostat třeba ani od agenta. Já vlastně ani nesmím mít agenta, protože vás berou, jakože máte profesionální smlouvu a ztrácíte tak amatérský status. Váš tým vám samozřejmě nemůže nic dávat, ani jakoukoliv odměnu. Oni třeba ověřují i v České republice, jestli jste někdy bral peníze. Kdyby zjistili, že jo, ztrácíte status amatéra a tím pádem nemůžete ani na univerzitu. Jediná výjimka je u výstroje, kterou vám mohou dát, pokud ji ovšem dostane celý tým.


Jak probíhají tréninky v Americe, byly v něčem odlišné?
Tréninky mají určitě větší nasazení. Na druhou stranu mě nebavilo trénovat přesilové hry, protože byly hrozně jednotvárné. Patnáct až dvacet minut jsme stáli ve třetině a pokaždé šla střela přes beky. Jinak jsme měli vždycky od deseti hodin trénink na ledě, který trval hodinu a půl. Poté jsme měli pauzu na oběd a následoval ještě jeden trénink v posilovně. Končilo se většinou v patnáct hodin a pak jsme měli volno.

Není to trochu málo? Místní junioři trénují na ledě i na suchu většinou dvakrát denně.
Tam je tak obrovský rozdíl v nasazení, že další trénink nepotřebujete. Navíc jsme měli v týmu 27 hráčů, takže soupiska byla úplně plná. My jsme při každém zápase měli minimálně 6 hráčů na tribuně a ti se furt točili. I když se třeba nejlepšímu hráči nepodařil zápas, tak v dalším seděl. Všichni musí bojovat o místo, o to, aby mohli v dalším zápase nastoupit.

„Když byl špatný trénink, spoluhráči se poprali a trenér byl šťastný“

Můžete to nějak rozvést?
My jsme třeba na koncích tréninků občas bruslili, ale já si myslím, že to bylo úplně zbytečné. Ten trénink měl totiž takové tempo, že to nebylo vůbec zapotřebí. Když už jsme ale bruslili a někdo si ulevil, tak to nebylo tak, že by ho napomenul trenér, ale přímo spoluhráči! To se samozřejmě stávalo minimálně, protože nikdo si nedovolil to vypustit. Kolikrát se třeba stalo, že se na tréninku strhla bitka. Například když byl špatný trénink, hráči byli naštvaní, došlo k nějakému souboji a dva hráči se začali řezat. Trenér byl šťastný, že se někdo naštval a jelo se dál. Myslím, že jsme měli takových deset bitek při tréninku za celou sezonu. Navíc jsme po každém tréninku měli v šatně takový soud, při kterém si postupně každý vzal slovo a mohl dát komukoliv pokutu za to, že nemakal.

Jaké jsou vaše poznatky o blokování střel a bitkách?
Myslím si, že o blokování střel je to tam hrozně moc. Kladou na to daleko větší důraz než u nás, protože vědí, že pokud nechají obránce vystřelit od modré, je to vždycky velké nebezpečí. My jako obránci skoro nemáme čas na „golfák“, protože se k nám útočníci rychle stahují. Co se týče bitek, tak ty jsou zakázané. Všichni hrajeme s celoobličejovým krytem, protože týmy za případná zranění platí pojistky. Samozřejmě se občas někdo popral a dostal za to většinou trest do konce zápasu.

Můžete zkusit sdělit svoje postřehy, co se týče práce s mládeží tady a v zahraničí?
Hlavně bych chtěl říct, že nesouhlasím s tím, jak se tady pořád hledá něco, co je špatně. Trenéři, že jsou špatně vzdělaní a tak podobně. Podle mě dělají trenéři u nás možná dokonce větší práci, než trenéři v Americe. Je to hlavně tím, že tam je prostě hráčů hrozně moc a konkurence je obrovská, takže každý na sobě o dost víc pracuje. Ale když na to nemáte, tak se na vás trenéři v Americe spíše vykašlou a vezmou někoho jiného. Pracuje se jen s těmi největšími talenty.

Kdy se vracíte do Ameriky a v jakém týmu budete hrát další sezonu?
Tréninkový kemp začíná 27. srpna, takže pár dní předtím tam už chci být. Budu tedy hrát opět USPHL Premier, ale tentokrát za tým Bay State Breakers.


Dříve jsme uvedli:
Krcho a Kutiš: Při play-off vyvěšovali naše portréty
Sociální sítě

Start sezony se blíží! První přípravné zápasy čekají Motor už za pár dnů a vstupenky na ně jsou už v prodeji! ??Těšíme se na...

40. narozeniny slaví obránce Aleš Kranjc. V ČB 1 sezona, 56 zápasů, 2 góly (oba vítězné, 1 v přesilovce), 14 kanadských bodů, 6...

Využijte možnosti poslat svůj dotaz trenéru Jaroslavu Modrému ??hcmotor.cz/otazky.asp?od=…Na našem webu pak najdete i fotogalerii...

Je tu další motorácký offline rozhovor! Využijte možnosti zeptat se JAROSLAVA MODRÉHO na to, co vás zajímá. Hlavní trenér Motoru...