Příležitost vidět Aleše naživo měli i příznivci Motoru díky naší dubnové soutěži o lístky na koncert Vypsané fixy v Albrechticích. Tam také začal vznikat tento rozhovor, ve kterém Aleš prozradí nejen detaily o své hudební dráze, ale hlavně svůj neobvyklý příběh pražského skalního fanouška Motoru.

Pojďme nejdříve představit Aleše Zenkla jako hudebníka, než se dostaneme k hokeji. Zdědil jsi muzikantské geny?
Asi jo, ale bylo to takový schovaný. Máma pracovala normálně v kanceláři a táta prodával celý život s bagry jedný nejmenovaný americký značky. Dostával jsem od něj modýlky bagrů a různý reklamní blbinky, což byla tehdy pecka. Ale vzpomínám si, že jsme občas zpívali v autě, a to šlo všem pěkně, a pak jsem objevil v rodinným archívu fotky táty, jak hraje v kapele na kytaru. Hráli prý pět let, takže nějaký základ tam je.

V polovině devadesátých let jsi se stal členem skupiny Tichá dohoda, kapely tehdy velmi populární. Co tyhle roky znamenaly pro tvoji kariéru?
Musím říct, že zásadní věci. Naskočil jsem ve dvaceti do tehdejší hudební extraligy a poprvé se mi stalo, že jsem nemusel dělat nic jinýho, než hudbu. Taky jsme se v Dohodě seznámili se zpěvačkou Blankou Šrůmovou, se kterou jsme později udělali dvě desky, což byl vlastně můj začátek v produkování. Hráli jsme super koncerty a já mohl chodit na konzervatoř, která mi byla o dost blíž, než strojní průmyslovka, kterou jsem dělal předtím. Tam mi po půl roce ujel vlak a já tři a půl roku nevěděl, o čem si tam povídaj. Vůbec nechápu, jak mi mohli dát maturitu.

Když Tichá dohoda skončila, stal se z basáka producent. Proč jsi upřednostnil práci ve studiu před hraním?
Ono to tak nějak vyplynulo. V tý době jsem už nehrál v Tichý dohodě, ale s Proudem Martina Kučaje, a ten odjel do Kanady a už tam zůstal. Začal jsem tedy dělat grafika ve firmě na vitamíny pro zvířata a fotil třeba koně a dělal krabičky výrobkům a docela mě to bavilo. A po večerech si hrál s hudebníma prográmkama a točil si písničky. Hrát na basu je fajn, ale je to jen zrnko celý věci a mě moc lákalo například aranžovat písničku, nebo hrát si se zvukama. Pak jsme se viděli s Blankou a řekli si, že bychom mohli něco zkusit udělat spolu. Což se taky stalo, a tak jsem byl ve studiu a dlouhou dobu neodehrál žádný koncert a vůbec mi to nechybělo. Zvláštní, to by se mi teď už asi nestalo. Když album vyšlo, zavolal mi Meky Žbirka, že ho slyšel a že bychom spolu mohli něco natočit. To byla úplná bomba.

A tahle spolupráce od té doby trvá. Miroslav Žbirka je dnes už legenda československé hudební scény, jak se pracuje s takovou osobností ve studiu?
V podstatě si musíte na Mekyho desku vzít rok volno. Nejdřív děláte aranže písniček a o nich se pak diskutuje. Když už potom nějaká projde, je to vážně pocit vítězství. Pak se ve studiu točí nástroje, to je celkem klidná část procesu. Ale pak nastává mix a to je náročný období. Řeší se každý půldecibel a někdy si říkáte, že už je z vás úplný blázen. Nakonec prožijete opojný pocit, když tu desku držíte v ruce.

Poté, co se Michal Hrůza rozešel s Ready Kirken a pustil se na sólovou dráhu, ses opět vrátil na pódium jako stálý člen skupiny. Jak vzniklo tvoje angažmá v Kapele Hrůzy?
Produkovali jsme s mým kolegou Honzou Horáčkem album skupině Lety mimo a všechny písničky byly jasný, jen jednu s názvem „Velbloudi bloudí“ jsem pořád neslyšel a když se zeptal, co to vlastně vůbec je, odpověď byla, že neboj, že uvidím. Pár dní před mixem donesli stopy písničky, která zněla jako nějaká hudba z pouště a jako hosta si pozvali právě Michala Hrůzu. Tak jsme se seznámili a zjistili, že on pochází z kraje, kde my máme chalupu. A je to hodně specifický kraj (Frýdlantsko, pozn. aut.), který pochopíš jen, když ho dobře znáš. Od tý doby jsme si občas jen tak zavolali. Když jsem se dozvěděl, že Michal staví svojí kapelu, napsal jsem mu smsku, jestli nezajdem na kafe a on mi odepsal, jestli s ním nechci hrát. A to jsem přesně chtěl.

Aktuálně máš za sebou jako host Vypsané fixy šňůru k její nové desce Krásný smutný den. Baví tě tahle změna?
Baví a hodně. Každý, kdo byl na koncertě Fixy ví, že to je energetická pecka. Hodně jí vydáš, ale mraky ti jí lidi pod pódiem vrátěj. Krása. Sice zrovna dneska, když děláme rozhovor, tak máme za sebou čtyři koncerty a musím se přiznat, že jsem se nešetřil ani po nich. Ale co, vyspím se jindy.

Ostatní členové Fixy jsou z Pardubic, frontman Márdi je velký fanoušek Tesly, kytarista Mejla za ni v juniorském věku dokonce hrál. Jak se žije fandovi Motoru mezi tesláckými rowdies?
Po kapelách je rozsetých víc bláznů do hokeje a během sezóny probíhá mezi námi celkem hustá hecovačka. Franta Vrána ze Tří sester je fanoušek Kladna, dost často jsme na zápasy Motoru s Kladnem chodili spolu. No a teď budeme moct chodit zase, což mu tedy nepřeju. S Márdim jsem byl párkrát v Pardubicích, ale to mě dost nebavilo, jelikož tam Motor dostal většinou nakládačku. Jednou šel dokonce se mnou jen tak na zápas do O2 Areny se Slavií a říkal, že bude talisman Motoru. A byl. Klaplo to na nájezdy. Ještě mě napadají Fenek a Zemánek z Wohnoutů, to jsou zarytý slávisti.

Čímž se dostáváme k budějckému hokeji. Ty jsi Pražák, takže se nabízí jasná otázka: Proč Motor a ne Sparta, nebo Slavia?
Celkem častá otázka. Když mi bylo pět, tak bylo doma nějaký dusno a táta se mě zeptal, jestli nepůjdeme spolu třeba ven. A šli jsme na hokej. Hrála Sparta proti Motoru a táta prohlásil, že je trapný fandit Spartě, když jsme z Prahy. Byl to vlastně nevinný vtípek, ale mně to zůstalo. Blbý je, že jsem na Motor mohl chodit jen na jejich venkovní zápasy na Slavii, nebo na Spartě. Celkem často jsem jel i do Budějovic, ale to je hodně časově náročný. Ale například první zápas obnovenýho Motoru s Kladnem jsem si nemohl nechat ujít. Škoda, že v 1. lize žádný klub z Prahy není, ale popravdě si myslím, že tam klub s takovou tradicí a zázemím nemá co dělat. Takže si přeju a hlavně klubu brzký návrat do extraligy.

Ten pád do 1. ligy není v novodobé historii Motoru první. S předchozím sestupem v roce 2004 a baráží s Jihlavou se pojí jedna historka, ve které kromě tebe figuruje Motor i Vypsaná fixa. O co šlo?
Tehdy jsem se jel na baráž s Jihlavou podívat, objednal si hotel a čekal, jak je Motor smete. Po prvním utkání jsem si říkal, že smůla, ale mužstvo bylo v totální depce a nebylo schopný dát Jihlavě gól. Bylo to děsný trápení a nekoukalo se mi na něj dobře. Během série mi zavolal manažer Vypsaný fixy, že si jejich basák zlomil ruku a jestli bych si nezahrál, že mají koncerty s jednou slavnou polskou kapelou a že je nemůžou zrušit, ale že se hraje už druhý den. Docela dilema. Zaplacenej hotel, konečně volno, hokej, anebo přijmout novou výzvu s kapelou, kterou jsem neznal. Nakonec jsem se rozhodl pro Fixu a odjel se učit přes noc písničky. Koncert dopadl výborně, na rozdíl od baráže s Jihlavou.

To je bohužel pravda, nicméně hokejový pánbůh na Motoráky nezanevřel a hned v další sezóně jim připravil nezapomenutelnou podívanou. Díky výluce v NHL se v týmu představila celá řada slavných odchovanců budějckého hokeje, kteří tým dovedli k postupu. Jak vzpomínáš na tenhle ročník?
Parádní období. První lajna byla skvostná. Prospal, Dvořka, Pletka, Ference, Martínek a Eda Turek v bráně. Základní část byla brnkačka, byla radost se na ně dívat. Moc by mě zajímalo, jak by dopadli v extralize. Podle mýho měl tehdy Motor jedno z nejsilnějších mužstev v zemi. Stejně od nich ale byla frajeřina, že i v 1. lize do toho šli a nehráli jinde.

Pro mě osobně byl pátý, postupový, zápas baráže v Jihlavě asi největším zážitkem mojí fanouškovské „kariéry“. Který zápas Motoru tobě zůstal nejvíce v paměti?
Nejvíc jsem trpěl v sérii s Chomutovem. Mám jednoho kamaráda, který je z Litvínova a do jedný hospody, kam chodí, chodili i hokejky Chomutova. Vyprávěl mi, jak si na Budějovice věřili. Rozhodně to nechtěli dát zadarmo. A taky nedali. Takže za nejvypjatější zápas považuju poslední v týhle sérii v Budvar aréně, kdy Motor vyhrál v prodloužení, když rozhodčí vyloučil snad půlku Chomutova, což pro ně muselo bejt krutý. Ale je pravda, že čistě zrovna nehráli.

Po návratu do extraligy asi nikdo neměl přehnaná očekávání, ovšem nově složený tým pod trenérem Jandačem dokráčel až do semifinále. Předpokládám, že na zápasech se Slavií v Sazka Aréně jsi tehdy nechyběl?
Období s Jandačem mám asi úplně nejradši. Jako trenéra ho mám hodně rád. Ale na zápasech se Slávií jsem nebyl, jelikož jsme zrovna jeli šňůru s Mekym po Slovensku a byli tam měsíc. Naštěstí skoro všude měli ČT, tak jsem sledoval utkání v televizi a musím říct, že jsem tím ostatní docela zblbnul, takže se už pak se mnou koukalo docela dost lidí, který hokej normálně moc nezajímá.

Tým zaznamenal tři semifinále v řadě, pak ale přišlo několik let stagnace a vše vyvrcholilo loni přesunem licence do Hradce Králové. Sledoval jsi celou kauzu?
To víš, že sledoval. Nejdřív jsem byl úplně v klidu a říkal si, že to není možný jen tak přestěhovat celý mužstvo za léto do jinýho města. Pak začla houstnout atmosféra a přehazovala se vina z jedný strany na druhou, a to mi došlo, že je zle. Ale asi je vše, jak má být, jelikož když jsem se dozvěděl, kdo se klubu ujal, kdo ho povede a kdo do něj dal peníze, měl jsem z toho radost. Vidím v tom čistý zájem.

Už jsi zmiňoval, že jsi byl v hledišti na prvním utkání „nového Motoru“ s Kladnem. Teprve tam byl představen nový název klubu, spekulovalo se o návratu k různým historickým názvům. Co jsi říkal tomu, že budeme mít opět Motor? Mimochodem, vyrazit ve všední den z Prahy do Budějc na přátelák je taky celkem dobrý úlet...
Jasně nejlepší možná volba. Stejně to pro všechny pořád Motor byl a při utkáních to byl nejfrekventovanější pokřik. A musím se přiznat, že jsem vždycky trpěl kvůli dresům. Třeba ten s tím minulým logem byl prostě otřesnej a nikdy bych si ho nekoupil. Naštěstí jsem měl ještě úplně starý, originál hraný s Jirkou Novotným na zádech. Ten docela šel, ale nový s Motorem je prostě parádní. A zápas s Kladnem jsem spojil se čtyřmi dny na Slapech, takže to bylo fajn volno.

Ta premiérová sezóna po sportovní stránce nevyšla tak, jak bychom si všichni přáli. Na přízni fanoušků Motoru se to ale vůbec neprojevilo, měl jsi možnost tu velkou euforii zažít i na mistrovských zápasech v průběhu sezóny?
Popravdě jsem si říkal, že postupně opadne. Na začátku mi bylo jasný, že maj lidi velkou radost, že klub nezaniknul, a tu euforii úplně chápal. Ještě ke všemu jsou Budějce vážně hokejový město. Ale že vydrží celou sezónu a že bude plno i na play-out 1. ligy, to jsem vážně nečekal. Takto podporovat mužstvo, když nehraje nic moc, to se u nás moc nevidí. Klobouk dolů před fanoušky. Minulou sezónu jsem byl třeba v Berouně a tam bylo snad dvě stě lidí. Proti atmosféře z Budvar Arény je to docela skok. Ale tak sto deset z nich fandilo Motoru, takže jsem si to v kotli nakonec dost užil.

Po jednom koncertu jsi mi na baru říkal, že tvůj sen je nahrát hymnu Motoru. Marně vzpomínám na opravdu povedenou hymnu sportovního klubu, častokrát ty pokusy skončí spíš jako velký propadák. Řekl bych, že klubová hymna je snad ten nejtěžší úkol, který může muzikant dostat. Vidíš to taky tak?
Sen to je. Hymnu Motoru bych si vážně přál udělat. Těžký to taky určitě je. Když si pustím většinu hymen českých klubů, je to peklo. Všechno to zní jako hodně špatná písnička od Kabátů. Přesto si myslím, že se dá udělat hymna klubu inteligentně a na úrovni s dobrým textem. Třeba hymny klubů NHL jsou super. Vlastně dobrý, kytarový písničky. Třeba se mi ten sen někdy splní.

Návrat do extraligy nebude jednoduchý úkol a i největší optimisté po počáteční euforii uznávají, že to může i pár let trvat. Nebo si myslíš, že by se to mohlo povést třeba hned v nadcházející sezóně a co bys do ní Motoru popřál?
Když teď sleduju dění kolem posil, není to žádný sci-fi poprat se o postup už příští rok. Hodně nahrává rozšířená baráž. To je pro klub teď dar z nebes. A přál bych to vážně všem i sobě. Mám rád tu hru a v extralize se prostě hraje lepší hokej a líp se na něj kouká, což si tady lidi zaslouží. Takže Motor do extraligy hned. A pak samozřejmě časem titul. Ten většina z nás nikdy nezažila. To je moje přání. Skromný viď?

Tak úplně ne, ale mohla by to být docela pěkná tečka za naším povídáním. Málem bych zapomněl, jak vlastně dopadl ten zápas na Spartě, kde jsi tenkrát byl s tátou? Vyhráli jsme?
To si pamatuju naprosto přesně. Motor tehdy vyhrál 2:1. Byla to ta klasická, legendární sestava s Lálou a Caldrem. Někde na chalupě na půdě mám ještě schovanou vstupenku, na kterou jsem po zápase ten výsledek dopsal. Proto si ho pamatuju.

Díky za rozhovor a doufám, že se brzy potkáme v motoráckém kotli.
Tak určitě!

---

Dříve jsme uvedli:
Herec Jiří Mádl: Já a Motor? Jsem jak Bruce Willis na čekačce!
Krasobruslař Tomáš Verner: Jak hrajeme my, Budějčáci, tak fandím!