23.03.2014, Michal Špírek

Herec Jiří Mádl: Já a Motor? Jsem jak Bruce Willis na čekačce!

Jako herce zná sedmadvacetiletého budějovického rodáka celá republika. Ale že Jiří Mádl válel i v hokeji, to už jen tak někdo neví. Až vážné zranění ukončilo jeho život sportovce a vrhnul se na uměleckou dráhu. Hokej ale nikdy úplně neopustil a drží palce Motoru. „Ještě aby ne, vždyť jsem Budějčák,“ říká rezolutně Mádl. A nemuselo zůstat jen u fandění…

Jiří Mádl a hokej, to jde celkem k sobě, mám pravdu?
Hokej jsem několik let hrál a je to vlastně jediný sport, který se mě stále tak nějak drží. S hokejem jsem začal proto, že se mi hrozně líbila jedna hráčská kartička, Russe Courtnalla, na které fakt vypadal jako takový novodobý rytíř. Dal jsem se nejdřív na hokejbal, to mi bylo asi osm let. Docela mi to začalo jít a nakonec jsem se přihlásil i na hokej.

Kde jste hrál a na jakém postě?
Hrál jsem za DDM České Budějovice, jen asi ve třech zápasech jsem naskočil i za budějovické HC. Na hokejbale jsem začínal jako obránce. Jenomže na hokeji více záleží na tělesné konstituci a tak jsem šel do útoku.

Jak na hokejová léta vzpomínáte?
Z několika pohledů. Vesměs dobře. Zažil jsem skvělé sezóny, kde jsme byli fakt tým. Ono to zní jako fráze, ale byť se mi individuálně dařilo, tak jsem si hlavně užíval té týmové radosti. My jsme tedy moc nevyhrávali, ale když se to povedlo, tak to pak stálo za to. Ale byly i horší časy, kdy jsem zažil dnes tolik probíranou protekci v českém hokeji.

Povídejte.
Jeden trenér obcházel táty, jestli jako nedají sponzorský dar, a když ne, tak si synové mohli jít sednout. Já takhle nehrál půl roku. Ti kluci o tom ani většinou nevěděli, mně to táta řekl, abych věděl, proč nehraju. Myslím, že je důsledkem podobných praktik, proč je na tom český hokej nyní tak špatně. My jsme se nestali horšími hokejisty, ale my jsme na tom hůř morálně. Hokej už nemůže být doménou třeba kluků z chudších rodin, měst, jako bylo Kladno či Litvínov. Mám pocit, že se z toho stal takový sponzorský sport. A proto jsme na tom tak, jak jsme. Ale abych jenom nenadával, těch dobrých trenérů jsem taky zažil několik. Tímto je zdravím.

Postihlo vás i vážné zranění ruky, kvůli kterému jste s hokejem skončil, je to tak?
No to také, ale to bylo možná i znamení, abych dál neztrácel čas. V patnácti jsem začal hrát za juniory, na speciální povolení, na začátku druhé sezóny se mi pak stalo to zranění, snad v nějakém přáteláku. Bylo v tom ale více věcí, ta záležitost s trenéry měla za následek to, že jsem byl poprvé v životě úplně zlomený. Ztratil jsem motivaci a hokej šel stranou. Naštěstí mě zachránili trenéři Fišer s Jílkem a vytáhli si mě do juniorky. Ale v hlavě už jsem začal přemýšlet i o něčem mimo hokej.

Kdyby se to nestalo, angažoval byste se v hokeji dnes více?
Asi jo, ale já bych nebyl tak dobrý, abych se tím živil dál. Měl bych asi klidnější, ale rozhodně míň zajímavý život. Hrál bych nějakou prd soutěž a k tomu studoval, jako to dělala spousta mých kamarádů. Měl jsem tehdy nabídku i na odchod do Rakouska, do nižší soutěže, hrát na smlouvu. S kamarádem nás chtěli, vyhlédli si nás do nějakého přeboru a vím i, za kolik to mělo být. (úsměv)

Ale co poslouchám, tak takové to co by kdyby ve vás je.
Napadá mě to, ale vůbec ne v tom směru, jestli bych se třeba neměl lépe. Jsem rád za to, co dělám, asi to tak mělo být. Teď můžu poznávat spoustu zajímavých lidí, spoustu věcí si zkusím. Tam by to byl jen hokej, hokej a zase hokej. Což je na jednu stranu fajn, já ten sport miluju, je to moje číslo jedna. Ale takhle můžu víc osobnostně růst.

V čem by vás život hokejisty přece jen lákal?
(přemýšlí) Tak je to takové jasnější, co máš dělat. Člověk žije zdravě, má tu partu, ví víceméně, co ho čeká, za to herectví je taková nejistota, zvlášť pro mě, když jsem na volné noze a nejsem nikde zaměstnaný. Ale já bych fakt neměnil, dělám práci svých snů.

Nyní působíte v týmu HC Olymp Praha sestaveného ze známých osobností…
No, kluci by spíše řekli, že ne. Za minulý rok jsem totiž odehrál dva zápasy a jeden trénink. Zaprvé jsem měl něco s koleny a zadruhé jsem připravoval svůj film Pojedeme k moři, který se mimochodem celý točil v Českých Budějovicích. A to byl rok příprav, masakr, totální full-time. Ale ještě předloni jsem byl na ledě třikrát týdně, teď jsem fakt z formy. (úsměv)

Co se týče filmu Pojedeme k moři, tak se prý snad musela ve scénáři měnit věta kvůli stěhování českobudějovického extraligového klubu?
Ano, já jsem tam totiž původně chtěl mít větu, kdy ústřední postava, kluk, mluví o svém městě a říká: „Bydlíme v Českých Budějovicích, městě hokeje a piva.“ Co si budeme povídat, ono je to pořád město hokeje, ale tenkrát se moc nevědělo, co jak bude, a já se bál, aby to neznělo trochu jako provokace. A budějovické pivovary náš budějovický film vůbec nezajímal. Tak šla celá věta do kelu. Škoda.

Myslíte, že byste někdy mohl něco vytěžit z toho, že jste nejlepším hokejistou mezi herci v republice?
No, to je zajímavá otázka. Asi jo. Teď budu poprvé v životě hrát hokejistu. Má se to jmenovat Správný dres, půjde o televizní film, který sice hokejisty trochu paroduje, ale moc se na to těším. Poprvé v životě hokej v herectví využiju. A možná i naposled.

Proč naposled, až se bude v budoucnu točit film o hokeji, tak první volba bude asi jasná.
Hm, to asi jo. Mám pocit, že nejen v Čechách, ale celkově ani z cizích herců neznám nikoho, kdo by hrál hokej.

Takže Hollywood pomalu volá.
Leda až budou dělat autobiografický film třeba o Martinu St. Louisovi (172 cm vysoký, pozn. autora) nebo Theo Fleurym (168 cm), ty bych si možná mohl střihnout. (smích)

Filmů o hokeji je obecně málo. A ještě méně se jich povede alespoň tak jako americký Zázrak na ledě nebo ruský snímek Legenda 17. Proč myslíte, že tomu tak je?
Ono je to na plátně trochu nuda. Podle mě se nelze ubránit tomu, že ten film bude takový plakátek. Sport je totiž nejzajímavější tím, že to není fikce, u něj je nejzajímavější to: Tady a teď. Zatímco život není připravená hra, hraná podle předem daných pravidel. Takže člověk může jít právě formou fikce a prošlapat si spoustu cestiček. Hokej se musí také špatně točit, hledat ty správné záběry, je to tak rychlá hra, tak při zemi, že je pro filmové ztvárnění dost nefotogenický.

Držíte palce týmu ČEZ Motor, našel jste si čas navštívit jeho zápas?
Jasně, to víte, že jo. Vždyť jsem Budějčák!

Já na vás totiž vím jednu věc. Že jste byl blízko tomu za Motor letos v jednom zápase nastoupit.
A podepisoval jsem kvůli tomu i smlouvu, což bylo hrozně vtipné. Byly tam klauzule o startech za reprezentaci, o odchodu do NHL. Pořádně jsem to pročítal, nechtěl jsem být samozřejmě nijak limitovaný, kdyby mě povolali do repre (smích).

A na to nastoupit byste si opravdu troufnul?
Znáte takové ty filmy, kdy už je ten tajný agent v ústraní, má odslouženo, ale najednou ho začnou přemlouvat, on nechce, ale protože je v sázce ohrožení státu, tak nastoupí do služby? Tak to jsem teď já, Bruce Willis na čekačce.

Jen jestli by to pak nebylo jen rozbruslení a sednout si na zápas na lavici?
To bych nastoupil! Co nastoupil, já bych dal gól! Říkali mi, neboj, maximálně na dvě střídání bys tam šel. A já byl uražený (smích), jak jako dvě, jak jako maximálně. Minimálně!

A byl by to splněný sen, ne?
Jasně. Já ale třeba i reprezentoval ČR na exhibici v Rusku, kde hrála lajna legend, bývalých hokejistů, doplněni o umělce či politiky. Plný stadion CSKA Moskva, hymna, dobré to bylo. Já toho s hokejem nakonec dosáhl více, než jsem čekal.

V dubnu uvede Jiří Mádl do kin svůj snímek Pojedeme k moři. Půjde o jeho režisérský debut, k filmu napsal i scénář. Kulisy vytvořilo prostředí Českých Budějovic, které na zachycení ve filmovém příběhu čekaly dlouhých čtyřicet let. Hlavním hrdinou je jedenáctiletý Tomáš, který dostane k narozeninám kameru a rozhodne se natočit film o vlastní rodině. Herecké role ztvárnili například Ondřej Vetchý nebo Jaroslava Pokorná. ČEZ Motor přeje filmu Pojedeme k moři hodně štěstí a mnoho spokojených diváků!