04.02.2013, Jakub Musil

Trefil mě zadkem přímo na koleno, vzpomíná Soudek na nepříjemné zranění

Č. B u d ě j o v i c e - Po návratu ze zámořské juniorské ligy měl plnit roli bojovného a dravého útočníka. Prokletí jménem marodka, které budějovický tým od začátku sezony provází, však udeřilo i na něj. Už v 11. kole utrpěl ve Zlíně nepříjemné zranění kolene, které bohužel patří do kategorie dlouhodobých. Rehabilitace ale zatím probíhá úspěšně a minulý týden si tak Robin Soudek mohl opět po dlouhé době obout brusle.

Můžete přiblížit jaké máte zranění a jak k němu vlastně došlo?
Jedná se o zranění pravého kolene a stalo se to 12. října při zápase ve Zlíně, kdy se mi protihráč - konkrétně Zdeněk Okál – ohnul, když jsme se míjeli a trefil mě zadkem na koleno. Bylo to v okamžiku, kdy jsem to nejméně čekal, udělal jsem prakticky salto a prasklo mi v koleni.

Co se vám v tu chvíli honilo hlavou? Tušil jste, že je zle?
Když jsem cítil, co se v tom koleni stalo, tak jsem věděl, že to bude dlouhodobé. Samozřejmě jsem přemýšlel, zda je sezona pryč nebo jestli se to dá nějak zachránit. Bohužel se opravdu ukázalo, že to bude chtít více času.

Ten zákrok se udál někdy ke konci třetí třetiny, za poměrně rozhodnutého stavu 3:0 pro vás. Myslíte, že v tom byl nějaký úmysl?
Oni to někdy v téhle části zápasu přestali unášet a jak já ho znám z Kanady, kde jsem proti němu hrál, tak si myslím, že on je toho schopný. Docela bych si troufl říct, že to úmysl byl.

Zajímal jste se o to, jestli za ten zákrok dostal nějaký dodatečný trest?
Slyšel jsem, že udělal stejný zákrok zápas předtím s Kometou na Leoše Čermáka. Tam se to obešlo bez zranění, u mě už bohužel ne. Údajně se podávala stížnost na disciplinární komisi a tam řekli, že kdyby to udělal ještě jednou, tak už by tam nějaká sankce byla....

Robin Soudek při letní přípravě

Musel jste podstoupit nějakou operaci?
Musel jsem jít na artroskopii, ale specifický být nechci. Jen řeknu, že tam toho bylo trošku víc než u nějakého jednoduššího zranění.

Kdy operace proběhla a jak moc jste se poté mohl zapojovat do tréninku?
Operaci jsem podstoupil 2. prosince a poté jsem se po domluvě s doktorem a lidmi z klubu řídil podle rad operujícího lékaře. Po operaci trvá zhruba 7 týdnů, než se to dostane do stadia, kdy můžete jít na led, takže zatím jsem byl asi třikrát na ledě a dneska (30.1. – pozn. autora) se chystám jít poprvé s klukama. Pokud mi to samozřejmě trenéři dovolí.

Jak tedy vypadala vaše příprava během té doby, co jste nemohl na led?
Jediné, co jsem vlastně dělal do té doby, než jsem mohl na led, byla posilovna. Zátěž na nohy jsem žádnou dělat nemohl, protože tam hrozilo nebezpečí dalšího úrazu. Chodil jsem tedy za naší fyzioterapeutkou, paní Martou Fixovou, se kterou jsem dělal speciální posilovací cviky, které jsem v rámci té rehabilitace dělat mohl.

Bylo tohle zatím vaše nejvážnější zranění?
Těžko říct, jestli nejvážnější. Já jsem měl problémy i s levým kolenem, pak jsem měl otřes mozku, operaci ramene, takže už toho bylo víc.

Zatím je asi předčasné o tom mluvit, ale nemyslíte si, že vás to zranění bude limitovat v tom smyslu, že se ze začátku budete bát chodit do soubojů, aby se vám to znovu nevrátilo?
Já už jsem těch zranění pár měl a nikdy jsem od té svojí hry nějak neustoupil, takže si myslím, že to pořád budu ten starej já (úsměv). Akorát samozřejmě ten první zápas nebo spíš první střídání a první souboj bude asi člověk trochu opatrnější. I když neúmyslně, ale v té hlavě to podvědomě je. V tomhle asi nebudu jiný než ostatní, ale jestli to vydrží první souboj, tak už to bude dobrý.

Právě v zápase ve Zlíně, při kterém jste se zranil, se poprvé v sestavě objevil Andrew Ference a v dalších zápasech se postupně zapojili i další posily z NHL. Zřejmě vás mrzelo, že si s těmito hráči nemůžete zahrát, je to tak?
Samozřejmě. Já se navíc s většinou z těch kluků znám. Ještě když s nimi trénoval táta (Karel Soudek, pozn. autora), já jsem byl malej a když mamka pracovala, nebo mě zkrátka nemohla hlídat, tak jsem šel s taťkou do posilovny a tam jsem se bavil s těma klukama, který byli o deset let starší než já, takže si samozřejmě ze mě dělali akorát srandu (smích). Vencu Prospala znám tedy hrozně dlouho a když jsem hrál v Americe, tak jsem zase v létě měl individuální přípravu společně s Milanem Michálkem. Teď jsem s nimi stihl asi pět tréninků a s Andym jsem si zahrál dvě třetiny. Určitě by mi pomohlo, kdybych si s nimi mohl zahrát, ale takový je život. Stalo se, co se stalo a musíme jít dál.

Jak to s vámi vypadá dál, stihnete do konce sezony ještě nějaký zápas?
Na tohle bohužel nejsem schopný odpovědět. Jak jsem říkal, jestli mě dnes pustí trenéři, tak bych to zkusil s klukama na ledě a pak se uvidí. Zaprvé jsem ještě nebyl schopný udělat toho moc na nohy a posílit ty svaly, které jsme samozřejmě přes tu pauzu ztratil. Vůbec tedy nedovedu odhadnout a nechci spekulovat o tom, co bude dál...

Pokračování rozhovoru s Robinem Soudkem o zámořské juniorské lize a hokejových bitkách přineseme v některém z příštích článků.