12.01.2011, Miroslav Mayer

Jednu dobu jsme měli hodně dobrý tým, vzpomíná Filip Turek

Č. B u d ě j o v i c e - Pamětníci nedávné historie jistě pookřejí, řekne-li se jméno Turek. Jako první se vybaví brankář Roman, ale ti starší vzpomenou i vytáhlého útočníka s číslem 8, který odehrál v Českých Budějovicích řadu sezon. Dvakrát se dostal s týmem do semifinále extraligy a byl členem nejproduktivnějšího útoku extraligy Král - Turek - Bartoš. Hrál hokej i ve Finsku a Švédsku a kariéru zakončil v loňském roce na Slovensku. Nyní nastartoval novou kariéru, trénuje budějovický starší dorost.

První extraligovou sezónu jste odehrál, když vám bylo sedmnáct let. Kdo vás vytáhl do prvního týmu?
Do áčka si mě tehdy vytáhl trenér Uher. Byl jsem z toho hodně vyplašený a hráčům jsem vykal. První zápas jsem odehrál v Trenčíně. Hned druhé utkání jsme hráli doma s Plzní a bylo to v televizi. Povedlo se mi dokonce dát gól a ještě jsem na dva nahrál. Na tohle utkání si pamatuji více než na to první.

V Českých Budějovicích jste odehrál za třináct sezón 507 zápasů a dal jste 153 branek. Který ročník považujete za nejlepší?
Jednu dobu jsme tu měli hodně dobré mužstvo. Byla škoda, že jsme v semifinále prohráli se Vsetínem. V boji o třetí místo jsme pak porazili Kladno. To jsme byli hodně silní. Byl tu Roman Turek, Luboš Rob a Roman Horák. Z mého pohledu - hrál jsem tady ve dvou dobrých útocích. Nejdříve to bylo s Voštou a Györim a potom s Králem a Bartošem. S nimi jsme dokonce byli nejproduktivnější útok celé extraligy. Na tyhle útoky vzpomínám nejčastěji.

Po tomto úspěšném období jste odešel hrát do Finska. Jak k tomu došlo?
Končila mi tady smlouva a říkal jsem si, že bych to zkusil někde v zahraničí. Dostal jsem nabídku z Blues Espoo ve Finsku. Nevzpomínám na to rád. Šli jsme tam tenkrát tři Češi, ještě Lukáš Zíb a Jirka Zelenka ze Sparty. Vybral si nás tamější manažer. Když jsme tam přišli, tak ten chlap ze zdravotních důvodů odstoupil. Nový manažer nám řekl, že bude chtít kanadské hráče. Takže my jsme tam přišli a věděli jsme, že vůbec nebudeme hrát.

Co jste v té situaci dělal?
Začali jsme si hledat něco jiného. Všichni jsme věděli, že skončíme. Já si našel hned angažmá ve Stockholmu v AIK. Tam to bylo super. Otočilo se to o sto stupňů. Byl tam bezvadný trenér, který mě měl rád. Byl jsem pořád na ledě a byl jsem nejlepší střelec mužstva. To bylo dobré angažmá.

Dařilo se vám, ale přesto jste po roce odešel jinam. Co se stalo?
Už jsem měl připravenou smlouvu na dva roky. Jenže my jsme tenkrát spadli do druhé ligy a mně se nechtělo hrát druhou ligu. To by byl krok zpátky. Takže jsem se vrátil domů.

Vrátil jste se zpět do Českých Budějovic. Byla to jasná volba, nebo jste měl i jiné nabídky v české extralize?
Měl jsem více nabídek, ale nakonec jsem se rozhodoval mezi Spartou a Českými Budějovicemi. Mně se nějak nechtělo do Prahy. Sparta tehdy uhrála titul, ale já šel sem. Už se stalo a nelituji toho.

Podruhé jste se tedy objevil v českobudějovickém dresu. Jaké bylo druhé angažmá v mateřském klubu?
První sezona ještě byla vcelku dobrá a do play off jsme šli z pátého místa a vypadli jsme právě se Spartou. Další ročník byl ale pak ten, co se spadlo.

Tehdy jste skončil v týmu po deseti zápasech a dodnes fandové nevědí, proč jste vlastně odešel.
Dneska to beru jako pozitivní krok. Nakonec mi to pomohlo. Už jsem se tu cítil trochu okoukaný a neměl jsem motivaci. Cítil jsem, že potřebuji změnu.

Přesto jste nekončil dobrovolně, ale byl jste odejit. Jak to konkrétně probíhalo?
Měl jsem tady tehdy nejlepší platové podmínky a my jsme tenkrát vyhráli jeden zápas z deseti. Chodili jsme k manažerovi průběžně na pohovory, kde se to řešilo. Mně se pak zeptal, jestli jsem ochoten jít s platem o třicet procent dolů a já jsem mu řekl, že ne. Už jsem věděl, že se můžu pomalu sbalit. Jednoho dne jsme přišli do šatny a řekli mně, gólmanu Hudáčkovi a Rudovi Suchánkovi, že končíme.

Jak jste na to v tu chvíli reagoval?
Nejdříve jsem byl naštvaný. To by byl asi každý. Pak to ze mě ale spadlo. V kabině byla už taková ponurá atmosféra. Mísily se ve mně pocity naštvanosti a úlevy. Nejdříve mi řekli, že prostě končím. Než jsem dojel domů, tak mi volali z Třince a ze Zlína, jestli bych tam nešel hrát. To bylo během chvíle. Klub mě nakonec nechtěl pustit zadarmo a chtěl za mě náhradu. Takže jsem čekal asi měsíc.

Nakonec jste konec sezóny odehrál ve Vítkovicích. Jak jste se tam dostal?
Vítkovice mě tenkrát koupily. Hned tu první sezónu se mi dařilo. Budějovice hrály první ligu a já extraligu, takže jsem si polepšil. My jsme tam hráli play off. Byla stávka v NHL a všechna mužstva byla nabitá. Vítkovice tehdy hrály semifinále se Zlínem. Na tohle angažmá vzpomínám rád.

Přestože se vám dařilo, hned další sezónu jste měnil dres ještě jednou a odešel na Slovensko. Proč?
Mně ve Vítkovicích končila smlouva a stále se nevědělo, jestli se bude hrát NHL, nebo ne. V Evropě bylo tehdy hodně hráčů. Už během play off za mnou přijeli ze Zvolenu. Tehdy tam hrál Stano Jasečko a Babka, to byli bývalí spoluhráči z Budějovic. Dostal jsem takovou nabídku, která se nedala odmítnout. Moc se mi tam nechtělo, ale nabídka byla tak dobrá, že jsem podepsal na dva roky a odešel jsem tam. Bylo mi třicet tři a nakonec jsem tam byl až do osmatřiceti, pět let.

I poslední sezóna ve Zvolenu vám bodově vyšla. Proč jste se tedy rozhodl skončit a uzavřít hráčskou kariéru?
Poslední sezóna už nebyla taková. Už jsem tam byl pět let a neměl jsem motivaci. Přijel jsem na zápas, dal jsem si nohy na pytel a seděl jsem a čekal. Pak jsem se oblékl a šel jsem hrát. Už mě taky bolela záda a ruka. Byl jsem s ní na operaci, dva měsíce jsem nehrál a znovu jsem se do toho dostával. Musel jsem makat navíc, abych se vrátil do formy. Říkal jsem si, jestli to mám ještě v osmatřiceti vůbec zapotřebí. Už jsem to měl prostě v hlavě. Do toho přišel mužstvo trénovat Bokroš a s tím jsem si vůbec nerozuměl.

Hrál jste federální ligu, českou ligu, švédskou, finskou a nakonec slovenskou nejvyšší soutěž. Která byla nejkvalitnější?
Všechny ty ligy byly zhruba úrovní stejné. Finská liga je jiná. Hraje se tam kanadský styl, kde se nahodí puk a pak se to řeže. To není můj šálek kávy. Česká a švédská liga je podobná. Švédi jsou hodně šikovní hráči. Jsou dobří na puku, chytří a umí bruslit i kombinovat. Svoji kvalitou byla asi nejlepší.

Co můžete říct o slovenské lize? Ta je u nás dost podceňovaná.
Největší rozdíl mezi českou ligou a slovenskou je určitě v zázemí. Mají tam hodně starých stadiónů a chodí málo lidí. Když jsem začínal, tak tam ještě chodilo hodně diváků, ale teď tam mají hodně nízké návštěvy. Nechce se jim dávat peníze, když je tam tak špatné zázemí. Tím ovšem trpí i úroveň. Pokud nechodí lidi, tak to vypadá strašně. Jsou tam i dobré zápasy a i utkání o ničem. V přípravných duelech jsme české týmy poráželi. Slováci berou souboje s českými mužstvy hodně prestižně.

Ukončil jste svoji hráčskou kariéru a přesunul se na trenérskou lavičku mládeže v Českých Budějovicích. Kdo vás oslovil s nabídkou na tuto práci?
Oslovil mě Radek Ťoupal a nabídl mi to. To byla i jedna z věcí, proč jsem na Slovensku skončil. Mohl jsem ještě hrát třeba za Tábor nebo Písek, ale už se mi nechtělo. Možná bych konec oddálil o rok nebo o dva, ale už by nemusela být nabídka na trénování. Vzal jsem kouče a udělal jsem dobře.

Jaký je to pocit, postavit se poprvé na střídačku jako trenér?
Nejdříve se člověk musí rozkoukat a zjistit co a jak. Je třeba si připravovat tréninky a je to prostě změna. Myslím si, že jsem to v pohodě zvládnul. Musím říct, že mě to baví. Snažím se připravovat tréninky, aby to kluky bavilo a aby tréninky nebyly nudné. Snažím se hráče vést, aby byli šikovní na puku.

Kde vidíte největší problém českého mládežnického hokeje?
Ve světě jsou dnes hráči na puku strašně individuálně silní a výborně u toho bruslí. V tom máme nedostatky. Kluci jsou spíše atleti. Největší problém je v bruslení a v individuální technice.

Foto: www.isport.cz