19.08.2009, Miroslav Mayer

Jiří Lála, českobudějovická legenda, slaví 50 let!

Č. B u d ě j o v i c e - Legenda československého hokeje Jiří Lála oslaví 21. srpna padesáté narozeniny. Jeho hokejová kariéra v Československu je spjata hlavně s Motorem České Budějovice. Většina hokejových příznivců si vybaví jeho gól do prázdné branky na MS v Praze v roce 1985. Nejlepší střelec v dějinách českobudějovického hokeje, jeden z nejlepších hokejových střelců naší historie pracuje nyní v reklamní firmě. “Jsem potěšen, že mě lidé poznávají a pamatují si mě,“ říká Jiří Lála.

Úspěchy Jiřího Lály

- Mistr světa z Prahy 1985
- Nejlepší útočník mistrovství světa 1983
- Mistr československé a švýcarské ligy
- Nejlepší střelec Československé ligy 1980/81 (40 gólů)
- 6. nejlepší střelec mezi českými hráči s 620 brankami (89 v reprezentaci, 297 v české lize, 230 v německé lize a 4 ve švýcarské lize)
- 14. nejlepší v Klubu hokejových střelců deníku Sport, celkem 386 gólů (297 v lize, 89 v reprezentaci)

STATISTIKY:
Československá liga: 14 sezón / 565 bodů (297+268)
- za České Budějovice: 12 sezón / 460 bodů (233+227)
- za Duklu Jihlava: 2 sezóny / 105 bodů (64+41)
Reprezentace: 198 zápasů / 89 gólů

Rozhovor s legendárním Jiřím Lálou

S hokejem jste začínal v Soběslavi. Kdy jste přišel do Českých Budějovic a kdo vás sem přivedl?
Já jsem hlavně šel do Českých Budějovic hrát fotbal. Tenkrát se tady hrála nejvyšší juniorská soutěž, a proto jsem sem šel. K nám domů přišel pan Kaucký a domluvili jsme se, že bych mohl hrát i hokej, a tak jsem hrál i nejvyšší juniorskou soutěž v hokeji. Jeden rok jsem vydržel hrát obě soutěže a pak zvítězil hokej.

Co nakonec rozhodlo pro hokej?
Rozhodlo hlavně to, že se tady hrála nejvyšší hokejová soutěž a ve fotbale ne. Ve fotbale jsem byl v té době dál, protože už jsem hrál za mládežnické národní mužstvo a v hokeji jsem zatím v reprezentaci nebyl.

Vzpomenete si na první utkání v nejvyšší soutěži a na váš první gól?
Musím říct, že je to hrozně dávno a že si na to nevzpomínám. Do prvního mužstva mě tehdy v sedmnácti letech vytáhl pan Bartoň a pamatuji si, že jsme jeli na turnaj do Polska. Já se dozadu moc nedívám, ale můj táta mi vedl kroniky, a tak mám spoustu výstřižků a fotek. Musím si najít čas a prolistovat to.

Pak jste nastoupil na vojnu do Dukly Jihlava. Jak na tohle období vzpomínáte?
Tenkrát se tak nějak domluvilo, že bych měl hrát v národním mužstvu ve dvojici s Jindrou Kokrmentem, ten už byl na vojně, a tak jsem šel na vojnu také. Vyhrál jsem tam titul mistra ligy i nejlepšího kanonýra soutěže. Mám na to nejlepší vzpomínky. Byli jsme mladí kluci, trénovali jsme, hráli hokej a taky jsme zašli na pivo. Jiné zájmy jsme tam ani neměli. Byl to klídek.

Po skončení vojenské služby se řešilo, jestli zůstanete v Jihlavě, nebo se vrátíte do Českých Budějovic. Co se tehdy stalo?
Já jsem se tehdy v Jihlavě oženil, měl jsem se tam dobře a byl jsem spokojený. Tak jsme se domlouvali, že by nebylo špatné tam zůstat. Tenkrát se vlastně nedalo přestoupit, a tak jsem se musel vrátit do Budějovic. Vůbec toho nelituji. Byl jsem tady spokojený.

Byl jste draftován do NHL Quebecem Nordiques. Měl jste s klubem nějaké kontakty?
Pokaždé, když jsme vyjeli někam s národním mužstvem, tak tam byly nějaké kontakty a stále tam někdo, čekal a nabízel mi, abych tam zůstal. Nabízeli mi balík peněz a říkali mi, že jsem blázen, že tam nezůstanu. Já jsem měl doma rodinu a nechtěl jsem je opustit. Myslím, že nebyl problém v tom, jestli bych na tu soutěž měl, spíš byl problém tam normálně odejít. Po třicítce už to šlo, ale rodina byla proti, a tak jsem tam nešel.

Odehrál jste množství reprezentačních zápasů a dal jste 89 branek. Jak vzpomínáte na svoji reprezentační kariéru?
S úctou vzpomínám na pana Bukače. To byly krásné roky v národním mužstvu. Měli jsme úspěch, někdy jsme měli i smůlu, třeba v Sarajevu na olympiádě ve finále s Ruskem jsme byli lepší a prohráli jsme. To se nedá změnit. Naštěstí jsme v roce 1985 vyhráli mistrovství světa a mám alespoň to jedno zlato. Myslím, že jsem odehrál hodně dobrých zápasů a dal jsem hodně důležitých gólů.

Právě šampionát v roce 1985 v Praze se vám a celému týmu vydařil a váš gól do prázdné branky se stal symbolem tehdejšího vítězného tažení...
To bylo takové vyvrcholení mistrovství světa a zrovna mě se podařilo dát to do prázdné brány. To byl takový můj slavný gól. My jsme hráli pěkný hokej a zaslouženě jsme vyhráli. Tohle už byla jen třešnička na dortu.

Patřil jste vždy k nejlepším hokejistům, a přesto jste nikdy nevyhrál Zlatou hokejku, byl jste dvakrát čtvrtý. Nemrzí vás to?
Byla jiná doba. Když jsem vyhrál krále střelců, tak mi ji nedali, že jsem mladý a můžu ji vyhrát později. Rozhodovali o tom jiní a rozhodovalo se jinak než by se mělo. Jestli jsem si ji tehdy zasloužil, nebo ne, je už dneska jedno. V té době jsem to vnímal, ale já se moc nedívám zpět.

Po třicítce jste odešel hrát do Německa a stihl jste dát 230 branek. Jaké to tam bylo?
Když jsem odcházel do Německa, spousta lidí říkala, že je to tam moc tvrdé. Moc hráčů od nás tam v té době nebylo. Já jsem tam nakonec kraloval a ne rok, ale několik let jsem tam slavil velké úspěchy. Zažil jsem tam opravdu krásné roky.

Tam jste se ve Frankfurtu potkal i s Robertem Reichlem...
On tam tehdy přišel, když byla výluka v NHL. My jsme se skamarádili a dodnes jsme velice dobří přátelé. Hráli jsme spolu rok a půl. Musím říct, že to byl můj nejkrásnější rok hokeje! Velice dobře jsme si rozuměli na ledě i mimo něj. Byl to můj nejlepší spoluhráč, s jakým jsem hrál.

Hokej jste hrál dlouhou dobu a viděl jste spoustu hráčů. Kdo byl podle vás nejlepší hráč, kterého jste viděl na ledě?
Tehdy to bylo trochu složitější, protože jsem nemohl vidět všechny hokejisty na více akcích. Těžko říct jednu osobu, ale asi to byl Sergej Makarov. To byl úžasný hokejista. V mých očích to byl opravdu fajnový hráč.

Měl jste jako mladý hokejista svůj vzor?
Byl to Václav Nedomanský. Měl jsem tenkrát v Soběslavi v dílně nalepený jeho plakát. Chtěl jsem mít dobrou střelbu jako měl on, a tak jsem to tvrdě trénoval.

Na dresu jste nosíval číslo 20. To jste si vybral sám, nebo jste ho vyfasoval?
Já jsem měl původně v Budějovicích dvacet jedničku. V národním mužstvu tehdy končil Jirka Holík a tak byla dvacítka volná. Tak jsem si ji vzal a od té doby mi pak zůstala.

Co byl váš největší hokejový zážitek za celou dlouhou kariéru?
To bylo asi mistrovství světa v Praze. Dokázali jsme jako mužstvo vyhrát a hokej je kolektivní hra. Mám spoustu pěkných zážitků, ale tohle mistrovství, to byla národní záležitost a jsem rád, že se nám to povedlo.

Sledujete v současné době hokejové zápasy?
Moc ne. Nemám totiž vůbec čas. Sleduji, jak hraje Robert Reichel a mám radost, že se mu stále daří. Samozřejmě pozorně sleduji zápasy svých dvou synů Jiřího a Joa.

Co jste dělal po skončení hokejové kariéry?
V Regensburgu jsem dělal čtyři roky manažera klubu. To byl velký zápřah, a tak jsem se rozhodl dát si pauzu. Byly to krásné hokejové časy, ale už jsou pryč. Dostal jsem nabídku od firmy André média group vybudovat tady pobočku. To mě baví.