06.06.2008, Miroslav Mayer

Hokej jsem hrál dlouho, říká Roman Horák starší

Č. B u d ě j o v i c e - Historie českobudějovického hokeje se hemží jmény známých hokejistů, kteří se zapsali nesmazatelně do paměti příznivců nejrychlejší hry planety. Vyhrát kanadské bodování extraligy se podařilo za éry moderního hokeje pouze dvěma hokejistům, kteří mají své kořeny v Českých Budějovicích. Jedním z nich je Roman Horák, jenž dominoval bodování v roce 1997 (21 gólů, 52 asistencí), ovšem v dresu Sparty Praha.

Nejdelší část své hokejové kariéry strávil na jihu Čech, kde odehrál 10 sezón a dal celkem 149 branek. Reprezentoval Českou republiku na dvou mistrovstvích světa a olympijských hrách v roce 1994.

O větší počet reprezentačních startů ho připravila častá zranění, která ovlivnila jeho kariéru. Přesto hrál hokej do svých třiceti sedmi let.

Kdy jste začal hrát hokej a kdo vás poprvé přivedl na zimní stadión?
Bruslit jsem začal na rybníce u naší chalupy a na zimní stadión mě přivedl můj otec. Bylo mi asi pět let a začal jsem chodit do hokejové přípravky.

Vzpomenete si ještě na žákovské týmy? Máte na tu dobu nějakou výraznější vzpomínku?
Pamatuji si, že jsme v mladších žácích vyhráli jeden hodně dobře obsazený turnaj v Hodoníně a v osmé třídě jsme byli mistři republiky.

Měl jste na začátku své kariéry nějaký hokejový sen nebo nějaký cíl?
Jako malej kluk asi ne. Já jsem vyrůstal za minulého režimu a my jsme toho o NHL moc nevěděli. Já jsem chtěl hrát naši ligu a chtěl jsem si zahrát s Lálou a Caldrem, což byly moje idoly, na které jsem se chodil dívat.

V roce 1987 jste byl na ME osmnáctiletých vyhlášen nejlepším útočníkem, byl jste nejlepší střelec a byl jste i v All stars týmu. Proč jste i po tomto úspěchu nebyl nikdy draftován?
Jednu dobu jsem měl zprávy, že by mě nějaký tým chtěl draftovat, ale můj styl hry byl pro NHL té doby nevhodný. Oni chtěli spíše tvrdší hráče, kteří nehráli tolik technicky. Měl jsem i trochu smůly, když jsem si před MS dvacetiletých v Kanadě poranil koleno. Měl jsem hrát v první lajně, ale stal se mi úraz a zůstal jsem doma. Z toho týmu pak byli draftováni všichni. Později už draftovali jen skutečné hvězdy.

Který trenér vám dal poprvé šanci v dospělém hokeji a proti komu jste sehrál svůj první ligový zápas?
Šanci zahrát si v prvním mužstvu mi dal trenér Karel Pražák. První zápas jsem odehrál v sedmnácti letech se Slovanem Bratislava, to bylo před koncem soutěže, kdy už o nic nešlo. V další sezóně už jsem byl na ledě více, to jsem hrál mezi Lálou a Caldrem a pamatuji si, že jsem dal Haškovi dva góly.

Pak přišel rok 1995 a váš přestup do Sparty Praha. Proč zrovna do tohoto klubu?
Už jsem byl v Českých Budějovicích dlouho. Hrál jsem za reprezentaci a většina tehdejších reprezentantů hrála v zahraničí. Já jsem chtěl také zkusit hrát hokej jinde. Měl jsem i nějaké nabídky, ale ozvala se Sparta a nabídla na tehdejší dobu podobné podmínky jako byly třeba v Německu a pak jsem podepsal smlouvu na dva roky ve Spartě.

Za reprezentaci jste odehrál tři velké světové akce. Na co vzpomínáte nejraději?
Na olympiádě v roce 1994 se mi sice celkem dařilo, ale nejraději vzpomínám na Německý pohár, kde jsem v poslední vteřině dal gól Slovensku a vyhráli jsme 4:3. To bylo v době výluky NHL a Slováci měli hodně silný tým. My jsme díky tomuto vítězství vyhráli celý turnaj. Na vrcholné akce většinou jezdili hráči z NHL nebo evropských lig a já jsem hrával spíše ve třetí či čtvrté řadě a na přesilovky jsem se vůbec nedostal. Takže jsem v reprezentaci tolik nebodoval jako v klubu.

Nakonec se vám podařilo zahrát si i zahraniční ligy. Hrál jste ve Finsku a v Německu. Hlavně v Norimberku jste měl výbornou sezónu, proč jste nezůstal déle?
V roce 1997 jsem vyhrál bodování extraligy a měl jsem odejít do Švýcarska. Měl jsem podepsanou smlouvu s druhým mužstvem švýcarské ligy. V posledním zápase extraligy mi praskla plotýnka. Marodil jsem čtyři měsíce přes léto a oni mi smlouvu zrušili. Takže jsem byl bez smlouvy a nevědělo se, jestli budu vůbec hrát. Norimberk mě vzal na rok. Tam se mi dařilo a byl jsem celkem šestý v bodování soutěže. Tenkrát tam nebylo zázemí nic moc, Sparta byla na lepší úrovni. Po roce se opět ozvala Sparta, protože jsem byl zdravý a dařilo se mi, tak mi nabídla smlouvu na dva roky a já jsem se vrátil. I do národního týmu bylo ze Sparty blíže než z Německa.

Vy jste se paradoxně po přestupu do Sparty už neobjevil na žádné větší akci reprezentace. Čím to bylo způsobeno?
To mi bohužel začaly problémy se zdravím. První rok jsem měl úraz kolena a musel jsem na operaci menisku, pak mi povolily vazy a musel jsem hrát s ortézou. Sice jsem vyhrál bodování exraligy, ale skoro jsem kulhal. Na mezinárodní hokej už jsem nebyl úplně zdravý, tam bylo všechno čtyřikrát rychlejší než v extralize. Byl jsem na několika operacích a už mi to úplně nespravili. V další sezóně jsem byl třetí v bodování, zlomil jsem si ruku a měl jsem čtyři měsíce sádru.

Za celou svoji kariéru jste hrál s hodně spoluhráči. Na kterého z nich nejraději vzpomínáte?
Tady v Budějovicích to byl Luboš Rob, to je myslím známé. Předtím mi hodně pomohl Lála a Caldr, od nich jsem se přiučoval hokeji. Ve Spartě Zelenka, Žemlička, Výborný.

Udělal byste něco ve své kariéře dneska jinak?
Výrazně bych nic neměnil. Vždycky jsem si řekl, co jsem chtěl. Za nic jsem se neschovával. Třeba jsem nemusel odcházet ze Sparty, když jsem byl zraněný, mohl jsem vydržet, ale já jsem chtěl hrát a tak jsem šel jinam. Na konci kariéry bylo to samé v Českých Budějovicích. Raději jsem odešel do Jindřichova Hradce, kde jsem zase poznal kluky, kteří v životě ve velkém hokeji nebyli a bylo to zase jiné poznání.

Vím, že jste u hokeje nezůstal. Co v současné době děláte?
Jsem strojní zámečník. Mám maturitu na strojní průmyslovce a tak dělám něco z oboru. Nesedím nikde v kanceláři, pracuji normálně rukama. Naučil jsem se pracovat na více strojích, jezdím třeba s vysokozdvižným vozíkem.

Proč se hráč s vašemi zkušenostmi nevěnuje třeba trénování mládeže?
To souvisí trochu s koncem v Českých Budějovicích, kde jsem měl původně slíbeno, že budu trénovat mládež. Pak to nějak nevyšlo. Dneska je problém, že trénováním malých dětí se nedá uživit a s chozením do práce se to dá špatně zkombinovat.

Jak se díváte na dosavadní kariéru svého syna?
Zatím je to dobrý. Teď trénuje s prvním mužstvem, tak snad dostane šanci si i zahrát extraligu. Všichni o něm říkají, že je ještě lepší než jsem byl já. On je šikovný a ještě na rozdíl ode mě umí i dobře bruslit. Určitě potřebuje přibrat nějaké to kilo, zatím je moc hubený, doufám, že to přijde s věkem.