11.10.2022, Michal Špírek

JUBILANTI: František Ševčík zažil povedené hokejové momenty v Budějovicích, ale i v Brně či Německu

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Dalším hráčem, který letos oslavil významné jubileum, je bývalý českobudějovický útočník František Ševčík. V A týmu hrál celkem 4 sezony (1990-91, 1992-93, 1994-95, 1996-97), 91 zápasů, v nichž dal 13 gólů (2 vítězné) a posbíral 21 kanadských bodů a 26 trestných minut. V roce 1995 byl členem bronzového týmu.

Jak jste si užil potlesk fanoušků Motoru při nedělním předání darů k vašim červnovým padesátinám?
Bylo to milé, byl to pro mě krásný večer. Chtěl bych poděkovat vedení Motoru za to, jak se chová k hráčům po kariéře. Není to obvyklé. Je vidět, že Motor je velký klub a umí se o své hráče starat i po kariéře.

Hokejem žijete, takže očekávám, že nešlo ve vašem případě zdaleka o ojedinělou návštěvu Budvar arény?
Jezdím se i za Motorem dívat všude možně, nejen do Budvar arény. Jezdím do Prahy, byli jsme se podívat v Třinci nebo v Brně. Koukám i v televizi, vidím skoro všechny zápasy, řekl bych, že o tom mám podrobný přehled (úsměv).

Když se ohlédneme za vaší aktivní kariérou, na co z budějovických angažmá rád vzpomínáte?
Určitě je to začátek, kdy jsem se v osmnácti letech dostal do A mužstva. Takže rád vzpomínám na první extraligové branky, dostat se do Motoru a hrát za A mužstvo bylo mým snem. A pak je to samozřejmě sezóna 94/95, kdy jsme uhráli třetí místo, což se vlastně klukům v Budějcích povedlo v poslední sezóně zopakovat.

Který trenér vám dal první minuty v extralize?
Šanci jsem dostal pod trenérem Uhrem. První góly jsem dal v Litvínově. A byly rovnou dva, bylo to v divokém zápase, který jsme prohráli 7:13. I přes prohru to pro mě byl tehdy velký zážitek.

Do Českých Budějovic jste se vracel vícekrát, ale dvě bodově nejpovedenější sezóny, ať už v první lize nebo extralize, jste zažil v barvách Brna.
V Motoru jsem měl pochopitelně těžší roli. Byl jsem mladý hráč, mančaft tu byl výborný a na mé pozici byli kluci, co reprezentovali. Luboš Rob nebo Radek Bělohlav. Takže jsem hrál spíše třetí nebo čtvrtou pětku. Tehdy se hrálo na méně hráčů, v sezóně nebylo tolik zápasů, nebyl jsem tak tolik vytěžovaný a Brno o mě projevilo zájem. Tak jsem měl už výraznější roli, hrál jsem tam na první pětce, více jsem bodoval, angažmá tam pro mě byla z hlediska vytížení povedenější.

Byl tehdy v Brně hokej populární, jako je tomu dnes?
Ještě chvíli oblíbenosti hokeje jsem tam zažil. Měli jsme postupovou sezónu do extraligy, kdy lidi ke konci sezóny už chodili ve větším počtu. V extraligové sezóně jsme pak měli poměrně slušný rozjezd a za památné Lužánky tehdy přišlo i deset tisíc fanoušků, lidé chodili rovnou z fotbalu, kam chodili obří návštěvy. Brno na tom tehdy ale nebylo dobře ekonomicky, co se sportu týče, v extralize jsme tak spíše paběrkovali a nezachránili ji. Pak už v Brně přišla, jak říkají, doba temna, klub se propadal níž a níž a zachránil to vlastně až Libor Zábranský. Spolu jsme si shodou okolností zahráli v Budějcích.

Tři roky jste hrál v Drážďanech a Řeznu ve druhé a třetí německé lize. Jak k tomuto přesunu k našim sousedům došlo?
Chtěl jsem si zkusit nějakou zahraniční soutěž. Moc možností tehdy nebylo, ale přes agenta Honzu Tábora jsem se dostal právě do Německa. Všechny tři sezóny byly povedené. Byl jsem tam jako cizinec, nároky na nás byly velké, ale mně se dařilo. Šli jsme tam s celou rodinou, na začátku angažmá se nám narodila dcerka, život jsme si celkově užívali. A co se týče hokeje, bylo to zase něco trochu jiného, Němci celkově třeba trochu jinak fandí, ale atmosféra tam je krásná. Ve druhé německé lize jsme se potkali se spoustou českých hráčů, kariéru tam dohrával mimo jiné Jirka Lála, což byl můj velký vzor. Kromě něj jsem si v Řeznu zahrál i s nynějším asistentem Motoru Davidem Čermákem, prožili jsme krásnou sezónu.

Věnujete se trénování, nyní působíte v Krajské soutěži jako trenér Milevska. Měl jste vždy jasno, že trénování by vás bavilo?
Okamžitě po kariéře jsem to zkusil. U hokeje jsem chtěl nějakým způsobem zůstat. Měli jsme v Táboře hned poměrně úspěch, hned v první sezóně jsme si s Jardou Pařízkem, který tehdy jako trenér přišel z Budějc, dali za cíl postup do první ligy a podařilo se. Na další dvě sezóny jsem přešel na pozici sportovního manažera. I přes nějaké finanční problémy klubu jsme složili výborný tým, ve druhé sezóně jsme ještě ligu zachránili, i když jsme dohrávali dá se říct bez peněz. V Táboře pak hokej skončil, musel začít od nejnižších pater. Mně se tehdy nechtělo u hokeje pokračovat, chtěl jsem se věnovat rodině a dětem.

Takže jste navázal na trenéřinu až po letech, poměrně nedávno.
Děti nám vyrostly, letí to strašně (úsměv). Jedna dcera se bude vdávat, druhá dokončuje střední školu. Hokej sleduji celoživotně, lákalo mě to a když jsem dostal před dvěma lety nabídku z Veselí, jestli bych jim nepomohl s mužským hokejem, šel jsem do toho. Po dvou letech, kdy jsme uhráli, myslím, slušný výsledek, jsem se rozhodl pro změnu. Oslovilo mě Milevsko. Rádi by se vrátili ke své tradici a hráli trochu lepší hokej. Vize vedení klubu mě oslovila, a tak jsem se rozhodl to zkusit. Zatím se nám, musím to zaklepat, daří.

Prozradíte, co je vaším povoláním?
Mám postavený tenisový areál, který pronajímáme hráčům. Dále jsem zaměstnancem střední školy. Mám na starosti odloučené pracoviště v podobě domova mládeže, ubytovny a školy a o daný barák se starám jakožto správce nemovitosti. A jako pedagogický pracovník mám na starosti domov mládeže, kde jsou ubytováni mladiství nad 18 let, nad kterými vykonávám dohled.

ČTĚTE TAKÉ: