Česká bída s umělým ledem

Počátky hokeje v naší zemi jsou samozřejmě spojeny hlavně s bruslením na rybnících, řekách či zamrzlých pláccích. Největší rozmach ale přišel až s možností pravidelných tréninku a zápasů na umělých ledových plochách. První u nás byla v Praze na Štvanici definitvně otevřena až v roce 1932! To už se hokej v Čechách hrál přes 20 let a Češi byli už pětkrát mistry Evropy a měli i bronz z olympiády. Druhý stadion (nepočítaje dnes slovenskou Bratislavu) pak byl otevřen až v roce 1946 v Českých Budějovicích. Po zboření Štvanice v roce 2011 je tak českobudějovický stadion, dnes zvaný Budvar aréna, nejstarším u nás. Pojďme si projít jeho bohatou historii...

Zimní stadion ze zbytků synagogy

V parku Háječek se hrál hokej už před první světovou válkou, působil zde tým místních Němců. Po druhé světové válce se právě toto místo ukázalo jako nejvhodnější pro stavbu umělé plochy. Na základy bylo použito i 900 kubíků suti ze zbořené židovské synagogy, která stála do roku 1942 přes ulici. A zrodilo se zde nakonec vlastně také posvátné místo, svatostánek nejpopulárnější české hry - hokeje. Slavný den prvního otevření nastal 27. října 1946, kdy se hrálo památné utkání místního AC Stadion s československou reprezentací.

V Českých Budějovicích to byla velká sláva! Ještě večer před velkým zápasem ale nebylo jisté, zda se vše stihne připravit. Nakonec po horečném úsilí všech lidí kolem stadionu slavnostní den dopadl výborně. Na jih Čech přijela reprezentace plná hráčů, kteří na konci sezony slavili první historický titul mistrů světa! Na fotografii níže stojí tehdejší českobudějovická sestava, která už za 5 let bude povětšinou slavit mistrovský titul. Zleva šlo o tyto borce: Vítězslav Aibl, Leopold Vávra, Karel Bílek, Josef Vacek, Jiří Macelis, Jan Homolka, Václav Kalista, Stanislav Pícha, František Vacovský, Čeněk Pícha, František Mizera, Karel Kroupa, Hynek Bonuš a Roman Charypar.



A kdo stál proti nim? Největší tehdejší hvězdy našeho hokeje (tučně pozdější mistři světa či stříbrní olympionici): Zdeněk Jarkovský - Oldřich Zábrodský, Vilibald Šťovík, Zdeněk Švarc - Václav Roziňák, Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek - Vladimír Kobranov, Miroslav Sláma, Oldřich Kučera - Josef Kus, Václav Prchal a Vladimír Müller. Jihočeši se dlouho drželi, Čeněk Pícha snížil na 1:2, Kalista dokonce vyrovnal na 2:2! Pak už se ale projevila síla vyrovnaných formací reprezentantů a taky nervozita střídající mladíka Kroupy v brance. Výsledek byl nakonec 8:2 pro reprezentaci, ale to nadšeným fanouškům vůbec nevadilo.



Hokej se díky novému stadionu stal okamžitě místním fenoménem, českobudějovičtí hráči šli díky pravidelnému tréninku ohromně nahoru a hned 4 z nich se stali už v roce 1949 mistry světa. Právě po tomto šampionátu se hrál v Českých Budějovicích i první mezistátní zápas, v němž Československo zničilo Rakousko 16:2! Za dva roky, 6. března 1951, se pak po výhře 5:3 se Sokolem NV Bratislava (dnešním Slovanem) na českobudějovické ledové ploše mohl slavit první a dosud jediný republikový mistrovský titul.

Stadion v plamenech

Tohle bylo velké neštěstí! V únoru 1957 se stadion ocitl v plamenech tak rychle, že někteří hráči stihli tak tak sami uniknout. Přestože hasiči, vojáci i dobrovolníci byli na místě opravdu rychle, ze stadionu toho mnoho nezbylo. Na obnovu umělé ledové plochy přišly dary od všemožných organizací i jednotlivců z celé země. Aby mohl Slavoj (tak se zrovna v té době náš klub nazýval) dohrát ligovou sezonu, musel si dokonce vypůjčit dresy, protože všechny sady shořely v kabinách. Do té doby ale bylo zázemí stadionu upřímně řečeno dosti provizorní a dostavba byla i bez ohně nutná. I díky požáru se tak možná dostavovalo dřív, než by na to došla řada při normálním chodu věcí. Díky obětavé práci mnoha brigádníků i samotných hokejistů se mohlo v říjnu 1957 chodit opět na hokej na stejném místě. A kapacita byla ještě větší, než předtím.

Teď už na nás nebude pršet

Tohle byl další klíčový okamžik místního stadionu. Až v roce 1966 se konečně dočkal zastřešení, do té doby byli hráči vystaveni všem rozmarům počasí, takže se hrávalo za chumelenice nebo v hustém dešti. Pod novou střechou si ale jako první nezahráli místní hokejisté, v srpnu 1966 se v hale odehrála skupina mistrovství světa ve volejbalu a představily se zde týmy Polska, Rumunska, Nizozemska, Turecka a Mongolska. Od září už plocha patřila hokejistům. Důležitou věcí byla i stavba druhé ledové plochy mezi roky 1975-79, která značně ulehčila ploše hlavní.

Totální rekonstrukce a divoká voda

V srpnu roku 2000 začala dlouho připravovaná rekonstrukce zimního stadionu, která měla podle původních plánů stát město České Budějovice 235 milionů korun. Nakonec to bylo ještě mnohem víc, protože se ukázalo, že třeba zastaralé chladící zařízení potřebuje mnohem lepší zabezpečení, do střechy mezitím zateklo a problémů bylo, jak už to tak při totálních rekonstrukcích bývá, hodně.

Jenže to, co přišlo v srpnu 2002, to byla teprve ta opravdová katastrofa. Rozvodněná stoletá voda na Vltavě způsobila, že byl stadion kompletně vytopen. Pohled na nedávno zrekonstruovaný stadion po odtoku vody byl více než k pláči. A znovu se ukázalo obrovské nadšení všech místních, nebyl čas se litovat, uklízelo se a opravovalo a od 4. října 2002 už se v Budvar aréně, jak byla hala nově pojmenována, hraje zase skvělý hokej. Vrcholem byly zatím semifinálové účasti v extralize, zápasy Ligy mistrů a také mistrovství světa v hokeji hráčů do 18 let v roce 2005. V nové hale se také pořádá spousta koncertů a rádi ji využívají třeba volejbalisté k reprezentačním duelům.



K 75 letům nejstaršího zimního stadionu v Česku nelze přát naší hale nic jiného, než aby jediným živlem, který ji bude ovládat, byli fantastičtí fandové místního hokeje!