13.10.2021, Petra Bicková

Petr Kolář: Hokejista i zpěvák chce být v první lajně

Zpěvák Petr Kolář patří k patriotům Českých Budějovic, ale také k fanouškům Motoru. V Budvar aréně si již v minulosti zazpíval českou hymnu při zahájení play-off. Věděli jste, že před dráhou zpěváka hrál Petr Kolář hokej a to přímo za Motor?

Lidé vás znají jako zpěváka, ale málokdo ví, že jste hrál hokej, a to přímo za Motor. Jak dlouho a jak vám to šlo?
V 70. letech byl Motor velmi populární a neustále se držel v první lize. My jsme jako děti hokej milovaly a byl to pro nás motivační prvek. Hrát jsem začal někdy v osmi nebo devíti letech, působil jsem v Motoru dva až tři roky, dál už jsem se tomu nevěnoval, ale bylo to fajn. Tenkrát bylo všechno jinak. My děti jsme chodily na tréninky samy, nikdo nás nevozil. Dodnes se scházím s některými kluky, se kterými jsem se tenkrát v mládeži potkal. Kamarádství z hokeje pak přešlo do muziky a hodně kluků, co hráli hokej, pak založili kapelu a věnovali se muzice. Vždycky jsme vzpomínali, jak jsme blbli na hokeji. Bylo to opravdu úžasné, tréninky byly fajn, našim vzorem byl Jarda Pouzar a strašně nás to bavilo.

V jednom rozhovoru jste uvedl, že jste v mládí vyzkoušel mnoho sportů. Čím vás zaujal hokej?
Já jsem měl rád kolektivní sporty. Potká se parta lidí, která má náplň, to mě hrozně bavilo. Jeden čas jsem hrál i fotbal za Dynamo. Také jsem plaval. Člověk rozvíjel tělo ze všech stran, dnes se děti zacílí na jeden sport a chtějí tam uspět, což je možná dobře. Ale mě pak ve čtrnácti omámila hudba a na sport jsem se vykašlal. Každopádně do těch třinácti jsem sportoval hodně, možnosti byly a také to nebylo tolik finančně náročné pro rodiče. Dneska se mi to hodí, kdekoliv jsme s partou, začneme něco hrát, tak umím kopnout, umím vzít hokejku, zahrajeme si tenis a nemám problém.

Dá se tedy říct, že u vás platí přísloví „co se v mládí naučíš…“.
U mě to tak určitě je.

Na jakém postu jste hrával?
Většinou jsem naskakoval do útoku. Jsem takový malý, sice tenkrát jsme jako kluci byli dost podobní, ale já byl vždycky menší. Dobře jsem bruslil, byl jsem poměrně rychlý, jelikož mám silný nohy a uměl jsem vystartovat. Bruslení mě baví dodnes, lidi kolem mě padají a já bruslím (smích).

Kdo vás ke sportu vedl?
Nikdo mě ke sportu zásadně netlačil, ale nikdo mi to ani nezakazoval. Vždycky jsem se k tomu vedl sám, šel jsem za partou kamarádů a navzájem jsme se podporovali.

Proč jste si nakonec vybral hudbu?
Bylo to silný. Strašně silný. Vyrůstal jsem v Plzeňské ulici, kde tenkrát nic nebylo, jen hokejka, pár paneláků. Někdy v 8. třídě jsem zakládal první kapelu s kluky, kteří bydleli vedle ve vchodě. Já jsem od mala hrál na piano, protože na něj hrála moje sestra, tak jsme ho měli doma. Sestra dělala folk, působila také s kapelou Nezmaři. Ale já jsem chtěl dělat bigbít, tak jsem pak hrál na bicí, na kytaru, jenže v naší nově založené kapele nechtěl nikdo zpívat a mně to šlo. Tenkrát to bylo jiné. Byli jsme spolu denně, každý den jsme zkoušeli. Já mám devatenáctiletého syna, který by také chtěl dát dohromady partu, ale oni se dneska už tak nesejdou.

Nastala ve vašem životě někdy chvíle, kdy jste litoval své volby, že jste hokeje nechal?
To ne. Od čtrnácti let jsem šel cíleně za muzikou a vše ostatní šlo pro mě stranou. Nevěděl jsem jak, ale chtěl jsem dělat hudbu. Přál jsem si tvořit své písničky, ze začátku jsme hráli převzaté, ale pak se to povedlo.

V čem se podle vás nejvíce liší život hokejisty a zpěváka?
Já myslím, že zásadně se to v ničem neliší. Znám velmi dobře Jardu Jágra, občas se o tom bavíme. Jarda měl v hlavě jen hokej a já hudbu. Obětoval tomu úplně všechno. Já jsem se stačil občas i oženit a mám nějaký děti, ale to on dodneška nemá. V principu se to neliší. Když chce člověk něco dělat a cítí to, tak je jedno, co to je. V hokeji hraje roli také štěstí, musí ho mít, hlavně aby se mu vyhýbala zranění.

Štěstí hraje roli i ve vašem povolání. Konkurence je veliká, člověk se musí dostat dopředu. Možná i to neustále dokazování někomu něco je pro obě profese stejné…
Ano, člověk se musí drát. Musíme být vidět, lidé rychle zapomínají. Hokejista musí dokazovat trenérovi, že je dobrý, aby ho dal do první lajny a my také chceme být v první lajně.

Fandíte Motoru stále, sledujete zápasy? Máte v kádru svého oblíbeného hráče?
Ano, stále sleduji. Třeba když se hrálo poslední play-off ještě v první lize, tak jsem přímo na stadionu zpíval hymnu, společně s Pavlem Šporclem jsme ji zahráli, chtěli jsme Motor podpořit a pak nám dal Jarda Jágr čtyři góly. Mě to hodně bolelo.

Byla to pro vás čest zpívat českou hymnu v Budvar aréně?
Určitě. Uvnitř jsem doufal, že Motor vyhraje a postoupí.

Je česká hymna pro zpěváka náročná na zvládnutí? Co je pro zpěváka největším strašákem, co se zpěvu české hymny týká?
Já už jsem ji zpíval několikrát. Jste tam holá, je to těžká píseň, chcete, aby se k vám přidali lidi, co přišli na hokej, aby tam byla ta euforie. Člověk má vždycky trému. Karel Gott říkal, že je to nevděčná píseň, jakmile se něco pokazí, je to průšvih.

Jsou pro vás České Budějovice stále domov, jak často sem jezdíte?
Snažím se, když je volno, tak jedu. Mám v Budějcích mámu, sestru, dceru z prvního manželství a vnoučata, spoustu kamarádů. Budějce jsou pro mě stále domovem.