MADETA MOTOR ČESKÉ BUDĚJOVICE
10.06.2021, Michal Špírek

KDE JE JIM KONEC: Zahrát si proti Jágrovi bylo neuvěřitelné, říká Václav Prospal ml.

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Za Motor nastoupil v sezóně 2018/19 do třinácti zápasů. A moc si toho považuje, i když mu právě tyto starty v jistém směru dost zkomplikovaly život. Nejen o tom, ale i o dětství, plánech a samozřejmě i o tom, jaké to je být synem slavného rodiče, jsme si na dálku povídali s Václavem Prospalem mladším, který v červnu oslaví jednadvacetiny.

Byla vůbec možnost, aby malý Václav Prospal nehrál hokej?
To já nevím (úsměv). Taťka by byl asi spokojen, i kdybych se věnoval jinému sportu, chce, abychom byli aktivní rodina. Ale jelikož jsem taťku odmala viděl v televizi a na stadionu, dal jsem se na hokej.

A co to, že se z vás stal obránce a nešel jste v jeho stopách?
To také nevíme, jak se stalo. Taťka si mě často se srandou dobírá, že oproti němu jsem dřevěný. Ale když jsem začínal, cpal jsem se do brány, chtěl jsem blokovat každou střelu. Taťka mě ale nechtěl nechat být brankářem, druhá nejlepší možnost byla stát se obráncem. Toho jsem hrál pak celý život.

Váš otec prostřídal za kariéru poměrně dost klubů. Jak jste přesuny rodiny s tím spojené jako dítě snášel?
Taťka měnil týmy co dva, tři roky. Jako malý kluk jsem to nevnímal, ale později, dejme tomu od deseti let, kdy ten život začínáte chápat trochu jinak, už to bylo těžké. To jsem kolikrát před stěhováními i brečel. Za dva roky si člověk udělal kámoše, rozkoukal se na škole, v hokejovém týmu, zvyknul jsem si a zničehonic jsem musel zase někam jinam. Zpětně jsem za to vděčný, za možnosti, za všechny kamarády, se kterými si dodnes dopisuju nebo se vídáme. Jsem vděčný za to, že jsem si mohl život na různých místech zkusit, přineslo mi to spoustu zkušeností.

A zkusil jste si nakonec i Budějovice, kde jste hrál v sezóně 2018/19. Kromě hraní za juniorku jste naskočil i do 13 zápasů za A tým. Jak na to vzpomínáte?
Byla to skvělá zkušenost. A nejvyšší level v hokeji, který jsem zažil. Měl jsem původně v onom roce hrát v americké juniorské soutěži NAHL, kde bych ale byl tehdy v sedmnácti letech jedním z nejmladších v týmu. V kempu jsem si uhrál místo, ale na pozici sedmého beka. A trenér mi řekl, že bude dávat přednost starším hráčům, že bych toho v danou sezónu moc neodehrál. A pro mě tehdy bylo k rozvoji důležité hlavně hrát. Nakonec jsme se s rodinou rozhodli, že bych to mohl jít zkusit do Česka, kde se trénuje i dvojnásobně oproti americkým juniorským týmům. Na áčko jsem si v Budějovicích původně vůbec nemyslel, začal jsem hrát za juniorku, na tréninky jsem někdy chodil i s áčkem, když jim například vypadl bek. A nakonec se dočkal i startů. Pořád jsem měl v hlavě to, že bych se po roce rád vrátil do amerického týmu do NAHL, abych pak navázal hraním na univerzitě. Bohužel jsme si já ani taťka neuvědomili, že je zde limit zápasů v profesionálním hokeji, který hráč nesmí překročit, aby neztratil možnost působit v americkém sportovním univerzitním programu.

Americká univerzita by si vás prolustrovala, že jste nastoupil v profesionální lize v Česku a tím pádem by vás nepřijali?
Přesně tak. Protože kdyby mě pak univerzita v NCAA přivedla a já za ně nastoupil, mohla by se dostat do velkých problémů, nejen finančních, s ligou. Přestože jsem v Motoru nebyl na profi smlouvě, odehrál jsem moc zápasů na to, abych mohl působit v NCAA (Národní vysokoškolská atletická asociace, která umožňuje sportovcům získat na univerzitní studium sportovní stipendium, pozn. autora). Ztratil jsem tak možnost hrát univerzitní ligu v USA. Tím pádem jsem se do amerického týmu, odkud vede cesta právě k univerzitnímu týmu, nevrátil. Přemýšleli jsme tak o Kanadě, kam jsem se původně dostal do nejvyšší juniorské soutěže.

V okamžiku, když jste zjistil, že vám angažmá v Motoru v uvozovkách překazilo cestu za americkým univerzitním hokejem, se vám asi hlavou honily různé myšlenky, že?
Byl to šok, ale nevnímal jsem to špatně. Byl jsem vděčný za možnost si zahrát za áčko Motoru, být pod taťkou na střídačce a zahrát si proti Jardovi Jágrovi. To je moment, na který nikdy nezapomenu. Když se ukázalo, že jsem si tím zavřel dveře na americkou univerzitu, hned jsem spíše přemýšlel, jaké jiné možnosti mám.

Že byste zůstal v Čechách ve hře nebylo?
Po roce, co jsem byl v Česku, jsem tak nějak věděl, že v áčku Motoru v další sezóně nebudu mít moc šancí v nabitém týmu hrát. Chtěl jsem tak odejít do Kanady, kde bych byl na očích v nejlepší juniorské lize. Původně jsem měl hrát v Barrie Colts v OHL. Tam jsem nakonec strávil jen dva měsíce, ale trenér Dale Hawerchuk, který si mě vybral, nakonec nemohl kvůli rakovině tým trénovat. Přivedli nového trenéra a moje angažmá nevyšlo. Ten rok to pro mě bylo složité, nakonec jsem v něm totiž hrál ve třech týmech. Začal jsem v Ontariu, pak jsem odešel do Alberty, kde jsem hrál za Edmonton v týmu Sherwood Park Crusaders, a před deadlinem přestupů mě vyměnili do Saskatchewanu. Tam ve mně trenér věřil a já tam zůstal rok a půl, našel jsem si svoji hru a začalo se mi dařit. Bohužel v první sezóně se nám kvůli covidu ukončila sezóna v prvním kole play-off. V letošní sezóně jsme pak sehráli jen pět zápasů, pak liga soutěž kvůli pandemii zase přerušila. Poslali nás domů, že by se soutěž mohla rozjet se začátkem nového roku. Udržoval jsem se na Floridě v kondici, ale restart soutěže se stále odsouval. Nakonec to vypadalo, že by se pár zápasů mohlo na jaře sehrát v bublině, takže jsem odletěl do Kanady, kde jsem musel podstoupit povinnou dvoutýdenní karanténu. Seděli jsme se spoluhráčem z Ameriky v karanténě jak dva bambusové, nakonec úplně zbytečně, protože liga pak ročník definitivně zrušila.

Hrál jste v juniorské soutěži, jak to s vámi bude ohledně hokeje dál?
Možností byla univerzita v Kanadě, kde nebyl počet zápasů v profi hokeji problémem. Podařilo se mi domluvit s univerzitou University of Regina, ale nakonec to nedopadlo, trenér univerzitního týmu mi sdělil, že bych měl malou šanci hrát. Věděl jsem tak díky tomu, že bych se měl poohlédnout po dalších možnostech, ale další kanadské univerzity už měly v té době plno. Já už v poslední době uvažoval nad tím, jestli se dál věnovat hokeji, nebo se soustředit jen na školu. Když nevyšla Kanada, rozhodl jsem se pro návrat na Floridu, hokej jsem tím pádem ukončil a začal se školou. Je to tak, jak to je, věděl jsem, že hokej nebudu hrát navždy a když se mi podaří vystudovat, mohl bych jednou získat nějakou zajímavou práci.

Asi to nebylo jednoduché rozhodování.
To vůbec. Těžké rozhodnutí to bylo i vzhledem k mamince a taťkovi, hokej jsem hrál celý můj život, od čtyř let. Poslední roky v Kanadě jsem o tom kroku ale přemýšlel. Hokeji budu vždycky vděčný za to, co mi dal za zážitky. Řekl jsem si, že tomu dám čas do svých 21 let, dokud jsem mohl hrát za juniory. Kdybych se dostal na univerzitu, kde bych mohl s hokejem pokračovat, bylo by to dobré, ale upřímně, nebyl jsem si jistý, zda univerzita v Saskatchewanu, kde bych hrál univerzitní hokej, je něco, co bych já vlastně chtěl. Když to pak navíc padlo, bral jsem to trochu jako znamení, že je čas na změnu.

Jak se na vaše rozhodnutí dát hokej na vedlejší kolej tvářil táta?
Moc dobře to nebral. Hokej je pro něj celý život. A já to chápu. Koukám na něj jako na svého hrdinu, ke kterému budu vždy chodit pro radu a pomoc ohledně čehokoliv. Teď už je k tomu ale otevřenější, chápe mou situaci a myslím, že bere, že jdu na školu a není ze mě jen nějaký bambula, co by dřepěl doma a nic nedělal. Že si váží toho, že vím, kam bych chtěl svůj život směřovat.

A kam to tedy bude?
Teď chodím na community college, kde budu dva roky a kde mě budou připravovat na studium na univerzitě. Mým plánem je dostat se na University of Florida. Zajímá mě byznys, tomuto odvětví bych se rád věnoval.

Bude vám hokej chybět?
Určitě jo. Být v kabině se spoluhráči, nebo atmosféra důležitého zápasu, to mi stoprocentně bude chybět. Nechtěl jsem ale pokračovat mermomocí s hokejem, pokud by to nemělo cenu a úroveň. Těším se, co mě čeká v životě dál se školou a novými možnostmi, ale hokej vždy bude součástí mého života, udělal mě tím člověkem, kterým dnes jsem, a za to jsem mu vděčný.

Vy jste varoval, že vám do češtiny budou skákat anglická slovíčka, ale jde vám to pěkně, i když americký přízvuk je znát. Doma se sice bavíte česky, ale přes rok asi fungujete pouze v angličtině, že?
Všechny školy jsem absolvoval v angličtině, tu umím lépe, než češtinu, s kámošema také mluvím anglicky. Rodiče nechtějí, abych češtinu zapomněl, takže doma mluvíme jen česky, i když taťka si ze mě furt dělá srandu, jaký jsem češtinář. Bohužel má pravdu, mám s tím problémy. Ale rodinu máme v Česku, abych s ní mohl komunikovat, potřebuju češtinu udržovat.

Narodil jste se v Kanadě, takže máte vedle českého i kanadské občanství. Většinu života jste ale strávil v USA. Tak jako kdo se cítíte nejvíce?
Jako Američan. (úsměv) Můj druhý domov je pak Česko, kde mám rodinu a kde jsem také vyrůstal. Ohledně Kanady je to docela srandovní, ale v Ottawě jsem se narodil v roce 2000, v Kanadě jsem pak byl jen do dvou let, a znovu tam byl až v posledních dvou letech. Nebýt hokeje, do Kanady už bych se asi nikdy nevrátil.

A když se ještě vrátíme k Budějovicím. Jaké bylo hrát pod tátou?
Už mě předtím trénoval v mládeži od 13 do 17 let. Nikdy jsem s tím problém neměl. Uvědomuji si, co dokázal, i když mě třeba jako puberťáka mohlo štvát to, co mi říká, tak jsem to vždy bral tak, že mi chce pomoct. I když to bylo někdy těžké slyšet, bral jsem to. A myslím, že mi to pomohlo. A nijak mi neublížilo hrát pod ním. Znám případy, kde když tátové trénují, tak jejich synové pod nimi mají top minuty. Na mě byl taťka ještě dvakrát tak tvrdý, jak na ostatní. Zažil jsem s taťkou jak v mládeži, tak v áčku Budějek skvělé období. I když si myslím, že třeba v Motoru kolem mě byli spoluhráči jako k synovi trenéra zpočátku opatrní, než jsme se více seznámili a zjistili, že nejsem žádnej moula a trenérův synáček. To se mi stalo i předtím v Americe, když mě taťka začal trénovat, také ke mně spoluhráči nebyli úplně otevření, aby to pak časem bylo v pohodě, když zjistili, že žádné výhody nemám. Na tohle jsem si tak nějak zvyknul a věděl jsem, že se to stane i v Budějkách. Naučil jsem s tím žít, je to daň za to jméno, které mám na zádech.

A pro vaše jméno je laťka posazena velmi vysoko. Jaké je to být Václavem Prospalem juniorem?
V Americe kromě megafanoušků hokeje to jméno zas tak známé není, takže s tím jsem se nijak nepotýkal. A když mého taťku znají, tak to beru jen pozitivně, nic jsem si z toho nedělal. Co taťka dokázal je neskutečné, jsem na něj pyšný. Že by na mě nějak házel stín, tak to vůbec nevnímám. Ani v Česku.

Motoru na dálku fandíte, ale udržujete s někým z tehdejšího týmu ještě kontakt?
S klukama z juniorky a z áčka spíše se zámořskými hráči. Třeba s Davidem Gilbertem nebo Codym Bradleyem jsme mastili na Xboxu po trénincích, také neměli moc nikoho jiného a já s nimi byl často, dodnes si tak píšeme.

Jsou nějaké zápasy s Motorem, které si budete navždy pamatovat?
Takové mám tři. A to můj první zápas za Motor, ten byl proti Kadani, celkem jednostranné utkání. A pak dvě utkání v baráži proti Kladnu, jeden u nich, druhý doma. Na Kladně byla plná hala, opravdu hlava na hlavě, to byl pro mě velký zážitek. A hrát proti Jardovi Jágrovi a Tomáši Plekancovi bylo pro mě neuvěřitelné, neskutečné. Doma nám pak dal Jágr čtyři góly. Zaplaťpánbůh, že jsem v době branek nebyl na ledě, ale byl zážitek vidět Jardu v jeho věku, že je něčeho podobného stále schopný, to si budu pamatovat navždy.

Váš táta je na střídačce v roli kouče velký tvrďák. Je a byl takový i jako táta?
Doma je taťka úplně jiný. Ano, na střídačce je hodně tvrdý, ale on musí být, aby ze svých hráčů dostal co nejvíce a aby ho hráči respektovali. Když zařve na ledě, tak se já jako hráč polepším a jde se dál. Jasně, je na mě jako na jediného kluka trochu tvrdší než na mé tři mladší sestry, ale doma je naprosto jiný, klidný, sympaťák.

Jak se vypořádáváte s tátovou vlastností, kdy několikrát opakoval, že opravdu v ničem neumí prohrávat?
Teď po operaci kolena ještě nemůže moc sportovat, ale předtím jsme spolu mastili tenis nebo golf. Ale třeba i karty nebo Člověče, nezlob se, tak to se furt hraje na vítězství. Tahle vlastnost je trochu směšná, no (úsměv). Mě tedy také nebaví prohrávat, ale na takovém levelu jako taťka nejsem.

Je před námi léto, jak ho budete trávit?
Už chodím na Floridě do školy a dělám tři předměty. Protože jsem vlastně dva roky ve škole nebyl, chtěl jsem začít postupně už teď v létě, abych do toho snadněji naskočil, než kdybych začínal s více předměty najednou. Takže studuji, nějak to zvládám, ale pořád mám čas na rodinu, kámoše, zajít si zahrát golf nebo třeba na pláž. Nemůžu si stěžovat.


ČTĚTE TAKÉ - KDE JE JIM KONEC:

Josef Straka Motor nadále sleduje

David Kuchejda: Lepší fanoušky než v Motoru jsem nezažil, vzpomíná útočník

Ján Mucha: Budějovice jsou můj druhý domov

Michal Švihálek se po kariéře vydal jinou cestou

Sociální sítě

Už v předminulé sezoně se na Motoru hrál zápas pro centrum ARPIDA, aby se děti mohly jet zrekreovat k moři. V loňském roce to...

Dalším hráčem, kterého jsme v průběhu letní přípravy vyzpovídali, byl obránce Jan Štencel ??hcmotor.cz/clanek.asp?id=…

Svěřence Jaroslava Modrého čeká před startem extraligového ročníku celkem devět přátelských utkání s atraktivními soupeři...

Václav Svach, Ivan Lytvynov a Jakub Čížek za sebou mají maturitní zkoušku ??hcmotor.cz/clanek.asp?id=…