ČEZ MOTOR ČESKÉ BUDĚJOVICE
26.3.2013, Michal Špírek, Michal Heřman

Tak určitě, jdeme zápas od zápasu aneb souboje hokejistů s rozhovory

Připravili jsme pro vás článek, ve kterém jsme se zaměřili na fenomén hokejisty před mikrofonem. Dočtete se o spolupráci novinářů s hokejisty, o tom, jak hráči rádi či neradi poskytují rozhovory pro média a jak se dívají na okřídlené hokejové fráze. V unikátním souhrnu, který je doplněn i o zajímavé postřehy reportérky České televize a redakce HC MOUNTFIELD, se hokejisté svorně brání: "To, že hokejisté odpovídají tak, jak odpovídají, je vinou stylu otázek reportérů."

„Tak určitěěěě.“ Videorozhovor komika Daniela Čecha, parodující mluvu hokejistů, vládl minulý rok sociálním sítím a je ideálním úvodem k našemu tématu. Byť Čech jen upozornil na věc, kterou fanoušci hokeje dávno znají. A to, že rozhovory s hokejisty obvykle nebývají přehlídkou nějakých originálních myšlenek, ale jen kolotočem frází. Videa s Čechem, která nasbírala miliony zhlédnutí, to ovšem promítla do širší společnosti a frekvence spojení „Tak určitě,“ s řádně prodlouženou koncovkou, v běžné mluvě v České republice znatelně stoupla. Jistě jste si toho všimli i vy, či hlášku sami začali používat. Kolem hokejistů (a též fotbalistů, aby jim to nebylo líto...) vznikl obrázek, že jde o lidský druh neschopný hovořit jinak, než v papouškování dokola stejných frází. Ale je tomu opravdu tak? Na názor k tématu jsme se zeptali hokejistů HC MOUNTFIELD.


Obránce František Ptáček si na vztahu s novináři nechá záležet

František Ptáček v akci
Jaký máte názor na novináře?
Novináři k naší práci patří. Mám ovšem zkušenosti takové, že s některými se člověk pozná natolik, že se s nimi stane kamarád i v soukromém životě. Na vztazích s jednotlivými novináři strašně záleží. Je v tom rozdíl, když máte v novináře důvěru a znáte se už více, myslím, že pak i samotný rozhovor je otevřenější, má jinou úroveň a není tak jednostranný.

Účastníte se rozhovorů pro média rád?
Musím se přiznat, že během zápasu a po zápase celkem nerad. Není mi to moc příjemné. Když se vyhraje, člověk by si tu radost nejraději užíval v kabině. A když se prohraje, tak je člověk zase spíše zahloubaný sám do sebe. Přímo během utkání mi kamera není moc příjemná, když se člověk chce soustředit spíše na zápas samotný, to musím přiznat.

Jaký máte názor na oblíbené "tak určitě"?
Přemýšlel jsem nad tím. Přijde mi, že občas je otázka položená tak, že prostě nejlepší možnou odpovědí je toto známé klišé. A přiznám se, že se hlídám, abych to tolik sám neříkal a používal jiné výrazy. Ale kolikrát to samo tak přijde, že člověk ani neví jak.

Jakub Kovář: Když se vidím v televizi, utíkám z místnosti

Máte rád práci s médii?
Jak co a jak kdy. Když se člověku daří, vyhrává se a je v dobré náladě, tak je jasné, že se mu rozhovory dělají příjemněji. Pak jdu na rozhovor rád a nevadí mi to. Povinností je ale jít na rozhovor i v opačném případě a pak to člověk bere jako nutné zlo, člověk by nejradši zůstal v šatně a nevylézal.

Jakub Kovář se při odpovědích za nic neschovává
Přemýšlíte při odpovědích, jak budou znít, jaká správná slova zvolit?

Já spíš jsem takový, že řeknu, co mám na jazyku. Spousta hráčů volí diplomatické odpovědi, aby nikoho neurazili a nekritizovali, já ale pokaždé mluvím tak, jak to opravdu cítím, myslím, že nemá cenu se schovávat za nějaké odpovědi, které neublíží, nepochválí. Mluvím, jak to cítím a aspoň si každý z toho dokáže můj názor vzít a nemusí přemýšlet, zda to ten či ten sportovec myslel vážně.

Vyhledáváte následně své rozhovory, například ty televizní?
To ne! Když koukám na televizi a vyskočí tam na mě můj obličej, tak většinou utíkám, snažím se vypnout zvuk nebo televizi úplně vypnout. Jenomže to většinou neprojde, tak se radši na chvíli ztratím z místnosti. Na svoje rozhovory se dívám nerad.

Z hokejistů a jejich rozhovorů se začala dělat legrace, hlavně kvůli okřídlenému "tak určitě". Jaký na to máte názor?
Je to hozené na hokejisty, ale o hokejistech to vůbec není. Takhle mluví každý a hlavně odpověď "Tak určitě" není chybou toho, kdo odpovídá, ale toho, kdo špatně položil otázku. Co jiného má člověk říct, když ti novinář položí otázku a sám si v ní odpoví. Kolikrát to dokonce není ani formou otázky, televizní sportovní novináři nám kolikrát jen něco oznámí, myslí si, jak jsou strašně chytří, tlačí nám do hlavy svůj názor a čekají, že s tím budeme souhlasit, pak není co jiného k tomu říct. Když si člověk pustí rozhovor z NHL, tak tam hráč taky řekne kolik frází.

Mohl byste označit hráče, který rozhovory vyhledává a naopak hokejistu, který je nesnášel?
Když jsme byli na MS na Slovensku 2011, tak za průběh toho mistrovství udělal nejvíce rozhovorů asi Petr Vampola, ten je asi měl rád a vyhledával je, přestože to mistrovství se mnou proseděl na tribuně. Kdo se jim vyhýbal? Tak jediný mě napadá Roman Čechmánek na MS 1997, jinak si nepamatuji nikoho, kdo by řekl, ne, k novinářům nepůjdu.

"Místní novináři hokeji rozumí a je to vidět," míní bek Bohumil Jank

Jaký máte názor na novináře?
Občas mám pocit, že někteří dokážou být skutečně velice záludní. Navíc poskytovat například rozhovory během utkání, kdy je člověk v zápalu hry, není úplně jednoduché. Nemám rád, když někdo něco podsouvá například těmi otázkami "myslíte si,…" apod.

Bohumil Jank

Jak se díváte na hojně používané sousloví "tak určitě"?
To je asi syndrom všech sportovců, jak pozoruji v médiích. Takže ani u hokejistů to není nic výjimečného.

Máte s novináři i nějakou negativní zkušenost?
Jednu takovou mám. Jednou se mě novinář ptal na nějakou chybu, kterou jsem dle něho měl já a Franta Ptáček udělat za brankou. My ale v tom momentu nebyli na ledě. Vůbec o tom nevěděl, a když jsem mu to říkal, tak si pořád vedl svou a nedokázal si to vysvětlit či změnit názor. Tohle se stalo u novináře, který nebyl místní a přijel na daný zápas. V případě regionálních médií je vidět, že jde o jednotlivé lidi, kteří se o českobudějovický hokej dlouhodobě zajímají a také mu rozumí.

Jiří Šimánek: Narážky na zajímavé odpovědi v kabině probíhají

Jiří Šimánek si ze spojení "Tak určitě" rád dělá legraci
Hlídáte se při rozhovoru, abyste se vyhnul klišé, například sousloví "Tak určitě"?
No, hlavně to neříct třicetkrát, ale třeba jenom patnáctkrát. (úsměv) Většinou je to dané otázkou, když je otázka položena tak, že se na ní dá odpovědět tímto stylem, tak to člověku vyjede. Když už je to v tištěné formě, tak to novinář může upravit, což u videa samozřejmě nejde.

Kontrolujete následně své rozhovory, zda je tam vše tak, jak jste to řekl?
Většinou v reálu je odpověď hokejisty kratší či delší a je třeba to upravit do smysluplného souvětí, aby to ve výsledku nějak vypadalo. Takže občas něco může vyznít jinak, než jsem to myslel. Záleží i na novináři, pokud se známe déle a ví, jak co myslím, tak už to může on sám upravit. Když je rozhovor, u kterého jsou tři mikrofony, a já si poté jednotlivé články přečtu, tak pocit z nich kolikrát vyzní jinak.

Probíhají v kabině narážky na rozhovory?
Pokud je v nich nějaká zajímavá odpověď, tak určitě. Ať už je to na internetu, v televizi nebo novinách, tak to někdo druhý den zmíní.

Vzpomenete si na nějakou úsměvnou příhodu nebo hlášku z rozhovorů?
Na sebe ne, ale vybavím si, když ještě Michal Dusík dělal rozhovory mezi střídačkami po třetině a nebyl nahoře na komentátorském stanovišti. Kluci v Třinci si z něj tenkrát dělali srandu, když se ptal, proč se třetina nepovedla, tak už nevím přesně kdo odpověděl: "Chyběl nám kyslík, pane Dusík."


Tak určitě v podání Rudolfa Červeného

Českobudějovickou etudu „Tak určitě“ a odpověď na Daniela Čecha má na svědomí útočník Rudolf Červený. Ten totiž na tři otázky vždy odpověď začal známým spojením. Fanouškům rozhovor mezi třetinami neunikl a mladý hokejista měl o na první pohled nechtěnou popularitu postaráno. Jenomže všechno bylo trochu jinak...

"Hm, tak za tohle jsem vyhrál sázku," směje se Červený. "Vsadil jsem se s kamarádem Petrem z Doubravice, že na všechny otázky použiji tak určitě," vysvětlil hokejista důvod jeho odpovědí. "Ony jsou většinou otázky reportérů položeny tak, že na ně můžete říct jenom: "Jo." Myslím si ale, že to není dobře. Z tohoto rozhovoru si lidé dělali srandu, ale když se podíváte na internet, tam je takových milion a o sázku ve všech případech asi nešlo."


Pohledy z druhé strany - z té novinářské

Jaké zážitky z rozhovorů s hokejisty mají ti, kteří je spoluvytvářejí? S kým se hovoří dobře a jakého hráče je naopak nutné do odpovědí popostrkávat? A co takhle nějaký průšvih či zážitek z rozhovoru?

Jana Niklová (reportérka ČT Sport): Ráda dělám rozhovory s hráči, kteří se nebojí být upřímní a říct svůj názor a nefrázaří. Upřímnost a emoce vždy fungují nejlépe. Pokud někdo dokáže vykouzlit i vtipnou odpověď, má můj obdiv. Oblíbeným srandistou napříč televizními reportéry je Petr Hubáček. Naposledy mě rozesmál Jan Peterek. Když mi uprostřed živého pozápasového rozhovoru kápl na mikrofon pot z jeho nosu, řekl pardon, mikrofon mi vzal a otřel. Chápu, že je hodně těžké reagovat v zápalu boje, adrenalin dělá své, jenže televize potřebuje rozhovor hned. Bez "tak určitě" už si svůj reportérský život ani neumím představit. Někdy je to moje vina, někdy ne tak úplně. Petr Kadlec mi "tak určitě" začal i odpověď na otázku: V čem se zlepšil oproti předchozím sezonám Miroslav Kopřiva? (úsměv)

Tomáš Kučera (hokejový komentátor na Nova Sport):Rozhovory se sportovci jsou zajímavé právě tím, že nikdy nemůžete vědět, co se stane. Pamatuju si, že Radovan Biegl mi po prohraném zápase v Budějovicích celkem klidně odpovídal na otázku, když náhle uviděl, jak rozhodčí zašel do své kabiny. Omluvil se, přišel na metr ke dveřím rozhodčích, šíleným hlasem řval: "Vy jste nás tu zařízli jak podsvinčata, vy pruhovaný k...", pokračoval ještě několika jadrnými výrazy a používal nadávky, které jsem do té doby nikdy neslyšel. Pak přišel s krvavýma očima zpět ke mně a jako by se nic nestalo, navázal na svou přerušenou odpověď. Asi si dovedete představit, že jsem koukal jako puk.
Jelikož jsem už i vedl nějaký ten mediální trénink pro sportovce a dělal jsem i klubového mluvčího, vždycky jsem hráčům hlavně zdůrazňoval, ať do svých výpovědí dají emoce. Ty totiž divák ocení, narozdíl od klasických klišé. Možná v tom hrála roli i ta zkušenost s rozzlobeným Radovanem Bieglem.

Michal Špírek (autor článku, redaktor hokejcb.cz): Jedna věc je, jakou slovní zásobou je konkrétní hráč obdařen, zda je stydlivý či exhibicionista. Což se nedá ovlivnit. Zmíním ale jednu, na první pohled možná drobnost z rozhovoru s Andy Ferencem. Nadhodil jsem, ať vybere tři věci, které by vzal s sebou z ČR do USA. Po dvou se zasekl, tak jsem ho popoháněl, že to stačí, že jdeme dál. Jeho reakce byla: "Nene, jen mi dej chvilku, musím popřemýšlet." Po snad minutě zmínil třetí. Člověku pak přijde, že i zpovídanému záleží na tom, jak bude výsledek vypadat, když ihned nesmázne dotaz po položení slovy "Teď si nevzpomínám," nebo "Nevím, nemám nic konkrétního." A to je hrozně důležité - chtít spolupracovat. Ze stávajícího kádru se mi jeví jako nejlepší "mluvčí" Aleš Kotalík.

Michal Heřman (autor článku, redaktor hokejcb.cz): Rozhovory se sportovci mě baví, protože je člověk pozná i z osobní stránky a ne jen z té profesní. Většinou lépe mluví starší a zkušenější hráči, ale naopak mladí jsou zase rádi za článek o jejich maličkosti. Z Mountfieldu se velmi dobře spolupracuje s Frantou Ptáčkem, navíc velký srandista je trenér Peter Draisaitl. I s ním je radost dělat rozhovor. Obecně lze říct, že rozhovory se o něco lépe dělají s hokejisty než s fotbalisty. Jako příklad uvedu rozhovory po prohraném utkání. Chápu, že to žádný hráč nemá rád, ale hokejky mezi novináře přijdou a rozhovor poskytnou. Fotbalisté někdy po prohře ani mezi novináře nedorazí.

Miroslav Mayer (šéfredaktor hokejcb.cz): Při delším rozhovoru, než je pozápasový, je hodně cítit inteligence hráče i jeho zkušenost. Přesto se mi nejlépe, už od dorostenců, dělají rozhovory s Romanem Horákem ml., bez dlouhého přemýšlení volí vhodná slova, neopravuje se, nežádá kontrolu a mluví postupně. Po takovém rozhovoru jsem měl vždy pocit, že to co jsem napsal je dobré a bude to lidi zajímat. Nejupřímnější hráč byl určitě Gřegořek, ten vypálil, co si myslí, bez velkého rozmyslu, největší diplomat je Franta Ptáček, nejkratší odpovědi měl Micka a největší "frázař" byl Gulaš. Největší samomluvec byl trenér Liška, jedna otázka a pak půl hodiny mluvení. Nejvíc emocí u rozhoru měl vždy Pepa Zajíc.

David Lukeš (redaktor hokejcb.cz): Co se týče nějakého průšvihu z rozhovoru, mám v hlavě památnou story z minulosti, kdy jeden z redaktorů při rozhovoru s tehdejším generálním manažerem Pařízkem špatně pochopil informaci. Ta se týkala vstupného na další utkání s Litvínovem. Tenkrát měl HC ČB nejhorší vstup do sezony (nakonec se i spadlo) a prvních devět zápasů sezony se prohrálo. My pak jako upoutávku na Litvínov napsali, že bude vstup zadarmo. Přišlo snad 5 000 lidí a jaké bylo překvapení, když museli zaplatit vstupné. Dopadlo to nakonec dobře, naštvané uklidnila první výhra v sezóně. Ale pan Pařízek zuřil, coby tehdejší šéfredaktor jsem s ním vedl asi půlhodinový hovor, po kterém mně hodně bzučelo v uchu.

Tadeáš Nový (redaktor Hokejklubu): Nad všemi vzpomínkami ční Martin Tůma ležérně opřený o zeď. Byl to jeden z mých prvních rozhovorů s hokejistou a měl jsem trochu strach, jak to bude vypadat, jestli mi někdy uprostřed nedojde řeč a já nebudu vědět, na co se ptát. Položil jsem Martinovi dotaz "Váš příchod do Českých Budějovic byl velmi náhlý, že?" Následoval více než dvacetiminutový monolog, který jsem jen přerušoval občasným "ano" a "rozumím". Zbytek jsem jen odkýval. Martin Tůma začal svůj příběh o hokejové kariéře, o trenérech, kteří ho nejvíce ovlivnili, najednou spustil o své tehdejší partnerce, která je z Tábora. Na závěr řekl, jak je rád, že přišla šance z Budějovic a že se bude prát. Poprvé a naposledy v životě jsem vymýšlel otázky až při přepisování rozhovoru.

Petr Lundák (redaktor hokejcb.cz a Hokejklubu): Dobře se povídá se zkušenějšími a staršími hráči, všeobecně. Hlavu a patu mají vždy rozhovory s Frantou Ptáčkem anebo s Alešem Kotalíkem. Všichni víme, že vytáhnout něco z Tomáše Mertla nebo z Lukáše Květoně, je občas veliký oříšek. Dlouho jsem chtěl udělat rozhovor s Edou Turkem, ale kolovaly o něm zvěsti, že je nerad dává a že na "hloupé" dotazy prostě neodpovídá. Když se stal trenérem, šel jsem za ním, abych udělal rozhovor do Hokejklubu. Nebudu lhát, byl jsem hodně nervózní. Klasicky se mé obavy nepotvrdily a s Edou vznikl pěkný rozhovor. S ním se také povídá dobře.

Jakub Musil (redaktor hokejcb.cz a reportér klubové televize): Musím potvrdit, že se mi dělal výborně rozhovor s Františkem Ptáčkem. Stačilo jen nadhodit nějaké téma a Franta se k dané věci rozpovídal. Člověka také potěší, když z hráče vypadne něco, s čím třeba vůbec nepočítáte nebo by vás ani nenapadlo se na to zeptat. Například u Franty to bylo v jednom rozhovoru, když začal mluvit o tom, jak hraje na flétnu. To si pak člověk v duchu říká, že přesně něco takového originálního potřeboval slyšet. Co se týče rozhovorů na video, musím dát hráčům za pravdu, že za odpovědi typu "tak určitě" si z velké části můžeme sami. Na naší obranu však dlužno dodat, že vymyslet orginální otázku, na kterou by se našla originální odpověď, není vždy úplně jednoduché. O to větší je to ale výzva. (úsměv)

Petr Kaše (redaktor hokejcb.cz): Osobně mě asi nejvíc zaujal František Ptáček, který ač měl přede mnou již jeden poměrně obsáhlý rozhovor, bez problémů svolil k rozhovoru se mnou a ochotně vyprávěl. A to i přesto, že bylo již dlouho po utkání a jeho spoluhráči pomalu opouštěli zimní stadion. Ještě bych zmínil Rastislava Deje, který při rozhovoru (zrovna jsme prohráli) vyprávěl také velmi ochotně a nebral si servítky s důvody, proč to nevyšlo. Na závěr mě slušně poprosil, jestli bych to mohl nějak rozumně upravit, aby nebyl za troubu.

Pavel Kortus (redaktor hokejcb.cz): Zmíním, jak je mezi jednotlivými hráči rozdíl. Například při rozhovorech s Rasťou Dejem nemám při přepisování žádný problém, ale občas nerozumím dalšímu slovenskému hráči Renému Vydarenému. Dobře se mluví se staršími a zkušenějšími hráči, ale i s mladými kluky se ale dají rozhovory dělat dobře, například Roman Vráblík nebo Ruda Červený mluví jasně a člověk pak nemusí deset minut přemýšlet jen nad tím, co hráč chtěl říct. Kuba Kovář zase říká vše, jak to je, čehož se kde kdo bojí. To se mi líbí. Anebo z Jakuba Langhammera to občas leze jako z chlupaté deky. Naštěstí ale odpovědi většinou z něho vylezou a jsou z toho pěkné články. Mám i jednu příhodu. Asi před dvěma lety jsem dělal rozhovor s Lukášem Květoněm před odjezdem týmu do Finska na Evropskou trofej. Povídal, jak se tam těší a kolik bodů by chtěl udělat. Zapomněl se ale zmínit, že má něco s rukou a do Finska nejede, protože ihned po tom rozhovoru odjel do nemocnice.

Oblíbené hlášky fanoušků

Na klubovém facebooku jsme vyzvali fanoušky, ať zmíní hlášky, bez kterých si nedovedou představit rozhovor s hokejistou. A jaké došly odpovědi?

"No tak určitě..."
"Jak říkám..."
"Chybí nám to štěstíčko."
"Zavřel jsem oči, plácnul jsem do toho a padlo to tam."
"Dali jsme do toho srdíčko."
"Je to sport."
"Takovej je hokej..."
"Hraje se na góly..."


Sociální sítě

Motor čeká v pondělí utkání 31. kola, utkání věnované Arpidě! Do Budvar arény přiletí @LHK_Prostejov! Start v 17:30! #CEBvsPRO

V pondělí čeká Motor utkání 31. kola, utkání věnované Arpidě! Do Budvar arény v 17:30 přiletí @lhkjestrabiprostejov! #CEBvPRO

Nejen o trénincích v reprezentační přestávce jsme mluvili s Václavem Nedorostem. hcmotor.cz/clanek.asp?id=…

Ve středeční podvečer proběhlo vyhlášení Sportovce roku a Motor bral hned několik ocenění! Skončil druhý v kolektivech, další dvě...