11.11.2012, Petr Lundák

V každém sportu jsem chtěl být nejlepší, říká František Vacovský

Č.  B u d ě j o v i c e - Je jedním z mála žijících hokejistů, kteří mají doma zlatou medaili z mistrovství světa v roce 1949 ze Stockholmu. Kromě toho se může pyšnit, také jeden z mála, zatím jediným titulem českobudějovických hokejistů ze sezony 1950 – 1951. Řeč není o nikom jiném, než o Františku Vacovském, který byl nedávno slavnostně uveden do Síně slávy ČSLH.

Dnes pořád čilý šestaosmdesátiletý Vacovský už druhým rokem chodí pravidelně na domácí utkání HC MOUNTFIELD a své následovníky sleduje z VIP sektoru. A nenechte se zmást věkem, když se s píseckým rodákem Františkem Vacovským dáte do řeči o hokeji, tak je bývalý pravý obránce prostě k nezastavení. Sám přiznal, že ze slavnostního ceremoniálu byl dojatý, což byl také několikrát, když si při našem povídání vybavoval svou hokejovou kariéru.
V mládí začal se sportem jako většina jeho vrstevníků, v zimě na zamrzlé řece či rybníku a v létě mezi fotbalovými brankami. Dělal dokonce i atletiku. Za tehdejší AC Stadion či Slavoj hrál v letech 1946 – 1959, nakoukl i do slavného pražského celku LTC. Po skončení své hráčské kariéry se vrhl na dráhu trenéra, jak u mládežnických kategorií v Českých Budějovicích, tak i u reprezentace.

Jak jste se cítil, když jste vstupoval na led v liberecké hale?
Krásně, o všechno se postarali. O přestávce pro nás přišli a pak jsme už šli. Nejprve o kažém řekli něco z jeho života a kariéry, pak nám hezky poděkovali. Byl jsem hodně naměkko, vždyť v mých letech je vůbec nádherné, že jsem se tam dostal. Dokonce prý i pak v televizi pouštěli kousek filmu z našeho mistrovství ze Švédska.

A co to pro vás znamená, být v hokejové Síni slávy?
Jsem hrozně rád, nikdy by mne jako kluka nenapadlo, že bych mohl hrát ligu. Už jako kluk jsem sportoval a chtěl jsem a snažil se v každém sportu, abych byl mezi těmi nejlepšími. A mám i perličku, moje první medaile je z atletiky, přespolního běhu, ve Strakonicích.

Vy jste ale hrával i fotbal, že?
Vždycky mi někdo řekl pojď, budeme hrát. Už v patnácti letech jsem kopal v Písku za dorost, pak i divizi. Měli jsme vynikající partu, dvakrát jsme byli v semifinále mistrovství jižních Čech.

Odtud jste se tedy dostal k hokeji?
Když mi bylo asi šestnáct let, tak nám fotbalistům hokejisté řekli, že je jich málo a že jestli nepojedeme s nimi. Tak jsem jel! První zápas jsem tedy hrál ve Strakonicích, na který mi máma upletla štulpny. Tak začal můj hokejový život.

Jak jste se dostal vůbec do Budějovic k místnímu hokeji?
Sem jsem šel v devatenácti letech. Já jsem byl úplně první kupovaný hráč pro Budějce! Ale přesnou částku, kterou za mne zaplatili, nevím. To jsem byl rád, že i tady mohu reprezentovat Písek.
Pamatuji se, že v roce 1945 se hrál turnaj, kde byl AC Stadion, DSK Tábor, Písek a Rožmitál. A my jsme ty Budějce porazili, za Stadion tehdá hrál Standa Mizera, Čenda Píchů i Standa Píchů. To už si uděláš jméno a byl jsem hned v povědomí.

To si tedy pamatujete starý původní zimní stadion, který byl ještě dřevěný, ne?
Pamatuji si na stadion dobře. Ještě v roce 1945 jsme hráli proti Budějcům. Pak začali stavět prkenný zimák, tam byly ještě ty malé dvaceticentimetrové mantinely, za bránou měly pak výšku 40 centimetrů. Potom mantinely rostly. Já jsem vlastně do Budějovic přišel na vojnu, ale ještě jsem jezdil hrát do Písku. Přestoupil jsem až o trochu později.

Vy jste byl také strůjcem zatím jediného titulu pro České Budějovice.
Já si pořád dělám srandu z Jardy Pouzara, že má tři tituly z NHL a trvalo mu to 22 let, než se naučil hrát hokej (směje se). Ale já mám Budějovickej titul! A proto mne dnes docela mrzí, že mne ani jednou nepozvali na led, ani když mi bylo loni 85 let a ani nemám u stropu haly svůj vyvěšený dres. V Písku ho ale mám! Pak mám i titul zasloužilého mistra sportu, mistra světa a jako trenér mistr ČSR s budějovickým dorostem.

Štěstí v neštěstí jste měl také se vstupem do národního mužstva, pokud vím dobře.
Ano, byla to jejich obrovská smůla, ale naše štěstí. Když spadlo letadlo v roce 1948 při letu z Paříže do Londýna, tak tam byl Jarkovský, Pokorný, Šťovík, Švarc, Troják a Stibor. Takže LTC i ČLTK neměly lidi a my jsme zrovna hráli proti LTC ligu, a tak jsem se dostal vlastně do nároďáku, když mě viděli hrát. Jen mi po zápase řekli, tehdejší náš trenér, abych si přišel zatrénovat a dva dny nato jsem už hrál za národní mužstvo. Ale, kdyby to letadlo nespadlo, tak bych se tam asi nepodíval, protože ti klucí byli v nejlepších letech. To je ale osud!

Když byste měl srovnat dnešní hokej a vaši hru, změnilo se toho hodně?
Ať už si vezmeš hokej, fotbal nebo házenou, tak se všechno vyvíjí jiným směrem. V hokeji tehdy ofsajd jako dnes nebyl, tak se to hrálo jinak. To si většinou centr vzal za bránou puk, dovezl ho za půlku a pak se hrálo. Bodyček se nesměl hrát také, tedy jen ve směru na mantinel. Když jsi tedy někoho narumploval na mantinel, už jsi šel. Také se nehrálo moc tvrdě, soudce nás hned vyloučil.