Snad se jednou všichni sejdeme, přeje si Milan Michálek

Od titulu uběhlo už hodně vody. Přesto, co se vám vybaví, když se vás zeptám na titul s dorostem v roce 2000?
Jako první se mi vybaví dobrá parta. Oba ty roky to bylo o dobré partě. Kluci se sice po roce vyměnili, ale stále to bylo o hodně dobré partě. A pak si vzpomenu na trenéra Tlačila, který nám hodně pomohl do života i hokejově. Jsou to dobré vzpomínky.

Vy jste byl i u obou titulů, které tehdy dorostenci dokázali vybojovat. Byl mezi oběma mužstvy nějaký rozdíl?
Nevím, jestli byl mezi nimi nějaký rozdíl. Rozdílné to bylo pro mě. První rok jsem jen tak rozkoukával a učil jsem se od starších spoluhráčů. Druhý rok už jsem byl lídr týmu a měl jsem už větší prostor na ledě. Pan Tlačil s panem Šrámkem to dokázali dát dohromady tak, že tým pasoval k sobě a makal každý zápas.

Jak byli důležití pro tým právě trenéři?
Já myslím, že hodně. Pro mě určitě. Pan Tlačil byl pro moji kariéru hodně důležitý. Ukázal mi, jak se všechno musí profesionálně dělat, jak se připravovat na trénink, na zápas a všechno vždycky na sto procent. Jak se chovat na ledě i mimo led. Myslím, že nám tehdy hodně pomohl všem.

Každý tým dělají osobnosti, které umí mužstvo strhnout a zároveň se starají o dobrou náladu v kabině. Kdo byl tehdy v týmu takovou osobností?
Ten první rok to byl Michal Vondrka a Lukáš Chaloupka. Druhý rok byl Honza Žákovský a Jirka Novotný, prostě ti straší a zkušenější kluci.

Daří se vám setkat s některými ze spoluhráčů se kterými jste vybojoval tituly mistra republiky?
Když přijedu ze zámoří tak se s některými vidíme. Nejčastěji někde v posilovně, nebo zajdeme popovídat na pivo. Vím, že plno kluků ještě někde hraje a dost jich už skončilo. K setkání celého mužstvo zatím nedošlo. Snad se nám povede někde se sejít určitě by to bylo fajn.

Hned na začátku vaší kariéry jste vybojoval dva tituly a od té doby jste nic nevyhrál.
Je to pravda, od té doby jsem nic nevyhrál. Já doufám, že ještě něco přijde! Jsou to skvělé vzpomínky, i když jsem jenom v dorostu, nikdy na to nezapomenu a chtěl bych to zažít znovu.

Často se nabízí otázka, zda se mají vychovávat u mládeže osobnosti, nebo tvořit vítězné týmy. Co si o tom myslíte vy?
Já si myslím, že spíše by se měl tvořit tým a dávat všem stejnou příležitost. Znám plno kluků, kteří ještě v dorostu nebyli moc dobří a zvedli se, když jim bylo osmnáct, devatenáct. Znám i opačné případy, kdy hvězdy dorostu v osmnácti už ani nehrály hokej. Mělo by se to dělat týmově, aby se kluci naučili tvrdé práci. Když za tím půjdou všichni a budou chtít všichni vyhrát, pak může jedinec vyniknout ještě víc, než kdyby hrál ve špatném týmu a hrál by jen na sebe.

Kluci byli více zarputilý, než jsou dnes, říká Jiří Šrámek

U obou titulů stál na trenérské lavičce, jako nenápadný asistent trenéra Tlačila. Má svůj velký podíl na obou titulech, ale vždy se držel spíše v pozadí. Celý život je věrný českobudějovickému hokeji a mnoho let se věnuje mládeži. Bez Jiřího Šrámka si nikdo snad nedovede představit zápasy juniorů. Přesto to byl i pro tohoto trenéra zatím poslední velký úspěch.

“Už je to hodně dlouho, ale občas si vzpomenu, ale už to není tak živé. Mám tady vystaveny plakáty vítězných mužstev a tak se občas podívám. Chodí za mnou i hráči a ti se také rádi podívají a vzpomínají na to, jaké to bylo,“ říká současný kustod HC MOUNTFIELD.“ Myslím si, že ti kluci byli tehdy více přesvědčeni o tom, že chtějí hrát hokej a byli více zarputilí. Také to byli bordeláři a uměli se bavit, ale musím zdůraznit, že se opravdu oba roky sešla výborná parta.“

Tým se tehdy budoval postupně. Na doporučení trenérů z Jindřichova Hradce, Tábora a ostatních jihočeských měst chodili talentovaní mladíci do Českých Budějovic. V mužstvu pak bylo hodně dobrých hráčů a vznikla tak zdravá konkurence. „Samozřejmě, že hráči žárlili na ty, kteří hráli v lepší lajně, ale všichni trenéra respektovali a důležité bylo, že to respektovali i rodiče, což je dnes velký problém.“

“Pamatuji si, že začátek sezóny nebyl úplně ideální, ale pak se začalo dařit a od ledna jsme už neprohráli zápas. Kluci šli hodně za panem Tlačilem, který jim dal hodně do kariéry i do života. Věřili mu a pak dosáhli úspěchu. Všem se to vyplatilo.“

Osobnost trenéra Tlačila byla hodně důležitá pro tým. „On chtěl úplně o všem vědět a byl s mužstvem i na rozcvičování, kdy jim ukazoval, jak se to správně dělá a dohlížel, aby se někdo nezašíval. Nejdříve se jim hodně věcí nezdálo, ale postupně viděli, že je to k něčemu dobré a většině z nich to pak zůstalo i dál.“

Dnes je zájem o mládežnický hokej v celé republice velmi malý a na zápasy chodí jen příbuzní a agenti. Byla v roce 2000 v bojích play-off situace jiná? „Chodilo na nás maximálně 200 diváků. Byla jen zvýšená návštěvnost, ale že by bylo vyprodáno, to ne. Psalo se o nás tehdy v Deníku, tam jsem posílal po každém zápase nějaké zprávy. Oba tituly jsme vybojovali venku, takže to bylo škoda, že se to nepovedlo doma.“

Kapitán Kolda: Vůbec nás nenapadlo, že by to nevyšlo

Kapitánem mužstva dorostu byl Ladislav Kolda mladší. Je tak zatím poslední kapitánem v českobudějovickém dresu, který zvedl nad hlavu pohár pro mistra republiky. Jeho kariéra postupoval v před, hrál juniorskou soutěž v Kanadě i nejvyšší soutěž v Českých Budějovicích. Jeho kariéru ukončilo zranění kolene, které mu ani dnes nedovolí hrát hokej alespoň rekreačně.

Jaké je vaše první vzpomínka na titul z roku 2000?
Nevím přesně, jak jsme hráli během sezóny, ale moc jsme neprohrávali. Pamatuji si, že jsme vůbec nemysleli na to, že by to nevyšlo. Šli jsme zatím a ono to strašně hezky plynulo, až jsme dokráčeli k titulu. Sešli jsme se dobrá parta a tak to bylo jednodušší. Po prvním titulu odešlo hodně opor nikdo nový nepřišel a přesto jsme to dokázali obhájit.

Co si myslíte, že bylo nejlepší, že jste byli dobrá parta, nebo, že se vyhrávalo?
Asi to bylo v tom, že se vyhrávalo. Soupeři na nás neměli a vítězství pak stmelovala tým. I trenér byl cílevědomý a vedl nás k cíli.

Trenér Tlačil byl důležitým mužem pro tým. Co vy můžete o něm říci?
On byl hodně cílevědomý. Vedl nás k píli a poctivosti v tréninku, vymýšlel hesla a my všichni jsme tím tenkrát žili. Všechno se to spojilo dohromady a povedly se dva tituly po sobě. Trenér byl férový, nikomu nenadržoval a nikoho nedusil.

Tým byl tehdy složen z velké části z hráčů, kteří nepocházeli z Českých Budějovic, ale přišli z okolních měst. Vnímali jste je tehdy jako konkurenci?
Je pravda, že z Českých Budějovic nás v týmu moc nebylo. Hodně kluků postupně přicházelo z jiných mužstev. Ten druhý rok jsme my starší a zkušení měli svoje místo skoro jisté a nebáli jsme se o něj. Kluky jsme brali jako posily, že nám pomůžou. Tehdy nepřišly žádné hvězdy, ale poctiví a dobří kluci, kteří se s námi svezli. Bylo to fajn.

Vy jste byl tehdy kapitán. Byl jste určen trenérem, nebo zvolen mužstvem?

Myslím, že proběhla volba a že jsem byl zvolen týmem. Někdy jsem něco tlumočil trenérům, ale nějaké větší diskuze se mnou určitě trenéři nevedli.

Měli jste pře play-off nějaké zvláštní rituály?
Už si na to moc nevzpomínám, ale měli jsme vlasy obarvené na blond a v kabině něco neustále vymýšleli Milan Kostourek a Tomáš Tupý. Myslím si, že i trenér Tlačil si také obarvil vlasy.

Oba tituly jste vyhráli na hřištích soupeřů. Nemrzelo vás, že jste nepřebírali pohár na svém ledě?
Nám to bylo jedno. Oni stejně diváci nechodili. Možná pro nás bylo lepší, že jsme pak jeli domů autobusem a mohli jsme slavit. Nejvíce si pamatuji na finále na Spartě, jak jsme se radovali a pak se fotili.

Myslíte, že zisk dorosteneckých titulů měl vliv na vaši další kariéru?
Váhu to mělo. Díky tomu, nás dost kluků bylo v reprezentacích. Ve všech reprezentačních výběrech nás bylo z Budějc vždycky nejvíce a mě to dopomohlo k juniorskému draftu do Kanady. Pomohlo to hodně klukům v jejich další hokejové kariéře. Dost se jich ještě stále hokejem živý.

Konala se nějaká oficiální oslava, kde jste dostali medaile a fanoušci vám mohli zatleskat?
Nic takové si nepamatuji. Jeden den se o tom psalo v novinách a bylo po všem. Konala se večeře, kde nám klub poděkoval za reprezentaci a tím to skončilo. Ono se z toho dlouho žít nedá.