Už jste s odstupem tří dnů vstřebal vyřazení v předkole play-off, nebo ve vás stále převládají pocity zklamání z tak brzkého konce?
I když to podle posledního zápasu tak nevypadá, série byla nesmírně vyrovnaná. Mrzí mě to, že jsme nedokázali vyhrát v posledním zápase základní části, kdy jsme měli Liberec doma. Ukázalo se, že domácí prostředí nakonec sérii rozhodlo. Samotné vyřazení mě pochopitelně mrzí moc, protože jsem cítil, že bychom přes Liberec mohli přejít. V obou prvních zápasech jsme byli o chlup lepší, ale ani jedno jsme nedokázali dotáhnout do vítězného konce. Kdyby se nám tohle povedlo, jsem přesvědčený o tom, že bychom před vlastními diváky sérii ukončili. Ve stavu, jaký byl, se hráči ve čtvrtém zápase série vydali ze všech sil, aby si vynutili páté utkání. V něm jsme však i kvůli velké únavě propadli. Před startem play-off jsem říkal hráčům, že se ze zadních míst útočí vždy lépe, než když musíte obhajovat přední pozice ze základní části. Tým ukázal, že svou kvalitu má, bohužel však soupeř měl v rozhodující fázích série větší individuality ve svém středu, ať už se jednalo o Nedvěda, Bartoviče, Kašpaříka, nebo Nedorosta. Ti nakonec sérii rozhodli.

V polovině čtvrtého utkání už jste byli velmi blízko vyřazení, přesto tým dokázal vývoj utkání otočit. Předpokládám, že v tu chvíli jste v postup do čtvrtfinále skálopevně věřili…
Máte naprostou pravdu. Viděl jsem na libereckých hráčích, jak jsou vývojem zlomení, padá na ně únava. Sledoval jsem jejich grimasy a cítil jsem, že bychom mohli sérii dotáhnout do vítězného konce. Už kvůli tomu, že jsme předtím odehráli v Liberci dvě výborná utkání. Pátý zápas jsme ale nezačali dobře, dostali jsme se pod velký tlak, v rychlém sledu jsme inkasovali tři branky a přes snížení v přesilovce už jsme se nedokázali zaháčkovat. V ten nejméně vhodný moment jsme nasekali celou řadu individuálních chyb, díky kterým soupeř odskočil až na 5:1. Od té doby jsme prakticky jen čekali na vysvobození v podobě závěrečné sirény. Chtěl bych ale vyzvednout jednu věc, naše diváky. Přijeli v hojném počtu, byli mnohem více slyšet než domácí fanoušci, kteří začali pořádně fandit až za rozhodnutého stavu 5:1. Přestože naše fanoušci viděli, že ten zápas se vyvíjí nesmírně nepříznivě, nevypískali nás a naopak z utkání vytvořili ohromnou show. Smekám před nimi klobouk a říkám upřímně, že si těch lidí, kteří s námi v Liberci vydrželi až do samotného konce, nesmírně vážím.

Výkon fanoušků v pátém utkání série byl skutečně úžasný, na druhou stranu, neměl jste především během základní části pocit, že je mezi běžnými diváky z minulých dvou let nahromaděná spousta negativní energie a nevraživosti vůči vlastnímu týmu?
Těžko říct, nejsem tak úplně v obraze. Ale pokud to tak někdo vnímá, není to nic neobvyklého. Znám to z klubů, kde jsem působil předtím. Každé publikum se dělí na ty, kteří za svým klubem stojí, ať se děje, co se děje, na ty, kteří se jdou čistě nezaujatě pobavit hokejem a pak i na ty, kteří s oblibou kritizují a dokáží vytvořit hodně negativní prostředí. Tohle rozvrstvení funguje všude, není to budějovická specialita. Od doby, co jsem začal v roce 1994 trénovat v nejvyšší soutěži, vždy jsem hráčům zdůrazňoval to, co mi řekl člověk, kterého hodně uznávám, doktor Pavel Wohl. Ten mi řekl, že je velmi lehké diváka ze stadionu vyhnat, ale je strašně těžké jej získat zpátky. Pokud předvádíte výkony pod psa, divákovi pak hodně dlouho trvá, než uvěří tomu, že mužstvo hraje dobře. Jsme v období, kdy jsou diváci trošku rozladění z toho, že už Budějovice nejsou tak na výsluní, jako třeba před dvěma lety, kdy vyhrály základní část, čekala je liga mistrů a kádr byl nabitý skvělými hráči. Je to pochopitelné a nevnímal bych to nějak katastroficky.

Diváci si poměrně často stěžují, že chybí větší soudržnost mezi publikem a hráči, od kterých není zpětná vazba za podporu v zápasech. Budete tohle chtít ovlivnit i vy jako trenér, navíc jako člověk, který stejným procesem prošel v roce 2006 na Spartě?
Je pravda, že jsem tohle na Spartě skutečně zažil. V hale byl slyšet pouze hlouček vlajkonošů, ostatní diváci na svůj tým tolik nereagovali, zpětná vazba od hráčů také nebyla. Já osobně vždy na hráče apeluji, aby lidem poděkovali za podporu, i když v utkání prohrají. Když jsem v roce 2006 přebíral Spartu, byli jsme snad na předposledním místě, ale dotáhli jsme sezonu k titulu. Diváci neuvěřitelně naskočili, začala fungovat hrdost z klubové příslušnosti, najednou bylo hlediště plné dresů a šál. Přiznám se, že mě zahřálo u srdce i to, když jsem po několika zápasech tady v Budějovicích, především v době, kdy Eda Turek vychytával jednu nulu za druhou, dostal od úplně neznámých lidí SMS zprávu, že jsou opět hrdí na to, že fandí Budějovicím. Soudržnost hráčů s diváky je velmi důležitá, ať už jde o to, aby se pozdravili po zápasech, ale i v tom, aby se hráči setkávali s fanoušky, komunikovalo se s těmi lidmi, kteří při zápasech vytvářejí atmosféru. A teď nemám na mysli to, že by se někdo s někým ožral a pak se všichni vzájemně plácali po zádech. Hlavně v letních měsících je prostor na to, aby se na tomhle vztahu pracovalo, formou nějakých bowlingových turnajů, nebo nějakou třeba opékáním prasete před zimákem. Jsou to jen příklady, ale tahle věc je nesmírně důležitá a vytváří pak pouto mezi fanoušky a hráči. Pamatuji si, že když na Spartu přišel jako šéf pan Sivek, zdůrazňoval hráčům v kabině, aby po každém zápase naskákali pro fanoušky pár šipek. Tehdy byl kapitánem Martin Chabada a ten to prostě dělat nechtěl. Když si ho pan Sivek zavolal do kanceláře, řekl mu, že nikomu nebude dělat kašpara. Postupem času však mezi fanoušky a hráči vzniklo takové pouto, že ten Martin Chabada začal z radosti a pod vlivem atmosféry v zápasech skákat šipky sám od sebe, aniž by mu někdo musel něco říkat. Cesta k tomu je strašně dlouhá, jde o mozaiku, ze které nesmí vypadnout jediný kamínek. Ale když se do téhle fáze dostanete, je to strašně krásné.

Věříte tomu, že takové pouto může vzniknout i v českobudějovickém klubu?
Samozřejmě, ale musí se na tom důsledně pracovat. A i sami hráči v tomhle ohledu musí být cílevědomější. A to nejde jen o práci s diváky, ale i o samotný sport. Máme v týmu plno talentovaných hráčů, kteří mají na to, aby se protlačili do národního týmu, jehož kostra teď bude vznikat z čistého stolu. Jenže ti kluci musí chtít, musí mít v sobě píli a ctižádost něco dokázat a ne se uspokojit tím, že podepsali dvouletou smlouvu. A klidně se přiznám, že tohle mi tady trošku chybí. Třeba Gulaš a Květoň jsou skvělí hráči a kdyby se kousli, klidně by na ten národní tým dosáhli a dotáhli by to hodně daleko. Jenže čas je neúprosný a pokud nechytíte šanci v tomhle věku za pačesy, smete vás za tři roky jiná generace.

Je podle vás nedostatek ctižádosti a chuti k tvrdé práci mladších hráčů obecně problém českého hokeje? Vy jste naskočil jako trenér do extraligy už v sezoně 1994 / 1995, takže srovnání jistě máte…
V době, kdy jsem naskočil jako trenér A-týmu Sparty, dojížděla doba, kdy hráči procházeli tréninkovými centry, sportovními třídami. Byla to dobrá věc, svazová metodika byla v tomhle ohledu velice dobře propracovaná. V těchto centrech se v dětech budovala chuť a touha něco dokázat. Pochopitelně to bylo ovlivněné i dobou, kdy lidé nemohli svobodně vycestovat za hranice, neměli moc jiných možností uplatnění. Sport byl tehdy nástroj, jak něco dokázat. Ale touha a hlad po úspěchu odkojila zlatou generaci, která pak řadu let poměrně pravidelně vozila medaile z velkých turnajů. Já osobně znám třeba Frantu Ptáčka od čtrnácti let, s menšími přestávkami jsem s ním pracoval celou kariéru. Vidím, jak je vychovaný k hladu po úspěchu, stejně na mě působil třeba v Pardubicích Jirka Dopita, nebo na Spartě Franta Kučera, Petr Nedvěd. Samozřejmě i oni měli své mouchy a někdy nebyly zanedbatelné, ale v tréninku, nebo ve hře, z nich byla cítit obrovská vůle. Ty hráče jste nemusel do ničeho nutit, oni chtěli sami. Ochota podstoupit tvrdou dřinu pro úspěch tehdy byla větší.

Po pátém zápase jste se na tiskové konferenci obul do mladších hráčů, že potřebují sníst ještě pořádný kus kaše, aby...
(skočí do řeči) ...je pravda, že jsem to řekl. Byl jsem po zápase hodně vytočený z výsledku. Skousávat porážku 9:1 pro mě bylo na střídačce hrozně těžké. Viděl jsem, že na to ten den zkrátka nemáme, nebylo ve hře nic, na čem bychom mohli stavět. Byl jsem hodně kritický, ale neřekl jsem jména, i když jsem na některá myslel. K debaklu nás doprovodily neskutečné minely, kdy jsme sami posílali Nedvěda, Bartoviče a spol. do šancí, které by ani sami nevypracovali. Edu Turka, který nás celou sezonu držel, jsme sami vyhnali z branky. Pro něj bylo nemožné napravovat takové množství hrubic. Mrzelo mě to, ale je to zkušenost. Ne to, že bych někoho po takovém zápase odepsal.

Zarážející bylo, že jste řekl slovní spojení “především mladší hráči“. Zase tolik jich v rozhodujícím pátém zápase nenastoupilo...
Jasně, chápu. A proto bych byl nerad, kdyby měl někdo pocit, že jsem myslel třeba Milana Gulaše, který odehrál výbornou sérii a strašně moc chtěl s týmem uspět. Předvedl přesně to, co bych od něj chtěl celou sezonu a to, co by jej mohlo nakopnout do reprezentace. Vím, že mě budete chtít tlačit do jmen, ale já opravdu jmenovat nechci. Řeknu jen to, že se nejednalo o dvacetileté kluky. Vnitřně jsem byl hrozně naštvaný a rozladěný z toho, jak jsme zakončili sezonu po takové vynikající sérii a z toho pak asi pramenilo to vyjádření na tiskovce. Chápu, že se chyba udělá, ale tady jsme to soupeřům mazali na hokejky z toho, že jsme byli podělaní.

Vyvstává otázka, jestli naopak neměli sérii zvládnout především starší hráči a ti, od kterých se očekávalo, že by měli mužstvo k postupu dotáhnout.
To nesporně. Někteří hráči byli neuvěřitelně z formy. Jiní pak zase už nemohli ze sebe vyždímat více. V tomhle si strašně vážím Tomáše Vaka, který šel do série přes značné bolesti zad, a v průběhu série se vydal ze všech sil. Na něm bylo v pátém utkání vidět, konkrétně za rozhodnutého stavu 1:5, že už je fyzicky i psychicky na dně. Ale nezazlívám mu to, protože odvedl opravdu maximum toho, na co měl. Jak už jsem říkal předtím, předkolo rozhodlo výkon tria Nedvěd, Bartovič, Kašpařík. U nás předpokládané osobnosti sérii tak dobře nezvládli a to byl nakonec jazýček na misce vah, které se převážili na libereckou stranu.

Jak moc sérii předkola play-off z vašeho úhlu pohledu ovlivnila kauza Bartovič?
Když jsem se dozvěděl, že dostal trest pouze na jeden zápas, měl jsem z toho obavy. A nakonec oprávněně. Možná se cítil tou kauzou ukřivděný a byla na něm vidět enormní vůle nás porazit, znemožnit. On nakonec byl tou hlavní persónou, která se podepsala pod naše vyřazení. Hlavně měl ale podle mého názoru dostat větší trest, než na jeden zápas. V sérii už se vůbec neměl objevit a pro mě by bylo podstatné, že jeho absencí by byl Liberec hodně oslabený a měl to s námi mnohem těžší. Bartovič je vynikající bruslař, jako trenér jsem ho chtěl do Sparty, bavil jsem s budějovickým vedením i o jeho možném angažování sem do klubu, což je už ale pravděpodobně pasé. Byl skvělý už v základní části, jenže v rozhodujícím pátém zápase u něj ještě více naskočil faktor enormní snahy něco dokázat. To, že nám dal nakonec čtyři góly, mluví samo za sebe.

Nepřekvapilo vás, jak v play-off ožili někteří hráči, kterým předtím v základní části byli nevýrazní a s trochou nadsázky občas působili dojmem, že je snad zápasy ani nebaví?
Je to hodně zjednodušené a není to jen v Budějovicích. Zkušení hráči mají hlavní cíl v podobě úspěchu v play-off. Nechci říct, že základní část berou na lehkou váhu, ale nedokáží se tak vybičovat, jako ve vyřazovacích bojích. Trénoval jsem Spartu, kde to bylo hodně obdobné. Když jsem jel za Davidem (syn Františka Výborného je David Výborný, bývalý hráč týmu NHL Columbus Blue Jackets, pozn.aut.), viděl jsem v NHL zápasy, za které byste nedal deset dolarů. Pak přijde play-off a hraje se na krev. Takhle to zkrátka je, neviděl bych tuhle problematiku tak černě.

Na druhou stranu, ve Spartě starší hráči nahodili větší tempo, jakmile šlo do tuhého a týmu hrozilo, že se vůbec nedostane do vyřazovacích bojů. Stejný pocit jste měl letos i ze hry některých hráčů v týmu HC MOUNTFIELD?
V momentech, kdy jde do tuhého, se skutečně odhalí charakter hráče. Nejde o góly a nahrávky, ale o to, aby tihle hráči dokázali vzít otěže do vlastních rukou a zlomit vývoj možná celé sezony na svou stranu. Tohle někteří nezvládli už ve chvílích, kdy šlo o postup do šestky, pak i v momentě, kdy jsme mohli rozhodnout o tom, že začneme sérii předkola doma.

Byla pro vás s výhledem na příští ročník ta letošní sezona hodně poučná?
Během té doby, co jsem u týmu, jsem určitě měl možnost poznat jednotlivé kluky blíže, mohl jsem pozorovat i jejich charakterové vlastnosti při zápase, v kabině, i mimo ní. Hlavně pak ve chvílích, kdy se mužstvu nedařilo. Volá se po změnách v týmu a já tohle volání vnímám. Musí se však udělat citlivě a ne řešit skladbu mužstva s horkou hlavou. Velkou roli bude hrát i ekonomika. Snadno si ukážu na typy hráčů, které bych rád v mužstvu viděl, ale po finanční stránce mohou být nedostupní. Hlavně agenti hráčů v tom dnes nadělají takový galimatyáš, že jsou schopní hráče slíbit do čtyř různých klubů a nakonec vyšroubují smlouvu hráče do takových výšin, které není možné akceptovat. Máme okruh hráčů, které bychom rádi přivedli, ale jsme na začátku jednání. Každopádně by změny měly přijít a do mužstva by to mělo přinést oživení a mnou neustále opakovaný hlad po týmovém úspěchu.

Z kolika procent by se odhadem měl tým obměnit?
Volá se po razantní obměně, to cítím. Ale jak už jsem říkal v předchozí odpovědi, jsme na začátku jednání a tvorby mužstva. Nemusí se povést vše, co budeme chtít. Mnozí hráči nebudou s podpisem smlouvy pospíchat, dokud bude ve hře skulinka pro odchod do Ruska, kde si mohou vydělat velké peníze. Abych odpověděl konkrétně, změnu odhaduji na třicet procent, možná o něco více. Třetina mužstva by měla být podle mého názoru nová.

Hodně se mluví i o omlazení týmu, ve kterém dosud absolutně chyběla nastupující generace. Počítáte s tím, že by se do týmu měli zapracovat i hráči juniorského věku?
Jednoznačně. Cítil jsem tuhle potřebu už po svém příchodu, ale situace, ve které jsme byli, tomu nakloněná nebyla. Konzultuji zapojování mladých hráčů s Láďou Koldou a Jardou Liškou. Především Jarda Liška má ve starším dorostu hráče, kteří jsou nesmírně talentovaní a budeme je chtít zapojit do tréninku. Chci však zdůraznit, že pro nikoho nebude vstupenka do A-týmu jen to, že je mladý. Mladí kluci šanci v přípravě dostanou, ale bude jen na nich, zda prokáží chuť a vůli prosadit se. Velmi dobře se jevil Aleš Ježek, s prvním týmem trénoval pravidelně Bohouš Jank, u kterého jsem ale upřímně čekal, že se bude o šanci prát více. Vím, že je to pro něj složité, protože kolem něj poletují agenti a tlačí na něj, aby se dostal na draft. I on by ale měl být příští rok z těch, který by se měl porvat o místo a dokázat, že si ho vybojovat chce. V Táboře máme Davida Kuchejdu, Rudu Červeného, Martina Havrana. Už je jim přes dvacet, mají v první lize něco odehráno a měli by dokázat, že do prvního mužstva chtějí. Jednoznačně cítím nutnost zařazení mladých hráčů a vzorem je pro mne v tomto ohledu letošní Plzeň.

Kromě zařazení mladých hráčů je na přetřesu i absence skutečného lídra kabiny. Nepřipadá třeba v úvahu příchod vašeho syna Davida Výborného, pětinásobného mistra světa?
To ne. David má na Spartě smlouvu ještě na příští rok a chce zůstat doma. Vím, že měl nějaké velmi zajímavé nabídky z Ruska, ale už chce mít svůj klid a být doma. David toho v hokeji dokázal hodně, zenit má sice za sebou, ale pro Spartu je stále obrovskou osobností. A je pravda, že taková osobnost tady trochu chybí, i když v kabině vidím takové čtyři hráče, kteří by mohli takovou pozici zastat. Když se nedaří, tak vstát, praštit tou hokejkou do stolu a vyburcovat ostatní. To je to, co dělá lídra lídrem. A pokud nepřijde nějaká osobnost jako třeba Venca Prospal, u kterého očekávám, že bude chtít ještě vydržet v NHL, bude to na sebe muset vzít někdo z nich.

Děkuji moc za rozhovor.