12.02.2010, Michal Špírek

Vimperští trubači: Za rok zahrajeme až na 70 zápasech

Č. B u d ě j o v i c e - Trubači z Vimperka, to je již neodmyslitelná součást fandění v českobudějovické Budvar Aréně. Poprvé hrála parta, složená z trumpetistů, saxofonisty a bubeníků v Českých Budějovicích při play-off prvoligové sezóny 2004/2005 a od té doby nevynechala jediný zápas! Skupina muzikantů ale nehraje jen na hokeji a někdy dokonce nestačí odmítat nabídky, například i od fotbalové Sparty a Slavie. V rozhovoru se dočtete, jak "Vimperáci" začínali či na co nejraději vzpomínají.

První otázka je nasnadě. Jak a při jaké příležitosti jste se dali dohromady?
Dohromady jsme se dali úplnou náhodou. Začalo to před několika roky, kdy jsme zašli ve Vimperku zatroubit na hokej na krajský přebor, zrovna tam začínalo play-off. Znali jsme se z dechového orchestru ve Vimperku. Tenkrát jsme šli ze zkoušky, takže jsme s sebou měli nástroje, tak jsme rovnou zašli na stadion, něco jen tak zkusili a ono se to takhle chytlo.

A vaše cesta z Vimperka na extraligový stadion pokračovala dále jak?
Můj spolužák ze základky Michal Havel hrál v tu dobu, to byl rok 2003, na Kladně, a to tenkrát hrálo baráž s Havířovem. Takže nás požádal, jestli bychom nezačali troubit tam.

Takže jste si střihli troubení pro Kladno a pak až projevili zájem z Budějovic?
Pak ještě ne. Tenkrát se nám rovnou ozvali fanoušci z Jihlavy, kteří nás zaregistrovali právě na tom Kladně. Tak nás požádali, že kdyby se jim něco podobného podařilo příští rok, jestli bychom jim jeli na baráž také troubit. Tak jsme jim to slíbili.

A Jihlava se do baráže dostala…
Dostala. No a bohužel to bylo zrovna proti Budějovicím. Takže první rok jsme troubili baráž Jihlava - Budějce proti Budějovicím... Z Budějovic tenkrát totiž ještě žádný zájem nebyl.

A přišel tedy kdy?
Ten přišel až poté, co si asi řekli, že to v té Jihlavě nebylo špatné. Ozval se nám Franta Joun, jestli bychom nezačali v Budějovicích a my rádi souhlasili, protože Budějovicím jsme vždycky fandili. Takže poprvé jsme troubili při play-off v té prvoligové sezóně.

Kolik vás dnes z Vimperka jezdí na zápasy? Kolik vás je v partě?
Celkově je nás kolem patnácti, ale na zápasy nás jezdí deset. Jezdíme dvěma auty, vždy tak pět šest trubek, jeden saxofon a tři čtyři bubny.

Jaké tedy máte hudební vzdělání?
My se známe všichni odmalička z hudebky. A dnes tam jsou dva tři kluci, co dělají konzervatoř. Teď spolu trávíme vlastně skoro veškerý volný čas. Někteří kluci mají ještě vlastní kapely, ale jako celek fungujeme dohromady pouze na sportovních zápasech.

Mě fascinuje, jak jste se dali dohromady, je to něco ojedinělého. Tuším, že trubači fungují ještě na fotbalovém Střížkově, ale to je asi v republice vše, že?
My jsme s tím začali a někde se občas objeví jedna dvě trumpety. Často nás kontaktují odjinud, jestli bychom k nim nemohli začít jezdit, my to musíme odmítat, protože to by se nedalo stíhat. Nabídky jsme měli mimo jiné z fotbalové i hokejové Sparty a z fotbalové Slavie.

Vy nehrajete jenom na hokeji, zaregistroval jsem vás třeba na volejbale. Ještě jezdíte někam jinam?
Už jsme hráli hodně sportů. Kromě hokeje jsme byli v Plzni troubit finále mistrovství světa v hokejbale, kam nás pozvali sami reprezentanti. Hráli jsme na kvalifikaci mistrovství Evropy v házené v Třeboni. Jezdíme na basket, hrajeme v Nymburce, teď nás například čeká 23. února další zápas Eurocupu. Byli jsme i na basketbalové reprezentaci. I hokejový národní tým jsme byli troubit, to bylo v Liberci na Euro Hockey Tour. Budějovický volejbal bereme proto, že to je blízko, ale je to jen na play-off nebo na Ligu mistrů, takže to není tak časově náročné.

V Budvar Aréně sedíte přímo nad kotlem. Ty místa jste si vybrali? Nebylo by vás více slyšet, kdyby jste byli někde na středu hřiště?
My jsme chtěli být pohromadě s kotlem, být s ním v kontaktu, aby to vystupovala jako jedna parta.

Máte ještě dnes nějaké zkoušky, nebo už to máte popěvky tak zaběhlé, že je nepotřebujete?
No.. My jsme nikdy žádnou zkoušku neměli. (úsměv)

Tak jak jste to natrénovali?
Když jsme začínali ve Vimperku, tak tam bylo v podstatě jedno, když se to nepovedlo, tak se to nepovedlo a jelo se dál. Ale všechno jsou to takové popěvky, které jsou hodně jednoduché. Každý je má v hlavě a není problém to zahrát.

Máte jako každá skupina i nějakého „frontmana“, co by řekl, tak a teď hrajeme tuhle?
No to jo, to určuji já, ale i kdybych to neříkal, tak ono už to po té době tak nějak samo vyplyne. Snažíme se reagovat na hru. Ale jinak se nijak domlouvat nemusíme, už je to tak zaběhlé, že víme, kdy nemáme hrát, kdy naopak máme začít, kdy začne kotel skandovat, už jsme na sebe zvyklí. Chce to mít trochu cit po danou situaci.

Podle čeho jste tvořili repertoár? A inspirujete se ještě někde, přidáváte nové věci, nebo už máte nějaký uzavřený seznam?
Věděli jsme, na co se tak fandí a podle toho to vybírali a vybíráme. Snažíme se zapojovat nové věci, i když poslední dobou to nějak nezvládáme (úsměv). Ale vždy někdo přijde s něčím novým, co bychom mohli zahrát. Občas se i něco hodí do not a na hokeji to z nich zahrajeme. Jinak celkem máme připraveno tak kolem pětadvaceti třiceti věcí.

Není to už po vás po těch letech spíše taková rutina? Že si řeknete je 10. minuta, musíme něco zahrát..
Když to někam spěje, tak nás to baví. Ale třeba musíme vzpomenout loňské play-out. To nebylo k tomu…

Napadlo mě, jestli třeba v prostředí arény nějak rychleji neodcházejí nástroje?
Že by tady nástroj nějak trpěl, tak to ne. Ale ten nátisk ano, člověk to tam pere, co to jde, aby byl trochu slyšet. S kulturou to pak nemá moc co společného (smích). Když tu máme těch šest trubek na pět tisíc lidí, tak to ani jinak nejde.

Když si tak promítnete zpět svou trubačskou „kariéru“, na který zážitek nejraději vzpomínáte? Já bych třeba tipnul hrání hymny při play-off.
Hymny byly dobrý, to jo. Ale třeba pro mě osobně byl zážitek ty první hokeje a vyhraná baráž na Kladně. Pro nás to bylo něco nového, měli jsme za sebou pár zápasů ve Vimperku a najednou jsme byli před tisíci lidí na Kladně, stáli jsme uprostřed kluziště a celá hala skandovala „Vimperk děkujem!“ To bylo něco strašně příjemného.

A z budějovického angažmá byste vybrali co?
Obrovský zážitek byla třeba vyhraná baráž v Jihlavě, kdy už jsme byli v Budějovicích a ony postoupily, v Jihlavě uhrály rozhodující zápas. Tenkrát jsme byli u kluků v šatně, vedle Prospala, Ference, Dvořáka, Neckáře. Tihle všichni nás drželi kolem ramen. Andrewovi Ferencovi jsme dokonce zahráli kanadskou hymnu (smích).

No počkejte, to on řekl, zahrajte mi kanadskou hymnu a vy jste jí z první zahráli?
Ono to začalo tak, že jsme zahráli českou hymnu, pak chtěli slovenskou, tak jsme zahráli slovenskou a pak tam křičel tuším Standa Neckář, že chce ještě pro Andrewa kanadskou hymnu, tak jsme zahráli i ji. Potom tam byla ještě prosba zahrát pro Krsteva bulharskou, ale to už bylo moc (smích).

Asi je to to poslední, pro co to děláte, ale dostáváte za troubení od klubu nějakou odměnu?
Dostáváme, ale to tak akorát pokreje náklady. My třeba jenom na ten hokej najezdíme přes sezónu kolem deseti tisíc kilometrů. Zatím se za ty roky nestalo, že bychom na zápas nepřijeli, byli jsme na každém utkání, nikdy jsme nevynechali.

Přemýšleli jste už třeba, jak dlouho takhle chcete hrát? Určitě je to časově náročné…
Nás to prostě baví. My vždycky čekáme, jestli nám tady před sezónou řeknou, a zatím vždycky zavolali (úsměv). Z naší strany se ale určitě nikdy nestane, že bychom řekli: "Končíme, příště už nehrajeme." Jsme fandové sportu a jsme rádi, že na tyhle akce můžeme jezdit. My za sezónu odehrajeme nějakých šedesát sedmdesát zápasů, přičemž to ještě není rozložené do celého roku, to je šílené. Všichni pracujeme, někteří ještě chodí do školy, takže je někdy náročné to poskládat, ale zatím se to zaplaťpánbůh daří.