31.12.2009, Michal Špírek

Šimon Hrubec: Vždy jsem měl smůlu, ale teď mi vše vychází

Č. B u d ě j o v i c e - Brankářský osmnáctiletý talent českobudějovického hokeje, to je Šimon Hrubec. Do povědomí fanoušků HC MOUNTFIELD se dostal hlavně tím, že v posledních dvou nájezdových rozstřelech nahradil v bráně Romana Turka. A vedl si znamenitě, poradil si například s nájezdem Ujčíka či Richarda Krále. A Hrubec přiznává: „Nájezdy mě prostě baví." Po zranění Jakuba Kováře je Hrubec dvojkou HC MOUNTFIELD a aktuálně i jedničkou prvoligového Tábora.

Vyměnil jsem Playstation za brankářskou výstroj a tím to všechno začalo

Vezmeme to od úplného začátku. Když jsem dělal po minulé sezóně rozhovor s brankářem Tomášem Klestilem, tak se přiznal, že původně začínal v útoku. Jak jste to měl vy, od počátku jste se tlačil do brány?
Já původně také začínal v útoku, ale měl jsem zdravotní problémy, takže mi doktorka řekla, že musím skončit s hokejem. A pak mi dala druhou možnost, když mi povídala: „Anebo si jdi stoupnout do brány, tam jenom stojíš a tam by to šlo, tam není skoro žádná práce.“

Paní doktorka byla koukám hokejový odborník…
Asi tak (smích). Já se pak asi za týden tréninků přesvědčil o tom, že to taková ulejvárna není. Dodneška si pamatuju, jak jsme to s tátou probírali, když mi říkal, že asi s hokejem budu muset skončit, že nemáme peníze na brankářskou výstroj. Já tenkrát dostal Playstation, v tu dobu to byla neskutečně drahá věc. Vzpomínám si, jak za mnou spousta kamarádů chodila právě kvůli Playstationu a nejednou přijde táta, že nemáme peníze na výstroj. Takže jsem vypojil dráty od Playstationu, donesl ho tátovi a řekl jsem: „Tati, kup mi výstroj.“ To byl myslím zlomový okamžik a troufám si říct, že dneska by to málokteré dítě udělalo (smích). Já když dneska vidím ty děti, jak jenom počítač, počítač, místo toho, aby si šly ven zasportovat…

Vy jste ale hokej hrát vydržel a začíná se to vyplácet. Letošní sezónu jste měl začít v juniorech jako brankářská jednička, že?
Je pravda, že se s tím teoreticky počítalo. Ale byla tu silná trojice, já, Martin Hnízdil a Pavel Kantor. A vybojovat si tu jedničku vůbec nebylo lehké. V přípravných zápasech jsem dostali všichni stejně branek, kluci ukazovali, že jsou výborní brankáři, takže jsem nevěděl, na čem jsem. První mistrák jsem ale odchytal já a už jsem v bráně zůstal.

Jenomže sezóna juniorskému týmu vůbec nevyšla, loni jste došli až do semifinále, letos jste s takřka totožným týmem propadli. Čím to může být?
Tým zůstal naprosto stejný, rád bych věděl, proč nám to nevyšlo. Mně prostě přišlo, že se nám lepila smůla na paty, na co se sáhlo, to nevyšlo. Teď už tu sezónu v juniorech musíme nějak doklepat a na příští sezónu se pořádně připravit, aby se nestalo znovu podobné fiasko.

Vy osobně jste byl se svými výkony v juniorech spokojen?
Ze začátku se mi nedařilo, pak sem se do toho naštěstí dostal. Ve většině případů jsem věděl, že ty obdržené góly jsem nemohl chytit. Samozřejmě, občas jsem dostal laciný gól, ale celkově jsem z výkonů neměl špatný pocit.

Od trénérů v áčku jsem cítil důvěru

Už to vypadalo na ne úplně vydařenou sezónu. Pak najednou vypadl z kola ven Jakub Kovář a rázem z vás byla brankářská dvojka extraligového týmu...
Počítal jsem s tím, že do brány se nedostanu, myslím, že dokud by si Eda nezlomil nohu, tak bych tam taky nešel (úsměv). A nedejbože, abych to přivolal. V klubu nevěděli, co ode mě můžou a nemůžou čekat. Ale od trenérů jsem cítil důvěru, řekli mi: Víme, jak chytáš, a nikoho jiného shánět nebudeme. Což mě potěšilo, ale na druhou stranu musím dodat, že jsem byl nohama na zemi, protože za Edou se dostat do brány, to je opravdu tak jenom, když by se zranil. Jinak Kuba už trénuje, takže počítám, že po Novém roce by mohl znovu naskočit.

Najednou jste se ocitl vedle brankářského esa Romana Turka, jak probíhá spolupráce s ním a s týmem celkově?
Já jsem takovej člověk, možná jsem tím až otravnej, že se furt ptám. Jak trenéra Guly, tak Edy nebo Koviho. Zeptám se: „Hele, teď jsem dostal takovejhle gól, co bys udělal jinak,“ a oni mi nějak poradí. Ale zase, aby to nevyznělo, že se ptám na každou prkotinu, když třeba nemám hokejku mezi betonama, tak se neptám, proč mi to tam prolétlo, jo… (smích). Ale jsou určité maličkosti, kdy mi rada strašně pomůže. A nesmím zapomenout na svého tátu, s kterým řeším všechno, tomu vděčím za vše, vlastně mě naučil chytat.

Pak přišla druhá rána, angažmá v Táboře a rázem z vás byl gólman, který je schopný podržet tým v zápase první ligy.
Mně to někdo říct před sezónou, že se mi tohle naskytne, tak se mu vysměju. Spolupráce s Táborem je parádní, už jenom to, že se mi ozvali. Sešly se mi okolnosti neuvěřitelně. Já si myslím… To je takové to boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Já měl totiž vždycky strašnou smůlu. Co se týče hokeje, mně nevycházelo nic. Když byl důležitý okamžik, tak já jsem to vždycky absolutně podělal. Ale všichni mi říkali: „Vydrž vydrž, ono se to jednou obrátí, musíš na sobě dřít."

...a vida.
A vida, přesně tak. Najednou bum. Strašně důležitý byl první zápas v Táboře. Ten se mi opravdu povedl, do 55. minuty jsem držel čisté konto. Ale musím říct, že díky klukům. Ti nevěděli, co ode mě čekat, takže bránili, co to šlo. A to se jim člověk nemůže divit – přijde nějakej neznámej osmnáctiletej klučina, o kterém v životě neslyšeli, a chytá v juniorce, která je navíc v tabulce dole. Možná trochu čekali, že tam vybouchnu. Ale pomohli mi a já měl i to štěstí, které jsem potřeboval.

Nyní už vám asi v Táboře věří o poznání jinak, je to pravda?
(úsměv) Teď už je to, musím zaklepat, jiné.

Teď už nebrání.
(smích) Ale jo, ale jo, pořád brání. Ale zpátky k tomu prvnímu zápasu s Olomoucí, ten zápas pro mě, ani ne tak pro klub, dopadl dobře v tom, že byly nakonec nájezdy.

A jsme u těch nájezdů!
(úsměv)Tak. Nájezdy dopadly nejlépe, jak mohly, nepustil jsem ani jeden ze tří nájezdů, čímž jsem získal respekt u diváků i u kluků. To byl možná zlomový okamžik. Kdybychom vyhráli 1:0, tak se řekne, jo, bránilo se ostošest, a pro brankáře by to asi nebylo takové. Já jsem věděl, že jestli přežijeme prodloužení, tak to na ty nájezdy nějak urveme.

Přemýšlel jsem o tom, koho z hráčů bych vybral na nájezdy

Znamená to, že jste na nájezdy specialista? Vyžíváte se v nich?
Tak já jsem takovej skromnej, nikdy bych neřekl specialista. Ale jo, baví mě, nájezdy mě prostě baví. Mám čas od červený čáry na mezikruží zjistit, co útočník udělá, dostat se mu do hlavy. Hlavně mi strašně pomáhají starší kluci, kteří hráče znají. Luboš Rob mi třeba proti té Olomouci přesně řekl, co ty hokejisté budou dělat. Kdyby mi to neřekl, tak bych tam byl za lojzu a bylo by to všechno úplně jinak. Takže mi radil: „Hele tenhle naznačuje do poslední chvíle, neklekej.“ A taky že jo (smích), ten už tam od modrý házel rameny… Další instrukce byla, že bude střela na lapačku. Tak já už tam skoro měl připravenou ruku (úsměv). Nakonec se trefil za nás Ivan Padělek, ten dává opravdu krásné nájezdy, je šikovný.

Možná by se vyplatilo ho přibrat na nájezdy do Budějovic. Proč myslíte, že se HC MOUNTFIELD v nájezdech nedaří, prohrát šest rozstřelů asi přece jen už nebude náhoda…
(přemýšlí) Je to o štěstí. Já to říkám pořád, je to o štěstí, jestli tam tomu brankářovi padne nějaká šmudla. Není trénink, kdyby kluci netrénovali nájezdy. Třeba je to právě ono, že kdyby se na to nemyslelo a netrénovaly se, tak by to šlo lépe. To je vždycky tak, že člověk až moc chce a pak se to nepodaří.

Kdyby bylo na vás poslat nějaké hráče do nájezdů, koho byste vybral, z pozice brankáře, který hráče vidí na tréninkách?
(úsměv) Já jsem o tom přemýšlel. Já bych dal Micku, ten má neskutečnou ránu příklepem, to kope... Dalšího bych vybral Frantu Ptáčka. Zaprvé je to zkušený hráč, i kdyby měl jet rozhodující nájezd, tak by to psychicky ustál úplně v pohodě. Navíc dobře čte brankáře a ví, co který udělá. A jako třetího bych dal Milana Gulaše, on má opravdu šikovné ruce, samozřejmě, musí mít štěstí, ale on říká: „Já když zapnu ten svůj mixér…“ (smích) Umí to prostě. Nebo potom je možnost i Poživil, ten má zajímavou kličku.

K vašemu působení v bráně HC MOUNTFIELD – věděl jste před zápasy, že v případě nájezdů půjdete do brány?
Já už jsem to věděl v Pardubicích. S panem Gulou jsme se o tom bavili, a když tam za stavu 0:4 odpískali nájezd, tak jsem se na něj otočil a říkám: „Pane Gula, tak to jdu, ne?“. To bylo ještě v čase, kdy jsem byl bez zápasu v Táboře, takže tam možná i byla trochu obava pustit mě tam. Ale než se to stihlo rozhodnout, tak už se ten nájezd jel.

Kdo s tím přišel, že byste mohl chytat nájezdy místo Romana Turka? Sám on, nebo trenéři? A není Roman naštvaný, že k tomu došlo?
O tom si rozhodují trenéři. Já myslím, že to Edu neštve, tedy aspoň doufám. On je s tím smířený, říkal mi: „Mně se na nájezdy letos nedaří, tak proč bys to nezkusil. Nemáš co ztratit, já jsem tuhle sezonu ještě na nájezdy nevyhrál, tak proč bys to nemohl zkusit i ty.“

Když víte, že v případě nájezdů do brány půjdete, připravuje se na to nějak, například že si na internetu dohledáváte videa s nájezdy protivníků? Měl jste takhle okoukané třeba střelce z Vítkovic?
To ne, to neřeším. I když si myslím, že by to bylo dobré. Já mám takovej strašnej počítač, to než se zapne, pak se to seká… (kroutí hlavou)

To je možná výzva pro klub nebo pro fanoušky, neúspěchy v nájezdech jsou v tom, že Hrubec si nemůže nastudovat střelce, má špatný počítač…
Že bych v rámci tréninku dostal nový počítač, jo? To by nebylo špatný (smích). Ale musím říct, že třeba u Ujčíka jsem měl štěstí, že jsem viděl zápas Vítkovic v televizi. Z toho zápasu jsem měl přečteného Ujčíka, Burgera a Szturce. Ujčík jel jako první, on mě vlastně překonal a já to chytil takovou záchrannou brzdou, když jsem jenom nastavil lapačku a on mi ji trefil. Ale měl jsem z toho radost. U Ujčíka jsem tedy tušil, co udělá. No a pak mě překonal ten Kvapil, toho jsem nečekal, to byla trochu čára přes rozpočet (smích). Já byl z toho dlouho rozhozenej, protože já tam byl připraven, já bych ten nájezd chytil. Jenomže jsem nedoklekl beton a to mě strašně štvalo.

Dalším zápasem, kde jste se předvedl, byl vyrovnaný mač v Mladé Boleslavi…
Tam se mi honilo hlavou: Mohli by kluci dát gól, aby se nešlo do nájezdů. Ale nakonec to dopadlo tak, že nakonec byly. Pak už na mě kouknul trenér Gula, abych se začal rozcvičovat. Já se ani nechci moc dlouho protahovat, protože ty týmy se musí připravovat na Edu, na opačný gard. Takže to oblékání, rozcvičování natahuju. Pro soupeře je pak těžší zareagovat. Sýkorovi to v prvním nájezdu sjelo, já to nečekal. Přijel jsem na střídačku a říkám: „Hoši, tak teď ale vůbec nevím, jak jsem to chytil.“ Nejsem takový, že bych si na něco hrál, nemám rád takové frajírky, já takový nejsem a nechci být. A když tak jsou tu lidi, jako je táta, co mě když tak rychle srazí zpátky k zemi.

Pak jste úspěšně vychytal i další dva střelce, jenomže z budějovického týmu se nikdo netrefil a tak byl jediným úspěšným střelcem Vrbata ze čtvrté série…
Fabuš mi pak vystřelil pod vyrážečku, na nepříjemné místo, a vyrážečkou jsem to chytil. Pak jel Král, toho jsem čekal jako prvního, Gula mi radil, že dělá tu Forsbergovu kličku. On byl na modré a já už tam měl skoro položený beton (smích). Já si hlavně myslím, že mě Král strašně podcenil.

Právě jsem na to myslel, že když vidí takovýhle mazák v brance juniora, že to k podcenění chtě nechtě svádí, ne?
On jel s tím, že si ze mě udělá srandu a já tam budu za kavku. Nakonec za ní byl on, co si budeme povídat. No a zakončil to Vrbata, praváka chytat je těžké, ten nájezd nebyl z mé strany povedený, on to udělal dobře.

Máte s HC MOUNTFIELD podepsanou smlouvu?
Já dlouho neměl agenta, ne že bych ho nepotřeboval, ale neměl jsem štěstí na lidi, dlouho si mě nikdo nevšiml. Pak se mi ozval agent František Tausch a spolupráci s ním si nemůžu vynachválit. Hned mi pomohl se smlouvou s klubem. Už jsem si přál brát nějaké peníze, myslím, že nějakou odměnu už jsem si i zasloužil, a pan Tausch mi s tím hodně pomohl. Podepsal jsem smlouvu do konce sezóny.

Šimone, teď jste v jednom kole, jdete ze zápasu do zápasu, z tréninku do tréninku. Co když to najednou všechno odejde tak rázem, jako to přišlo, a zůstal byste pro příští sezónu „jen“ v juniorce?
To by pro mě byl krok zpátky, to musím uznat. Ale přijít to samozřejmě může, je to jedna z možností.

A MÁM TĚ! Pro diváka ze zápasu s Vítkovicemi to byl bonbónek na závěr, Hrubec parádně lapil do lapačky puk po blafáku Viktora Ujčíka.

Výběr Šimona Hrubce

Můj vzor: Když jsem byl malý, tak Patrick Roy, teď se mi líbí Henrik Lundqvist. To je pan brankář. Navíc hraje za Rangers, kterým fandím.

Trenér, na kterého nejradši vzpomínám: Můj táta. Vděčím mu za to, co mě naučil jak v životě, tak v bráně.

Můj největší fanoušek: Brácha Matouš. A taky největší kritik. Brácha se mi dodneška směje ohledně toho Kvapilova nájezdu, říká: „Tak co, už doklekáváš?“ Je mu osm let a dělá si ze mě srandu (smích). Brácha je strašný odborník přes brankáře, ačkoliv sám je útočník, ví, v jaké kdo chytá výstroji, jaké má číslo atd.

Největší úspěch kariéry: Asi právě období, které teď prožívám. Během týdne jsem vlastně chytal tři ligy – juniorku, 1. ligu i extraligu. Byl jsem rád třeba za to, že se mi povedlo chytit nájezd Královi, který měl předtím šňůru snad pěti úspěšných nájezdů. Tak jsem byl rád, i když to pro mě díky radám od kluků byl takový nájezd zadarmo, že jsem mu tu sérii ukončil.

Nejoblíbenější sport kromě hokeje: Teď jsem úplně propadl americkému fotbalu, začal jsem to sledovat v televizi, ten sport se mi líbí, i když pravidlům vlastně pořád tak úplně nerozumím (úsměv).

Hráč s nejtvrdší střelou v klubu: Nesmím zapomenout na Bohouše Janka, ten má strašnou ďahu. Odráží se to na jeho hokejkách, má jich největší spotřebu, taky na něj kvůli tomu zeshora nadávají (smích). Pak bych jmenoval Petra Gřegořka, z juniorů asi Aleš Ježek.

Hráč s nejpřesnějším zakončením v klubu: Petr Sailer, ten má zkušenosti a ví, kam to hodit. Když jsou třeba soutěže ve střelbě z kruhů, ten mi to tam vždycky lupne, on dá třeba i žabičku, ale mám ho tam. Z juniorů se mi chytal špatně Pepa Rezků. Teda vlastně jen ze začátku, pak už jsem ho měl přečteného, takže moc gólů nedával. To tam napište, ať má "radost" (smích).

Největší vtipálek v kabině: Řeknu Romana Turka. Mně se strašně líbí jeho vystupování, ten co řekne, tak to je perla. V juniorce se nejvíce natlemím s Láďou Bošků, vyrůstali jsme spolu, hrajem spolu od pěti let, je také z Vimperka.

Hokejové plány do příští sezóny: Nejradši bych zůstal tady v Budějovicích a navázal na spolupráci s Táborem, když by pro mě v devatenácti letech chytat první ligu byla naprostá bomba. Jestli zůstanu v Čechách, tak bych rád pomáhal i juniorům. Když by se mi ale s HC MOUNTFIELD nepovedlo podepsat smlouvu, tak by tu byla možnost odchodu do zahraničí, ale raději bych zůstal v Budějovicích.

Největší sen: Aby se můj koníček stal mým zaměstnáním. A pro příští sezónu je mým snem probojovat se do reprezentace do 20 let.

Tweet