09.12.2008, Miroslav Mayer

Kouč Červený: Trenér už nebudu

Č. B u d ě j o v i c e - Václav Červený je hokejové veřejnosti známý jako kouč, který trénoval první mužstvo Motoru České Budějovice. Později si ho mohou příznivci vybavit i jako trenéra českobudějovických mládežnických celků. Opravdoví hokejoví znalci si určitě vzpomenou, že působil pět let jako trenér reprezentace ČSSR do dvaceti let a dokázal vybojovat čtyři medaile na MS. O víkendu oslavil osmašedesáté narozeniny.

Po angažmá u reprezentace Červený úspěšně působil v Jesenici a u mládežnických reprezentací bývalé Jugoslávie. Většinu hráčské kariéry odehrál jako levý obránce v Motorletu Praha. V těchto dnech se dožívá šedesáti osmi let a prožívá svoji poslední sezónu na trenérské lavičce.

V kolika letech a kde jste začínal s hokejem?
V deseti letech v Karlových Varech. V té době tam se mnou začínala spousta šikovných hráčů. Za všechny můžu jmenovat třeba Jana Klapáče (pozdější hráč Dukly Jihlava a reprezentant). Tam jsem absolvoval takový hokejový úvod. Nebydlel jsem přímo ve Varech a musel jsem dojíždět docela daleko na tréninky a hlavně na zápasy. Utkání jsme hrávali až po zápasech prvního mužstva a pak jsem musel v noci zpátky s hokejovým pytlem domů. Bylo to hodně náročné, ale nikdy jsem se hokeje nevzdal a pro hokej bych to udělal vždycky.

Začátky jste tedy absolvoval v Karlových Varech. Jak dál pokračovala vaše hokejová kariéra?
Později jsme se přestěhovali do Prahy a od dorostu jsem začal hrát za ČLTK Praha (pozdější Motorlet). Podařilo se mi dostat se v dorostenecké kategorii do reprezentačního mužstva Československa. Od staršího dorostu jsem odešel do Sparty Praha. Hrál jsem tam tři sezóny a poprvé jsem se tam setkal s dospělým hokejem. Hrávalo se na Štvanici a dostal jsem se do společnosti vynikajících hráčů jako byl Zábrodský, Gut, Tikal. Byla to pro mě ohromná škola.

Jak jste jako osmnáctiletý vycházel s těmito hokejovými hvězdami?
Bylo to úplně něco jiného, než jak to mají mladí dnes. Musel jsem všem hráčům prvního mužstva vykat a pěkně uctivě je zdravit. Neviděl jsem v tom nic špatného. Byl to výraz určitého respektu k těmto hráčům. Byli to všechno vynikající hráči a mně to rozhodně neuškodilo.

Pak nastala vojenská léta. Kde jste toto období absolvoval vy?
Hrál jsem za Duklu Litoměřice, kde jsem zažil krásné dva roky. Trénoval nás pan Haukvic, velmi zkušený trenér. Byly to dva roky vyplněné pouze hokejem. Sice to byla dřina, nikdo nás nešetřil, ale kdo nechtěl, mohl jít na normální útvar a to si každý rozmyslel. Mám na toto období velmi krásné vzpomínky. Vrcholem tehdy bylo, když Dukla Litoměřice, hrající v Ústí nad Labem, postoupila do nejvyšší soutěže. Z tehdejších spoluhráčů mohu jmenovat třeba pozdějšího vynikajícího trenéra Standu Neveselého.

Po vojenské službě jste se vrátil zpět do Sparty, ale dlouho jste tam nevydržel a přestoupil jste do Motorletu. Čím to bylo?
Bylo těžké prosadit se v tak silné konkurenci, jaká byla ve Spartě. Navíc tehdy se nechodilo hrát do zahraničí ani se nepřestupovalo, a tak jsem si mnoho nezahrál. Projevil jsem zájem přestoupit do Motorletu, kde jsem měl daleko více možností hráčského uplatnění. Hráli jsme sice nižší soutěž, ale hráli jsme stále na čele. Někdy jsme i postoupili do ligy a pak spadli zase zpět. Odehrál jsem tam deset let, které pro mě hodně znamenaly. Po celou dobu jsem byl kapitánem mužstva. Zažil jsem tam hodně věcí a nejen hokejových.

Hokej jste přestal aktivně hrát ve třiceti pěti letech. Hned jste začal pracovat jako trenér. Kde jste začal svoji trenérskou dráhu?
Já jsem už při hráčské kariéře vystudoval licenci B. Prakticky ihned po skončení kariéry mě oslovila Dukla Litoměřice, a tak jsem se moc nerozmýšlel a šel jsem to zkusit. Takže jsem začal rovnou trénovat dospělé vojenské mužstvo. Byla to bezvadná práce, podmínky pro práci byly uspokojivé. Hokeji jsme se mohli věnovat jak v létě, tak v zimě. Šel jsme do trenérské práce s pocitem, že si to zkusím. Po dvou letech si to vyhodnotím a pak uvidím.

Co rozhodlo o tom, že jste se rozhodl u trénování zůstat vlastně po celý život?
Po těch dvou letech jsem zjistil, že mě to baví a že jsem schopen udělat i výsledky. Měl jsem určité vzdělání, dodělal jsem si licenci A, ale jako každý mladý trenér jsem dělal i chyby. Naštěstí jsem si ty chyby dokázal vyhodnotit a to mi hodně pomohlo do další práce. Byl jsem v Litoměřicích spokojený, hráli jsme dobrý hokej a dokázali jsme naplnit zimní stadión. Měl jsem ale představu, že bych chtěl dělat hokej na vyšší úrovni.

Dalším vaším působištěm byla Dukla Písek. Jak jste byl spokojený v tehdejší Dukle Jihlava B?
Měl jsem nesrovnatelně lepší podmínky a mohl jsem si vybrat i lepší hráče. Spolupráce s Duklou Jihlava, s panem Pitnerem a Standou Neveselým byla vynikající. Byl jsem tam pět let a byl jsem se vším moc spokojený.

V té době jste začal trénovat i reprezentační tým ČSSR do dvaceti let. Kdo vás tehdy pro tuto práci vybral?
Měl jsem v té době velký přehled o hráčích v této věkové kategorii. Oslovil mě tehdejší předseda svazu profesor Kostka, zda bych neměl zájem o tento post. To se samozřejmě neodmítá. Řadu hráčů jsem velmi dobře znal, takže to pro mě nebylo až tak cizí prostředí. Nejdříve jsem trénoval spolu s Jožou Golonkou. Na prvním MS v Německu jsme skončili na čtvrtém místě. To bylo bráno jako neúspěch a Joža Golonka byl z funkce odvolán. Tím začalo mé čtyřleté působení u tohoto mužstva spolu Frantou Pospíšilem.

Jak na ty čtyři společné roky u reprezentace do dvaceti let vzpomínáte?
Franta Pospíšil byl úplně famózní chlap. Skvěle jsme si rozuměli. V těch čtyřech letech jsme vždy získali medaile stříbrné i bronzové. Na zlato jsme nikdy nedosáhli, i když jsme byli někdy blízko. Tehdy nebyla tak velká konkurence jako dnes. Dnes je cesta k medaili i v této kategorii složitější.

Po pěti letech v Písku jste dostal nabídku k mužstvu, které hrálo nejvyšší soutěž a to byly České Budějovice. S kým jste spolupracoval?
Začínal jsem jako asistent s Karlem Pražákem. Byl to velmi náročný a zajímavý člověk. Jako trenéra jsem ho respektoval a on byl úspěšným trenérem. Pak odešel a já jsem se stal hlavním trenérem a pomáhal mi Jan Šrámek. V té době jsem skončil u národního mužstva.

Jak po letech hodnotíte dva roky jako hlavní trenér v tehdejším Motoru?
Ty dva roky v Českých Budějovicích nebyla zrovna ideální léta. Poprvé jsem byl v situaci, kdy jsem si musel přiznat, že nejsem úspěšný. Nedařilo se zrealizovat určité věci a řadě hráčů jsem zřejmě důvěřoval více, než bylo zdrávo. Po dvou letech jsem činnost u prvního mužstva ukončil.

Rok jste působil v Dukle Příbram a pak jste dostal nabídku na trénování do zahraničí. Jak se vám v tehdejší Jugoslávii pracovalo?
Trénoval jsem v malém městě Jesenice. Zažil jsem tam moc krásná léta, kde jsem si znovu spravil chuť. Poznal jsem nové lidi a nové prostředí. Hned první rok jsem získal titul mistra Jugoslávie a to byla velká sláva. Druhý rok jsem dostal nabídku trénovat dorost Jesenice a k tomu jsem dostal nabídku trénovat reprezentační mužstvo Jugoslávie do osmnácti a později i do dvaceti let. Tuto nabídku jsem přijal a nelituji toho.

Co všechno jste s těmito týmy během svého působení dokázal?
S Jesenicí jsem každý rok vyhrával titul Jugoslávie. S osmnáctiletou reprezentací jsme poprvé v historii získali medaili na MS skupiny B. Práce to byla náročná, protože na každého zahraničního trenéra jsou vždycky větší nároky. Z mladých hráčů vyrostli hráči pro první mužstvo a Jesenice hrála významnou roli v jugoslávském a později ve slovinském hokeji. Můj největší úspěch byl s osmnáctkou na ME ve Španělsku, kde jsem měl v mužstvu z dvaceti hráčů šestnáct z Jesenice a podařilo se vyhrát medaili.

Po působení v Jugoslávii jste se vrátil zpět do Českých Budějovic. Proč zrovna sem, když jste tu nezažil moc šťastné časy?
Já jsem se nevracel k prvnímu mužstvu, ale šel jsem pracovat k juniorskému týmu. Tenkrát mě oslovil Mojmír Šatava, který zde dělal manažera a ke kterému jsem měl plnou důvěru. Ta práce tu byla dobrá a udělali se i dobré výsledky, vyrostlo tu mnoho hráčů, kteří stále ještě vrcholově hrají.

Po dvou letech jste opět odjel pracovat do Jesenice. Co se stalo, že jste opět opustil České Budějovice?
V Jesenici došlo k problémům a hrozilo, že by tam mohl hokej skončit. K moci se dostalo nové vedení a to mě oslovilo, abych pomohl. Takže jsem se vrátil, ale pouze na dva roky. Situace nebyla vůbec jednoduchá. Trénoval jsem první mužstvo. Oba roky jsme hráli o titul, ale vždy jsme skončili druzí. Byl jsem spokojen, že jsme to dotáhli tak daleko.

Pak následovala opět cesta do Českých Budějovic. Šel jste pracovat rovnou k mládeži?
Nejdříve jsem pomáhal u prvního mužstva Jardovi Jágrovi a později Jardovi Liškovi. Teprve pak jsem se přesunul k mládeži, kde pracuji dodnes.

Za svoji trenérskou kariéru jste zažil hodně hráčů. Na koho z nich vzpomínáte dodnes nejraději?
Těch hráčů je strašně moc. Mě ohromně naplňovala práce s Radkem Dvořákem. Není to proto, že hraje v NHL. Tam se dostal, protože je pracovitý a má určitý talent. Byl to příkladný hráč, který hokeji dával všechno a nakonec se mu to vrátilo.

Na druhou stranu určitě existují hráči, kteří nenaplnili svůj talent. Vzpomenete si na někoho takového?
Zase budu jmenovat jen jednoho hráče. Je to Martin Štrba. Byl to ohromný talent. Dostal se do národního mužstva i do prvního mužstva v Českých Budějovicích. Věřil jsem, že bude hokej hrát dlouho a dobře. Z pohledu jeho dispozic jsem od něj očekával daleko víc. Je pravda, že mu v rozvoji bránila častá zranění.

Letos došlo v Českých Budějovicích ke změně v práci s mládeží. Co těmto změnám říkáte?
Došlo k určitým změnám na postech trenérů a mění se i systém práce. Ne všichni na to mají jednotný názor. Osobně si myslím, že ta cesta je správná, je náročná a měla by přinést úspěch. Já osobně tomu věřím. Tréninky žáků mají intenzitu, sleduje se cíl, aby byli hráči do budoucna připraveni. Podporuji to a myslím si, že je to krok kupředu.

Právě jste oslavil šedesáté osmé narozeniny. Jak dlouho ještě budete pracovat u hokeje?
Určitě už nebudu pokračovat jako trenér. Chtěl bych dělat dvě věci. Jednak bych se dál zabýval vyhledáváním talentů, nejen po kraji, ale po daleko větším prostoru. Druhá věc je, že bych chtěl pomáhat svému synovi. On také trénuje žáky a sám mě požádal, jestli bych mu nějakým způsobem nepomohl. To je věc, která by mě určitě naplnila ve volném čase.