Dlouho to vypadalo, že českobudějovičtí hokejisté dovedou zápas do vítězného konce. Již od 7. minuty vedli brankou Martina Hanzala a další šance na sebe nenechaly dlouho čekat. Domácí ale před obrátkou zabrali a byl to oboustranně pohledný a vyrovnaný zápas. Mladíci HC České Budějovice ale v závěru doslova “vyhořeli“ a tři góly v jejich síti během pěti minut dokonale otočily výsledek duelu. „Vedli jsme 1:0 a asi si mysleli, že to dohrajeme. Udělali jsme nějaké chyby a bylo to něco jak v hokeji. Prostě jsme se hnali bezhlavě dopředu a chvílemi zapomínali na obranu. Soupeř toho z protiútoků využil,“ říká Milan Gulaš. Existuje také možnost, že hráčům v závěru docházely síly. „Po týdnu, který jsme strávili na soustředění v Železné Rudě, to nebylo nic moc. Nemohli jsme hrát úplně na sto procent, protože únava je dost cítit. K tomu přispělo i velké horko. Na to si ale nemůžeme stěžovat, protože zápas byl v rámci tréninku. Dali jsme si prostě jen něco navíc, zaběhali si a hlavně dobře a s chutí zahráli, což bylo nejdůležitější,“ má jasno talentovaný útočník, který stejně jako na kluzišti zkoušel i s balónem mnoho technických fines a několikrát se postavil i k zahrávání standardní situace. „Vždycky jsme se s klukama nějak domluvili, kdo by mohl jít, a tak nějak se střídali. Ono to v našem případě není zase tak důležité, kdo jde kopat.“ Na trenérskou lavici se opět postavil bývalý kouč Nemanic Milan Kupka a prokázal, že fotbalu rozumí a umí utkání hodně prožít. „Takhle to je ale vždycky, pan Kupka je hodně emotivní a chce vždycky vyhrát. O to víc dnes, když jsme hráli proti soupeři z první A třídy,“ směje se Gulaš.

Dobrá nálada panovala v řadách hokejistů již na úvodní rozcvičce, jež zahrnovala i zakončování centrů ze strany. V této dovednosti ukázal asi největší um Jan Chábera. „Jednou se mi to od tyče málem vrátilo do úsměvu,“ šklebil se Turkův náhradník v brance HC České Budějovice. „Brali jsme to spíše jako víkendový špíl, ale zahráli jsme si velmi dobře. Bylo to příjemné zpestření.“ Chábera prokázal své fotbalové dovednosti na pozici stopera a pod jeho taktovko byla defenzíva hokejistů dlouho hodně pevnou tvrzí. „Většinou hrál na stoperu Petr Gřegořek, ten tu ale není, tak to nějak přišlo na mě. Vůbec mi to ale nevadí, protože hraji rád takhle zezadu,“ říká “Cháby“. „Když jsem byl malý, tak jsem hrál fotbal, ale to jsem byl většinou útočník nebo záloha. Tenkrát mě obrana, natožpak chytání asi nějak nebrala.“ Stejně jako celý tým, i Jan Chábera ale v závěru nepochopitelně vypadl z rytmu a právě na jeho vrub šel první gól, který nastartoval obrat mužstva I.A třídy. „Tam se to nějak divně odrazilo a přeskočilo mi to nohu. Pak to byla náhoda, že se to dostalo k tomu jejich hráči, který byl sám a dal gól. Prakticky jediná chyba za zápas a dostali jsme z ní gól,“ kroutil hlavou pilíř obrany, která musel spolknout ještě dvě pilulky. „Druhý gól byl z penalty, kterou jsme udělat nemuseli. Pak už jsme se snažili vyrovnat a šli jsme všichni dopředu. Oni nás tam dobře prohodili a šli sami. Tam už se moc dělat nedalo,“ krčí rameny hráč, jenž jako jediný spolu s Josefem Slavíkem proměnil pokutový kop při rozstřelu po zápase. „Kopal jsem to na pravou stranu, takže mi to vyšlo. Chtěl jsem jít rovně proti míči, aby gólman nemohl poznat z rozběhu, kam to chci kopnout,“ popsal svůj recept Jan Chábera.