Banes Motor České Budějovice
18.12.2014, Michal Špírek

Černý humor amputářů je super, usmívá se Roman Bernat

ČESKÉ BUDĚJOVICE — Jeho příběh je dostatečně znám a není třeba připomínat, čím vším si Roman Bernat musel projít. Dokázal se poprat s osudem a rychle se zorientoval v novém životě. A jde mu to s nadhledem a humorem. Prostě nebudu hokejistou, ale mám jiné zájmy, které mě dostatečně naplňují, tak proč se trápit - tak by se dal charakterizovat Romanův přístup. V sobotu si ale Bernat přece jen užije aplaus zaplněné hokejové haly. A aplaus to bude naprosto zasloužený.

Je vám momentální mediální zájem vlastně příjemný? A jste naopak připraven na to, že asi nebude trvat věčně?
S tím počítám. Jsem rád, že zatím o mě zájem je. Ne že bych na ulicích rozdával podpisy, ale občas mě díky reportážím a článkům někdo pozná a já se rád zastavím a popovídám. To je vždycky takové hezké. Ale rozhodně si nepotrpím na tom, že bych musel být v médiích. Vážím si toho, je to příjemný pocit, být například v televizi, ale zase o to úplně nestojím.

Podporou vám mohly být i vzkazy lidí například v internetových diskuzích, že?
Jasně. Já si to pod těmi články i rád pročtu. Setkal jsem se ale i s takovým příspěvkem, co se mnou furt mají, že jsem ZTP, mám samé výhody, že si můžu parkovat kde chci, a tak dále.

Tak to byl ale ojedinělý výstřelek. Diskuzní fóra jsou obvykle plná příspěvků od anonymů, kteří si dávají za cíl naštvat co nejvíce lidí. Ale řekl bych, že právě ve článcích s vámi se takové příspěvky nevyskytují, že z nich naopak byla a je cítit obrovská podpora.
To je pravda! Je to pěkné, člověka to posílí i do budoucna. Dodá mi to sebevědomí, které do života potřebuji, abych si věřil.

Můžete vypíchnout jeden vzkaz, který vám utkvěl?
To snad ani ne. Vážím si každého. Zprávy mi psala spousta hokejistů, napříč kluby. Ozývali se lidé ze všech koutů republiky, i úplně cizí. To trvá dodnes, když je například nějaká reportáž v televizi, tak se někdo rozhodne mi napsat, že mě obdivuje, jak jsem se s tím dokázal vypořádat. A to je také hezké, potěší mě to. Většinou odepisuji, že si myslím, že kdyby se do takové situace nedej bože sami dostali, tak by to brali stejně.

Co naopak nějaká negativní zkušenost s lidmi v době po úrazu? Už se stalo, že vás svým chováním někdo doopravdy naštval?
Předem chci říct, že nemám rád takový ten přehnaný soucit. Kolikrát mi přijde, že už je to třeba přehnané, tak se snažím to podat na rovinu, že to není nutné. Ale pravdou je, že člověk se s negativními zkušenostmi také setká. Někdo řekne: „Ty jo, ty se máš, ty si žiješ.“ Například ve spojení se sponzorskými akcemi, kdy dostanu nějaký peněžní příspěvek na protézu. Upřímně, takovým bych přál si to se mnou na den vyměnit, aby věděli, jaké to je.

Je vám jednadvacet, ale působíte vyspělým dojmem. Myslíte, že vás úraz změnil po mentální, charakterové stránce? Jako hokejista jste řešil jen hokej, zatímco v posledních dvou letech jste toho zažil víc než dost…
To si netroufnu říct. Když jsem hrál hokej, tak jsem počítal s tím, že to dopracuji k maturitě, tu bych snad udělal a tím by to haslo, pokračoval bych dál v hokeji. Pokud bych se jím uživil. Ale najednou mě to hodilo úplně jinam, do úrazu jsem nikdy nepomyslel, že bych mohl jít na vejšku. Většina sportovců ji maximálně studuje dálkově. Musel jsem změnit pohled na život a vydat se jiným směrem. A tak to občas chodí, že člověk se musí vypořádat s takovým obratem. Úplně se mi změnily priority.

Setkal jste se s lidmi, pro které osud připravil podobnou překážku. Je nějaký příběh, u kterého jste si řekl: "Tak tohle je tedy síla..."?
Znám samozřejmě případy, kdy lidé přišli o ruku, o nohu, o dvě. Ne u všech vím, a ani se o po tom nepídím, jak se jim to stalo. Ale například – pán jel v Praze v autě, zezadu do něj další drclo. Auta zastavila, šel tedy zkontrolovat škodu zezadu na autě a v tom do stojících aut narazilo třetí auto. Secvaklo ho to, přišel na místě o jednu nohu, ukazoval mi dokonce fotky z místa, byl celou dobu při vědomí. Nakonec mu museli vzít i druhou nohu. A dneska? Dneska je naprosto v klidu. Flirtuje s holkama… (zamyslí se) Já nevím. Když člověk do společnosti amputářů poprvé přijde, tak si až říká, jaký je to masakr, jak jsou na tom psychicky dobře.

Takže se s amputáři scházíte?
Jo jo, máme sdružení „No foot, No stress!“. Kdo z amputářů z celé republiky chce, tak se může stát jeho členem, dělají se společné akce, teď v zimě se třeba jezdí lyžovat do Itálie. Já ale samozřejmě musím chodit do školy, v lednu mě čekají zkoušky, tak nevím, zda to dopadne.

Už jste tedy i lyžoval?
Lyžoval. Zkoušel jsem to na dvou lyžích, tuhle zimu bych chtěl vyzkoušet jízdu na jedné. Člověk má takové lyžičky ještě dole na hůlkách, takže má trojitou oporu. Doufám, že mi to půjde. (úsměv)

Co jsem slyšel, tak když se hendikepovaní sejdou, tak je to kolikrát dost ostrý humor.
Lidi, kteří s tím nejsou obeznámení, tak docela koukají. (úsměv) Černý humor je super.

Tak schválně, můžete nahodit nějaký oblíbený vtip?
Pacient říká v nemocnici doktorovi: "Pane doktore, nemůžu si nahmatat nohy."
"Protože jsme vám amputovali ruce."

To je fakt drsné, jdeme dál. Přirozeně se nabízí otázka, zda se nechcete realizovat ve sledge hokeji. Už jste na ni v několika rozhovorech odpovídal a přijde mi, že se k tomu dvakrát nemáte…
Nikdy mě to moc netáhlo. Možná budu působit jako nějaký narcis, ale já mám třeba radost, když si mého hendikepu někdo ani nevšimne. Nebo když na mě někdo kouká, a po chvíli prohodí: „Ty hele, proč tak kulháš?“ A když mu to povím, tak odpoví, že to by tedy vůbec neřekl. Člověka to potěší.

Chápu, na sledge hokeji je prostě na první pohled vidět, že je to hra hendikepovaných.
Já ty kluky samozřejmě obdivuji. Že se do toho úplně nehrnu? Asi tam hraje roli i strach, mně to přijde občas i docela nebezpečné, tak abych tam nepřišel ještě o prsty. Ale představitelé sledge hokeje mě dost uhání, že bych v budoucnu mohl reprezentovat, zahrát si na mistrovství světa, paralympiádě. Je jasné, že samo by mi to nešlo, museli by mě naučit se pohybovat na sáňkách, člověk by musel pochopit samotný herní systém sledge hokeje. Slíbil jsem, že si to brzy zkusím, a pak se uvidí.

Technologický vývoj jde rychle kupředu, nejinak tomu asi bude v oblasti protéz a zdravotnických pomůcek. Máte nějaký sen, čeho byste se chtěl jednou dočkat?
Teď mám bionické, to znamená elektronické, koleno. A já jsem zvědavý, jestli se povede vyvinout i bionickou kyčel. To by mi hrozně pomohlo a zase by to posunulo možnosti protézy úplně někam jinam. Tak doufám, že to klucí německý do budoucna vymyslí. (úsměv)


K přečtení:


První rozhovor po úrazu z prosince 2012: Roman Bernat: Život se mi změnil od základů. Ale dál ho budu žít naplno
Článek z dubna 2013: FOTOREPORTÁŽ: Jak si Roman Bernat splnil sen a nazul brusle
iDnes.cz, článek z dubna 2013: Nelituju se, i když mám navždy kovovou nohu, říká hokejista Bernat
iDnes.cz, článek z října 2014: Hokejista Bernat: Život je krásný a baví mě i bez nohy
Sociální sítě

Branky a nahrávky: 5. Remeš (Vachun, Lev), 6. Pitel (Willmann), 29. Vachun (Mar. Kříž, Hoch), 31. Pitel (Willmann, Hoch), 39....