Banes Motor České Budějovice
18.09.2012, Jakub Musil

Hráč na flétnu a vášnivý motorkář. I takový je rekordman Ptáček

Č. B u d ě j o v i c e - Už nyní dorovnal rekord, ale po pátečním utkání již v české extralize nebude nikdo, kdo by za 75 let historie ligy odehrál více utkání než on. Snad ani nemusím doplňovat, že řeč je o Františku Ptáčkovi. O tomto matadorovi českých kluzišť již jistě víte mnohé a v následujících dnech se toho pravděpodobně dozvíte ještě více, ale věděli jste například, jaký byl v jeho hokejové kariéře nejvyšší trest, nejbolestivější zranění, jaký je jeho oblíbený film, nebo že hraje na hudební nástroj? Pokud ne, přejeme vám příjemné čtení.

ROZHOVOR S FRANTIŠKEM PTÁČKEM

„Útočník mě dohrál u mantinelu a já jsem se ohnul tak blbě, že jsem si urval poslední volné žebro.“

Vzpomenete si ještě na váš první kontakt s hokejem? Kdo vás k této hře přivedl?
Protože se pravděpodobně nějaký ten rekord blíží, tušil jsem, že tyhle otázky přijdou a začal jsem nad tím přemýšlet (úsměv). Myslím si, že to byl děda. Bylo to asi ve druhé třídě. Bydleli jsme na statku a jezdil k nám pán pro mléko. Jeho syn hrál hokej a říkal, jestli to taky nechci zkusit. Děda to jednou nevydržel a vzal mě na Spartu, kde odchytil nějakého trenéra a říkal mu „Hele mám tady kluka, co s ním?“ Trenér řekl, ať mě obuje a ukáže, ale já jsem samozřejmě neuměl nic, jen jsem se na ledě opíral o hokejku a o mantinel. Trenér ale řekl „Jo dobrý, koukni se támhle, kdy trénuje přípravka a přijď.“ Tak jsem přišel a od té doby chodím pořád (úsměv).

Mnoho hráčů mělo v mládí nějaký hokejový vzor, měl jste vy někoho takového?
Já jsme fandil spíš tak všeobecně Čechoslovákům, hlavně když hráli proti Rusákům (úsměv). Ale když jsem byl trochu větší, tak to byl asi Paul Coffey. Vynikající hráč a bruslař, ten se mi moc líbil. Znal jsem ho ale jen z obrázků nebo psaní, protože v té době bylo nemožné vidět ho v televizi.

Je nějaký trenér, na kterého vzpomínáte nejraději a dalo by se říci, že vám toho dal nejvíc?
Za celou kariéru jsem měl trenérů dost a troufnu si říct, že si je pamatuju všechny. Nejvíc však asi Frantu Výborného. S tím to bylo sice vesměs v dospělých kategoriích, ale trénoval mě už i v juniorském věku a tím že jsme spolu strávili tolik let, si myslím, že máme vynikající vztah a to nejenom jako hráč a trenér, ale také jako lidé.

Najdete ve své kariéře moment, který považujete za zlomový?
Určitě to byl moment, když jsem byl posledním rokem v mládežnické kategorii. Místo toho, abych zůstal v této kategorii, jsem měl možnost odejít do Slavie, která v té době hrála 1. Národní ligu a přechod do dospělého hokeje mi velice pomohl. Bylo to v sezoně 93/94 a měl jsem také možnost naskočit na tři zápasy do extraligy za Spartu. Tam se to podle mě zlomilo. Velké štěstí také bylo, že ten rok Slavie postoupila do extraligy, kde jsem si pak mohl zahrát třeba s Růžou (Vladimír Růžička –pozn. autora). Takže to byl asi rok, který mi hodně pomohl v mé kariéře.

Je naopak nějaký moment, který považujete za nejhorší?
Byl to asi moment, když jsem měl urvané žebro. Nevím, který rok to byl, ale bylo to na Spartě. Útočník mě dohrál u mantinelu a já jsem se ohnul tak blbě, že jsem si urval poslední volné žebro. V ten moment jsem myslel, že je po mně, že prostě končím. Doktoři však naštěstí řekli, že to není nic vážného, takže jsem už za tři dny mohl odletět na Evropskou ligu. Cestou jsem si připadal jak největší hvězda na světě, protože jsem nemohl nic dělat a maséři tedy za mě nosili věci (úsměv). Na zápas mi to doktor opíchnul, takže člověk nic necítí, ale po zápase to zase bylo hodně nepříjemné. V ten daný moment, když mě narazil na mantinel, jsem si ale říkal, že to už je asi můj konec...

Takže to je i zranění, které zatím považujete za nejvážnější?
Jak se to vezme. Bylo to sice zranění, kvůli kterému jsem téměř nic nevynechal, ale bylo bolestivé. Nejhorší zranění byl asi zlomený palec, protože to jsem musel vynechat několik zápasů. Naštěstí to bylo na Vánoce, kdy se tolik zápasů nehrálo, takže jsem vynechal asi 5 utkání. To bylo takové moje maximum.

„Měl jsem také sen, že bych dělal medicínu...“

Jaký je váš nejsilnější hokejový zážitek?
Určitě je to titul z roku 2000. Byl to můj první titul. Vyhráli jsme 1:0 ve Vsetíně a rozhodující gól dával David Výborný.

Dá se to tedy považovat i za vaši nejcennější trofej?
Dá se říct, že ano. Tituly mám čtyři, ale když to vezmu zpětně, tak ten první je přece jenom první. A sesadit v té době Vsetín z nadvlády bylo úžasný.

Ví se o vás, že jste jeden z nejslušnějších hráčů. Jaký byl váš největší trest?
Dostal jsem jednu „desítku“. Když jsem hrál za Vary, tak v Třinci byla nějaká strkanice po odpískání. To ale vzniklo spíš tak, že ten hráč zajel do gólmana, já bych se tam asi jinak nepral, protože bych dostal přes hubu (úsměv).

Takže za celých 1035 zápasů v české nejvyšší soutěži pouze jeden vyšší trest?
Jedna „desítka“ no. Ale byl to jenom osobák, jinak to bylo bez trestu, takže dobrý (úsměv).

Máte nějaký uklidňující prvek ve hře, když jste například nervózní nebo se něco nepovede? Čím se uklidňujete?
Já už to ani takhle neřeším. Spíš mám špatný pocit z toho, když sem strašně klidný. To vím, že není dobře být úplně v pohodě. Radši jsem trochu v mírném napětí. Takové to očekávání a těšení se na to „něco“, ale když jsem úplně klidný, to nemám rád, to si říkám „Fery, to neni dobrý, něco s tim dělej“ (úsměv).

Během vaší kariéry nastalo v pravidlech mnoho menších či větších změn. Je nějaké pravidlo, které byste nejraději zrušil?
Trochu zvláštní je to relativně nové pravidlo o vyhození puku. Když jsme byli letos na turnaji v Rusku, tak tam měli všude asi o metr vyšší plexiskla. Tam už bych to možná bral, že to pravidlo má hlavu a patu. Já si myslím, že nikdy to není úmysl vyhodit puk mimo hřiště. Většinou to jen chcete prostě poslat pryč ze třetiny, aby se nehrálo u vás, ale ne to vyhodit do hlediště.

Jaké typy protihráčů nemáte rád, proti komu se vám špatně hraje?
Jsou to vesměs takový „malý šikulové“. Na velkého kluka si počkám a vybruslím ho. Nebo když je silnější a bude mě chtít odtlačit, tak pořád mu tam budu překážet, ale tady ti kluci, co jsou šikovný změnou směru a mají hodně velké zrychlení, ti jsou nepříjemní.

V kabině se jistě dělá celá řada různých kanadských žertíků. Utkvěl vám v hlavě nějaký, jehož jste byl terčem?
Na mě se těžko dělají žertíky, já jsem takovej moc hodnej na všechno (smích). Ale pamatuji si na Vánoce, když se rozdávali takové ty anonymní dárky, tak na Spartě Břízka (Petr Bříza – pozn. autora) dostal dřevěné dveře se zaseknutou hokejkou, což byla narážka na jeden zápas, když jsme hráli ve Znojmě, kde byl Břízka trošku impulzivnější a roztřískal tam dveře (smích).

Jaké by pravděpodobně bylo vaše povolání, kdyby jste nebyl hokejistou?
Tohle jsem řešil asi ve čtvrtém ročník na gymplu, kdy sem tedy hokej chtěl hrát, ale zatím to moc nevypadalo. Chtěl jsem určitě zůstat u sportu, takže bych asi pokračoval na fakultu a věnoval bych se sportu dál. Ne jako profesionální sportovec, ale třeba jako trenér nebo poradce. Měl jsem také sen, že bych dělal medicínu, takže i tam jsem si podal přihlášku, ale to bylo spíš takové pro dobrý pocit (úsměv). Dneska bych ale věděl, že by se mi to nejspíš i líbilo. Být třeba fyzioterapeut a pomáhat sportovcům.

Jaký byl ve škole váš nejoblíbenější předmět, pomineme-li tělocvik?
Bavila mě hodně biologie, hlavně když se dělala anatomie. Proto jsem si pak také asi dával tu přihlášku na medicínu. Docela mě také bavila matika.

„... v zájmu své bezpečnosti jezdím jen na uzavřených tratích.“

Jaké další sporty sledujete nebo si sám zahrajete?
Čím sem starší, tak tím ty ostatní sporty hraju míň, protože si dávám pozor na zdraví (úsměv). Dřív sem ale hodně hrával hokejbal, se kterým jsem měl i docela úspěchy. Tenhle sport bych vůbec doporučil všem hokejistům, protože to je výborný doplňkový sport. Nejen proto, že se vlastně hraje hokej, sice se hraje s balonkem, ale pořád je to hokej, ale je to perfektní na kondici. Já jsem vždycky říkal, že je to ještě mnohem namáhavější než hokej. Na hokeji se můžeme svézt na bruslích, tam se ale člověk nesveze, tam musí běhat (úsměv), takže to je výborný sport. Po sezoně si taky občas zahraju fotbálek nebo tenis.

Ví se o vás, že jste velkým milovníkem motorismu...
Dřív jsem jezdil na motorce hodně, takže to je sport, který velmi sleduji a mám tam i pár kamarádů. Takže vždycky v úterý večer, když dávají Svět motorů, tak to je můj čas. Rodina jde spát a já se dívám na televizi a sleduju, jak kluci jezdili (smích). Někteří už taky nejezdí, ale jak je znám, tak vím, že to jsou vesměs dobrý kluci. Ačkoli na dráze to byli takový nepříjemný „hajzlíci“, tak v civilu jsou to normální lidi. Tak to je takové srovnání pro ten hokej. Člověk zjistí, že spousta hráčů, které by na ledě nejraději zapíchnul, jsou v civilu super kluci, ale tak to má být.

Máte nějaký oblíbený film, pořad nebo herce?
Nejsem zrovna takový ten televizní maniak, ale když jsem procházel těmi „teenage“ léty, tak to byli v té době populární Van Damme, Stallone a podobní. Co se týče oblíbeného filmu, tak to bude asi Pulp Fiction a Poslední skaut.

Jakou muziku si rád poslechnete?
Tak vyrostl jsem v „rokáči“, takže v těch létech jsem taky hodně chodil do klubů poslouchat tady tu muziku, ale dnes to beru spíš jako takovou kulisu. Hodně sportovců to bere jako motivační, nebo uklidňující poslech, já to beru už jen jako kulisu. V autě kolikrát ani nevím, co mám za stanici, hlavně že tam něco hrají.

Jak si představujete ideální dovolenou?
Byla by to taková spíše cestovatelská, turistická někde v horách. Vzhledem k tomu, že máme malé děti, tak jsme se s manželkou domluvili, že to budeme střídat. Takže jednou takové to válení u moře – říká se, že je to zdravé, tak aby jsme udělali něco pro zdraví dětí (úsměv) - a jednou takovýhle výlet. Největší, co jsme zatím dělali jako rodina, bylo Norsko – výlet na velrybí safari a podobné věci. A jsem strašně rád, že se to dětem líbilo.

Jaký je váš oblíbený „sváteční“ oběd?
Tak já jsem klasický Čech (smích). I když zrovna jsme se s manželkou bavili, že už se podle toho moc nestravuji. Dříve bylo běžné o víkendu taková ta „česká vražda“, jak tomu teď s oblibou říkáme, takže knedlíky, zelí a maso pečené na všechny způsoby (úsměv). To mi tedy chutná stále, ale spíš už si to dávám výjimečně, když jedeme třeba k mamce. Jinak jsem teď přešel na tu sportovnější stravu. Ale jedno speciální jídlo, které se mi váže s pocitem pohody, když se rodina schází na Vánoce, je hovězí na zázvoru s knedlíkem.

Jak relaxujete ve volném čase?
Rád čtu, hodně se věnuji rodině, což je někdy také těžké. Kdo má děti, tak asi ví o čem mluvím (úsměv). A pak mám takovou specialitu – hraju na flétnu. Holky už obě taky, takže to začíná být docela zajímavé, když už si můžeme zahrát. Je to docela sranda no (úsměv).

Vedete vaše děti k nějakému sportu, nebo jim dáváte spíše volnost?
Nedá se říct, že by dělaly jeden sport, to ne. Chtěli jsme, aby dcera dělala gymnastiku, protože manželka v ní byla velice dobrá, ale zjistili jsme, že 5x týdně 3 hodiny tréninku je na dítě trochu moc a rozhodli jsme se, že jí nebudeme kazit dětství. Spíš se je tedy snažím naučit všechno, co jim můžu dát sám nebo co nám dovolí zdejší podmínky. Takže lezeme na stromy, hrajeme s balonem, žonglujeme, děláme blbosti... Když napadne sníh, jezdíme 1x týdně na lyže. Holky lyžují a já sedím v bufetu, čtu noviny a tiše závidím. Teď už vlastně místo toho vozím kočárek (smích). Zkrátka se snažíme, aby byly všestranné a mohly si vybrat ke kterému sportu je to pak bude táhnout víc. Věnují se také hodně hudbě, hrají na flétnu a na klávesy.

Používáte sociální sítě, nebo jde tento fenomén zatím mimo vás?
Tohle jde zatím naštěstí úplně mimo mě. Ale když vidím hlavně ty mladší kluky, kteří jsou připojeni non-stop a pokud není v autobuse Wi-Fi, jsou strašně naštvaní, tak jsem docela rád (úsměv). Taky bych asi vůbec nechodil spát, protože když to poslouchám, v kolik hodin si ještě kluci psali a samozřejmě o ničem...(smích). Možná se tomu ale taky nevyhnu. Starší dcera už za chvíli bude v tom věku, kdy to bude „potřebovat“ a bude mě přemlouvat, tak uvidím, jestli se to taky nenaučím (úsměv).

Je něco, co vás dokáže naštvat?
Nedávno jsem výjimečně koukal na televizi a dávali tam nějaký politický pořad – asi Otázky Václava Moravce – a to sem se teda rozčílil. Manželka na mě koukala a nechápala, jak jsem se mohl rozčílit nad něčím, co mě jinak vůbec nezajímá (úsměv). Ale čím je člověk starší a začíná se trochu zajímat o dění v naší zemi, tak zjišťuje, že by musel být rozčílený pořád (smích).

Má cenu se ptát na váš oblíbený dopravní prostředek? Odpověď je zřejmě jasná...
Tak kdyby to bylo možné, jezdím samozřejmě jenom na motorce, ale jelikož vozím děti do školy, tak bych potřeboval asi nějakou se „sajdkárou“ (úsměv). Ideální by bylo bydlet někde na Floridě, kde jde jezdit celoročně, u nás to jde těžko. Já jsem od jisté doby však přestal jezdit na silnici úplně a v zájmu své bezpečnosti jezdím jen na uzavřených tratích.

Je někdo koho vyloženě obdivujete nebo je pro vás inspirací?
Obdivuji lidi, kteří něco dokázali. Vím totiž, kolik je za tím práce, obětování a odříkání. Někdy bohužel na úkor rodiny. Nemusí to být jenom sport, ale zkrátka se moc hezky kouká na to, když někdo něco umí nebo dokáže.

Sociální sítě

Branky a nahrávky: 5. Remeš (Vachun, Lev), 6. Pitel (Willmann), 29. Vachun (Mar. Kříž, Hoch), 31. Pitel (Willmann, Hoch), 39....