31.05.2012, Petr Lundák

Šikovný obránce z osmdesátých let už hokejem nežije

Č .  B u d ě j o v i c e - František Joun, Václav Prospal, Michal Vondrka, Josef Květoň či Miroslav Dvořák. Ti všichni se zapsali do pomyslné kroniky s názvem Historie českobudějovického hokeje. S nimi nastupoval na led v sezonách 1974 – 1976 a 1978 - 1980 šikovný obránce Josef Vondráček. V současné době už na hokej nemyslí. Pracuje a žije ve Velké Británii a domů do Čech jezdí opravdu jen sporadicky. Nám se ho však podařilo na jedné návštěvě zastihnout a vyzpovídat hokejistu, kterému neřekne nikdo jinak než Charlie.

Čím se tedy v Londýně živíte, co je vaše povolání?
Dělám šoféra u velké firmy, která se jmenuje Veolia. Je to společnost, která čistí Londýn. Takže mám na starost vše, co se týče úklidu. Já jezdím většinou se sklápěčkou a koukám, kde jsou všude zelené pytle. Ty pak bereme a nakládáme je na auto, s tím mi pomáhá jeden Arab. Jezdím jenom v noci a kolikrát musím svou oblast projet i dvakrát za noc.

Jak dlouho to vůbec děláte a jak jste se k vaší práci dostal?
Už šest let. A pořád to samé. Práci jsem si sháněl přes agenturu. Tehdy se do Anglie hrnulo spousta lidí, Bulhaři, Ukrajinci a podobně.

A na jak dlouho to ještě v Londýně plánujete?
Já? Já tam budu do smrti (směje se). Ale jak jednou odtud odejdeš, už se těžko vracíš zpátky. Vrátit se domů ale chci, také bych tady v Budějovicích rád jednou postavil domek.

Tak přejdeme k hokeji, ne?
... ale já si toho už moc nepamatuju (zasměje se).

Zkusíme to, své zážitky si pamatuje každý. Vy jste byl ze silného hokejového ročníku 1953.
Ano, stejně starý byl Mižu (Michal Vondrka: poznámka), Standa Neckář, Venca Prospal anebo Standa Vopátek. Padesát trojka byl i Jirka Šrámek, co si pamatuji.

Takže s těmito jmény jste vyrůstali už odmala, to asi bylo fajn.
Už od přípravky jsme byli spolu, pak v dorostu a potom už přišla vojna. Takže, když si se nechytil hokejově do dorostu, tak jsi pak skončil. Dále jsme se dostali tří, Michal Vondrků, Šáňo (Jiří Šrámek: poznámka) a já. Fedur, Neckář a Prospal už po vojně v Písku odehráli jen málo zápasů.

Pak už jste měl problémy s trenérem Pražákem?
Určitě tam byla s Jimem (Karel Pražák: poznámka) neshoda. My jsme se rádi neměli! Ale já jsem si svoje vždycky odehrál, ale když vás chce trenér vyhodit a dosadit tam někoho jiného, vždycky se to nějak udělá. S ním se opravdu nebyl problém chytnout, s Karlem se chytil každý. Myslím si, že Jim nebyl ideální už jako hráč.

Vy jste šel na vojnu do Jihlavy pod hlavičkou Dukly, to bylo asi stěstí, ne?
Ale taky jsem si tam musel odehrát svoje! Dukla tehdy byla mezi nejlepšími týmy, ale zrona, když jsem přišel já, skončili jsme druzí. V bráně ještě byl vlastně Králík, chytal i Jarda Jágr.

Jak tehdy fungoval hokej se školou, šlo to skloubit?
Já měl tehdy tolik zameškaných hodin, že jsem tím ničil celou třídu (zase se směje). Ale to už jsem jezdil i na juniorké nároďáky, my jsme byli třetí ve Švédsku. To byly ještě osmnáctky.

Národní mužstvo dospělých, to váš míjelo?
Ale ne, jezdil jsme spíše jenom na soustředění. Ale pak mne nechtěli pustit hrát do první ligy, tak jsem hrál za Vimperk. Ten jsme dostali vlastně o soutěž výš, pokud si vzpomínám. Tehdy k nám přijelo Kladno a než se rozkoukali a dozvěděli se, kde je zimák, tak už prohrávali.

Sledujete dnes sem tam výsledky hokeje, ať ž budějovického či národního týmu?
Občas sleduju Motor, jen když se dostane do play-off. Základní část nesleduji. O hokeji se tady v Anglii nedozvíš nic, hokej v televizi není. Když už, tak je tu kriket a basket.