Banes Motor České Budějovice
07.11.2011, Miroslav Mayer

Velké postavy českobudějovického hokeje - Václav Mařík

Č. B u d ě j o v i c e - Hokej v Českých Budějovicích má bohatou historii i hodně vynikajících hráčů, kteří ji tvořili. Přestože Jihočeši hrají v nejvyšší soutěži dlouhou dobu, mohou se zatím pochlubit jedním titulem v roce 1951 a jen jediným hráčem, který právě v budějovickém dresu vyhrál kanadské bodování základní části. Po návratu do nejvyšší soutěže to v sezóně 1970/71 dokázal Václav Mařík.

Historický pohled říká, že právě v mistrovské sezóně byl nejlepším střelcem Čeněk Pícha. To se ještě v Československu sledovali pouze střelci. Kanadské bodování se datuje od sezóny 1965/66 a počítala se pouze jedna přihrávka. V tomto ročníku hráli Českobudějovičtí ve druhé lize a Václav Mařík poprvé nastoupil za muže.

Nejlepším střelcem ligy se ještě stal v sezóně 1976/77 Jaroslav Pouzar a od té doby českobudějovičtí fanoušci na podobný úspěch marně čekají. Ostatní odchovanci klubu vyhráli bodování soutěže v jiných dresech než v Českobudějovickém.

Václav Mařík byl útočník tehdejšího Motoru. Stal se třikrát nejlepším střelcem druhé ligy (2. nejvyšší soutěž), vyhrál dva tituly na vojně v Dukle Jihlava, Spenglerův pohár s Duklou, kanadské bodování základní části 1. ligy a odehrál zápasy za reprezentační výběr ČSSR A i B. V dorostu hrál velmi dobře i fotbal a má na svém kontě i starty za dorostenecké fotbalové družstvo ČSSR. Aktivní kariéru ukončil v roce 1981 a do Českých Budějovic se později vrátil jako trenér. Od revoluce se věnuje podnikání.

V šedesátých letech se v Českých Budějovicích hrála většinou až druhá nejvyšší soutěž. Kdy jste nastoupil poprvé za muže a kolik vám bylo let?
Do mužstva jsem přišel v necelých sedmnácti letech, když jsme předtím vyhráli titul v dorostu. Tehdy se bralo dvě stě korun hrubého za zápas a my mladší jsme měli polovinu. Hrál jsem tady dva roky druhou ligu a dvakrát jsem byl nejlepším střelcem druhé ligy.

Na vojnu jste se dostal do slavné Dukly Jihlava a to nebylo nic lehkého, protože Dukla byla velice silným mužstvem a vy jste byl hráč druhé ligy.
Na základě toho, že jsem byl nejlepším střelcem soutěže, jsem šel na výběr do Jihlavy. Bylo nás tam asi dvacet a do Jihlavy šlo pět nebo sedm hráčů a ostatní šli do druhé ligy. Já jsem zůstal v Jihlavě.

Dukla tehdy vyhrávala jeden titul za druhým. Nebyl to pro vás velký skok do takového mužstva plného reprezentantů?
Věřil jsem si, že mě tam vyberou a že tam zůstanu hrát. Když začala sezóna, začínal jsem jako čtvrtý centr. Tehdy se hrálo jen na tři útoky. Až po dvou měsících jsem se dostal do základní sestavy na úkor jiného hráče. Pak se mi dařilo sbírat nějaké body a hrál jsem stabilně. Dokonce jsem se dostal do reprezentačního B-týmu a jeli jsme na turnaj do Lake Placid. Tam jsem hrál v útoku se Šťastným a Martincem a s těmi jsem nastupoval i později.

V Dukle se vám dařilo. Vyhrál jste dva tituly, dostal jste se do reprezentace a vyhrál v Davosu i Spengler Cup.
To byl velký úspěch. Ve finále jsme porazili Finský národní tým. Pak jsme hráli v Německu a dostali jsme nabídku hrát NHL. Emigrovat jsme samozřejmě nemohli, protože jsme byli vojáci.

Po skončení vojny se v Českých Budějovicích stále hrála druhá liga. Neměla Dukla snahu vás získat nastálo do svých řad?
Jako Budějčák jsem měl tendence vrátit se domů. Nevím, jestli jsem tehdy udělal dobře. Když je člověk starší a zamýšlí se...Nevím. Rodiče mi neradili a nechali to na mně. Už jsem dostal v Brně byt a měl jsem jít do Rudé Hvězdy. Pak mě dokonce kontaktovaly Pardubice. Tehdy nehrály špičku, ale měly nadějné mužstvo a měl jsem hrát se Šťastným a Martincem, protože Jirka Novák šel na vojnu. Říkali mi, že hraji za B národní tým a mohl bych jít do A mužstva, ale to je ze druhé ligy těžké.

Co tedy rozhodlo o tom, že jste se nakonec vrátil domů a odehrál celou svoji kariéru v Motoru?
Zdálo se mi, že Brno už má svůj zenit za sebou a mají tam starší hráče. Pardubice jsem nějak pořádně nepromyslel. Později se ukázalo, že Pardubice by pro mě byly po herní stránce výrazně lepší, protože pak hrály špičku a my se pohybovali v tabulce spíše dole.

Co se dělo po návratu do Motoru?
Hned první rok jsem opět vyhrál nejlepšího střelce soutěže a postoupili jsme do ligy a z ní už jsme pak nespadli. Výhodou bylo, že jsem jako mladý hodně hrál. Tehdy jsme to tu odtáhli vlastně na deset hráčů.

Motor byl první rok v lize, skončil druhý od konce a vy jste vyhrál bodování základní části před Nedomanským, Fardou a dalšími slavnými hráči. Bylo to tehdy sledované jako dnes?
Díky tomu, že jsem vedl bodování, jsem kolem Vánoc jel s národním týmem na Izvěstije do Ruska. Tam jsem se přetahoval o pozici centra s Ivanem Hlinkou. Turnaj jsme vyhráli a dopadlo to dobře. Na mistrovství světa už jsem pak nejel. Asi jsem tehdy zlobil, už nevím.

S kým jste hrával nejčastěji v útoku?
Myslím, že to byl Šembera a Edelman. Už je to dlouho a musel bych se podívat.

Bylo to tehdy v novinách nějak prezentováno, že jste vyhrál kanadské bodování a byla za to nějaká cena?
Něco se psalo v Jihočeské pravdě. Psal tam Turek a Ortman. V Gólu jsem byl jednou za sezónu a celostátní tisk se sportu moc nevěnoval. Žádnou cenu jsem za to nedostal, ale díky tomu jsem byl v roce 1970 vyhlášen nejlepším sportovcem Jihočeského kraje.

Od té vítězné sezóny jste už nikdy podobnou neměl. Čím to bylo?
Byl jsem doma a trochu jsem zpohodlněl. Bylo to takové domácí uspokojení a sportovní život byl snazší. Bohužel ty ostatní věci protekly. Po pětadvacítce jsem si už jen párkrát zahrál za národní B tým. Byla to doba slavné generace sedmdesátých let a postupně se začali prosazovat mladí hráči. Byla to i vina toho, že jsme hráli spíše v dolní části tabulky.

To všechno se měnilo ve vaší poslední sezóně 1980/81, kdy se v Českých Budějovicích po dlouhé době hrálo o titul a jen díky novému bodování vyhrály Vítkovice.
Byla to dobrá sezóna, ale po ní jsem skončil já i Pepík Květoň.

Vy jste už od začátku věděl, že hrajete poslední sezónu?
To nás nenapadlo. Byly tam určité tlaky, že bychom už měli končit. Přišli noví hráči a my byli navíc. Noví hráči pak hráli jen do Vánoc. Myslím, že jsme ještě mohli hrát dál. Bylo mi třicet čtyři let a oba jsme ještě měli na to, abychom v lize nastupovali.

Vy jste už úplně skončil, nebo jste šel ještě někam hrát?
Šel jsem ještě hrát druhou ligu do Milevska. Tam jsem ani nedohrál sezónu. Přeci jen jsem byl zvyklý na nějakou úroveň. Třeba začala plesová sezóna a v kabině to v sobotu vypadalo podle toho. Bylo to tam uvolněnější a já už jsem neměl motivaci.

Kdy jste začal studovat trenérskou licenci?
Začal jsem s tím už ve Vimperku. První trenérskou štací byl Jindřichův Hradec a pak Vimperk. Nakonec jsem ve čtyřiceti dělal v Linci hrajícího trenéra.

Jak jste se z Lince dostal k trénování ligového mužstva Motoru?
V roce 1986 mě oslovil Karel Pražák, abych mu dělal asistenta. První sezónu jsme měli bezvadnou. Další rok pak Pražáka před Vánocemi vyhodili a já jsem byl hlavní trenér. Dostali jsme se do play-off a vypadli s Trenčínem, kde tehdy hrál Růžička. Další sezónu jsem už trénoval mladší dorost.

Pak přišla revoluce a vy jste úplně skončil s hokejem?
Ještě do jara jsem měl smlouvu u dorostu. Pak už jsme koupili jeden dům a provozovali jsme penzion, později jsme vybudovali hotel Adler, který funguje už osmnáct let a nedávno jsme postavili hotel Savoy. Takže od té doby jsem přešel na druhou stranu. Na hokej ovšem chodím pravidelně.

Myslíte si, že fanoušci znají své bývalé hráče?
Znají kluky, kteří mohli odejít hrát ven a do Ameriky. Ostatní, co neměli takové štěstí, nejsou známí. Veřejnost a fanoušci znají hlavně hráče, kteří hráli v reprezentaci. Když vezmu třeba sebe. Mám dva tituly mistra republiky, hrál jsem za reprezentaci a tady jsem odehrál dvacet pět let od žáků. Vrátil jsem se sem z vojny do druhé ligy, ale to, že mě fanoušci neznají, mě netrápí, to je taková doba.

Když se ohlédnete zpět za svoji kariérou, nebylo vám líto, že jste nebyl u tehdejších úspěchů našeho hokeje?
Samozřejmě, že bylo. Byl jsem mladý a myslel jsem, že se mi ještě může něco povést. Po pětadvacítce už jsem viděl, že se do toho nedostanu. Utekl mi titul mistra Evropy 1971 a mistrovství světa 1972. Mohl jsem ještě v roce 1977 zůstat v Německu, kde jsem měl zajímavou nabídku, ale podle tehdejších řádů bych jako emigrant nemohl v Evropě osmnáct měsíců hrát a ve třiceti už to na NHL nebylo.

Sociální sítě

Branky a nahrávky: 5. Remeš (Vachun, Lev), 6. Pitel (Willmann), 29. Vachun (Mar. Kříž, Hoch), 31. Pitel (Willmann, Hoch), 39....