Důležité je vychovávat komplexní, všestranné hráče, říká Vladimír Caldr
Vezmu to více ze široka. Když jsem se vrátil z Holandska, začal jsem učit na „Grünwaldovce“ a trénovat žáky. Učil jsem například Michala Vondrku, Vaška Nedorosta, Filipa Nováka, Honzu Cháberu. To byl asi můj první kontakt s žáky. Naposledy jsem se s touto věkovou kategorií loučil na jaře v roce 2002 a přecházel k juniorům. I v sezóně 2004/05 jsem působil u mládeže. To jsem již, jako ředitel školy, asistoval panu Stárkovi u dorostu. Po této sezóně však již na mě místo nezbylo. Když mi tedy byla po čase nabídnuta možnost trénovat, tak jsem ji akceptoval a k hokeji se vlastně vrátil. Hokejem se zabývám jako hráč nebo trenér zhruba od svých 6 let a kromě těch úplně nejmenších dětí jsem v HC jako trenér prošel všemi žákovskými kategoriemi.
Na fotografii Michal Vondrka, Václav Nedorost a Filip Novák jako školáci.
K žákům jste se tedy vrátil po delší odmlce. Pozorujete od té doby nějaký rozdíl mezi mladými
hokejisty?
Myslím si, že děti jsou si velmi podobné, když ne stejné jako byly ty před nimi. Co se však výrazně
mění, to jsou věci kolem nich a hlavně prostředí, ve kterém vyrůstají a které je ve velké míře utváří.
Letos jste vedl dvě třídy, které měly naprosto odlišné výsledky. Osmička měla výborné výsledky a
sedmička naopak špatné. Kde jste viděl největší rozdíly?
Mám pocit, že zrovna na těchto třídách byl patrný rozdíl mezi „žákovským“ a „dorosteneckým“
hokejem. Ročník 1998 (7. třída) byl takový žákovský a ročník 1997 (8. třída), tam už to bylo trochu
více o hokeji. Ročník 1998 navíc nemá tak početný kádr. Jsem však přesvědčený, že i tady vyrostou
individuality. Kdyby se hrálo na „třídy“, ne na „ročníky“, byly by, podle mě, výsledky jiné.
To byly jediné důvody rozdílných výsledků těchto mužstev?
To určitě ne. Hodně výsledků sedmé třídy bylo ovlivněno hlavně tím, že kluci neměli dostatek
sebevědomí. Velice často se stalo, že jsme dostali gól hned v první minutě zápasu nebo jsme byli
schopni v krátkém časovém úseku inkasovat dva, tři i více gólů. Vysoký počet takto obdržených
branek to jenom potvrzuje. To bylo samozřejmě pro kluky dost demotivující. Přesto jsme v těchto
zápasech kluky nutili hrát aktivně dopředu, „necouvat“ a pouze nevyhazovat puky, ale naopak snažit
se soupeře přehrát, nehrát pasivně a destruktivně. I to mělo na naše výsledky určitý vliv.
Dá se vůbec nějak takové mužstvo motivovat?
To je opravdu nesmírně obtížné. Během zápasu to na některých hráčích bylo více či méně vidět. Brzy
na to však většinou zapomněli a výsledky si až tak do hlavy nebrali. Horší to bylo pro nás, pro trenéry.
Kluci dokázali výsledky po zápase hodit za hlavu a třeba jít hrát před zimák “bandy“. To je dobře,
určitě to souvisí s věkem a já jsem moc rád, že jim ty výsledky nebraly chuť do hokeje.
Jsem totiž přesvědčen, že „hlava“ hraje ve sportu velmi významnou roli. Nejednou se v minulosti
stalo, že nezměněné mužstvo, které vyhrálo jeden rok mistrovský titul, následný rok nejvyšší soutěž
opustilo. Takových případů najdete ve sportovní historii dost a dost. Hokej je velmi jednoduchá hra,
má svá jasně daná pravidla a je z velké části právě o „hlavě“.
Osmé třídě utekl postup na mistrovství republiky až v posledním zápase.
To ano. Celá sezóna „osmáků“ se myslím velmi vydařila. Navíc o všem opravdu rozhodoval poslední
zápas, takže bylo oč hrát do poslední minuty. Pominu to, že nám v tomto zápase nebyl uznán gól.
V nadstavbové části nás nikdo nepřestřílel, nepřehrál. O jediný bod jsme přišli právě v zápase v Plzni.
Soupeřům se za dvaatřicet zápasů povedlo zaměstnat našeho brankáře více, než my jejich, pouze
třikrát. To je pro trenéra podstatné a důležité.
Je něco co vám z uplynulé sezóny utkvělo v hlavě?
Myslím, že takových momentů by se našlo mnoho. Asi nemá cenu nějaký vypichovat. Osobně jsem
rád, že jsem mohl kluky poznat také z druhé strany, než je jen pobyt ve škole. Věřím, že to samé platí
i obráceně.
Odborná veřejnost vede diskusi nad tím, od kdy se má hrát na výsledek a ne jen pro radost. Kdy by
měli být více vytěžováni nadějní hráči a už by neměli hrát všichni stejně. Co o tom soudíte vy?
Obecný recept, odpověď, asi neexistuje. Každé mužstvo je jiné, každý hráč je jiná osobnost, spíše na
okolí záleží, jakou váhu výsledkům dávají. Podle mě je asi dobré když se i děti v rámci daných pravidel
učí vyhrávat a zažívají úspěch. Musí však také umět přijmout porážku. Víte, za ty roky co „dělám“
hokej, žákovskou ligu jsem hrál v letech 1969 – 74, se toho už tolik řeklo i napsalo, změnilo a zase
vrátilo. Pamatuji například doby, kdy se u nás honily tréninkové objemy. Jednou jsme při tréninku a
zápase nesměli pít vůbec, pak zase co nejvíc. Jindy se mělo běhat, pak zase ne. Prosazoval se
například silový trénink na strojích. A tak bych mohl pokračovat. Pan Neveselý kdysi řekl, že u nás je
to ode zdi ke zdi, že je buď pohřeb nebo svatba. Mnohokrát jsem s ním musel souhlasit. Vždy jsem se
snažil zachovat si svůj rozum, svůj pohled na věc, a vzít si z nabízeného to lepší. Nejdůležitější věcí je,
aby kluky nejen hokej, ale sport jako takový, bavil. Aby jim hokej přinášel radost.
Co říkáte na individuální statistiky v žákovských kategoriích. Jsou pro vás důležité?
Osobní individuální statistiky si vedu, vedl jsem si je vždy, když jsem nějaký tým trénoval. Nikdy však
pro mě neměly ten nejdůležitější význam. Už vůbec ne u žákovských týmů. Vedu si ještě svoje
statistiky, ve kterých sleduji mužstvo jako takové. Hodnotím, jestli nás soupeř v zápase přestřílel,
jestli jsme byli pod tlakem, jaké bylo věkové složení soupeře, apod. Pro mě je důležitý můj pohled na
hráče. Důležité - podstatné je vychovávat komplexní, všestranné hráče se zdravým sebevědomím,
kteří umějí respektovat pravidla.
Důležitou součástí žákovského hokeje jsou rodiče. Měl jste vy sám nějakou zkušenost s rodiči?
Na tuto otázku jsem Vám již z části odpověděl. Na začátku jsem srovnával děti tenkrát a dnes.
Opravdu si troufám říci, že jsou stejné, nebo určitě podobné. Jiné však je prostředí, ve kterém
vyrůstají, a to ve velké míře vytvářejí a ovlivňují právě rodiče. Tady určitý rozdíl při srovnání dnes a
tenkrát obecně vnímám. Mé zkušenosti z této sezóny jsou však veskrze pozitivní, za což bych rád
rodičům poděkoval.
Rád bych se zastavil u vašeho asistenta a tím byl Roman Horák. S tím se během svého hokejového
života potkáváte často. Nejprve začínal hrát dospělý hokej mezi vámi a Lálou, později jste ho
trénoval a dnes ho zaučujete do trenérského řemesla. Jak se vám s ním spolupracovalo?
Bylo mi potěšením vést tyto děti právě s Romanem. Pro nás oba to byla určitě další zkušenost.
Myslím si, že jsme dobře spolupracovali, dobře se doplňovali. Na Romanovi je vidět, že hokej dlouho
a velice dobře hrál a že mu rozumí.
Sezóna skončila a připravuje se nová. Jaká práce vás v hokeji čeká v příští sezóně? Nevadilo by vám
dělat „pouze“ asistenta u mužstva, když máte tak bohaté zkušenosti?
Hokej mám rád, dlouhou dobu se v něm pohybuji a nevadí mi v jaké pozici. Důležitější je, zda Vás, to
co děláte, baví. V HC jsem dělal asistenta u dorostu, sportovního manažera, vedoucího trenéra ST a
SCM, trenéra A mužstva a každá ta práce mi přinesla mnoho nových zkušeností a poznatků. Je však i
mnoho dalších věcí, za které vděčím hokeji.